Přesun mužů 1. praporu Čs. střeleckého pluku k jednotkám jihozápadního frontu na jaře 1916

 

Brusilov měl plán operace hotov již na počátku května, ale přípravy u sousedních frontů se protahovaly, a protože útok měl začít na všech frontách zároveň, byl stále odkládán. Když pak ofenzíva skutečně začala, nepřítele naprosto překvapila. Rakušané zaskočeni útokem se často vzdávali bez boje, avšak Němci kladli tuhý odpor. Do druhého dne se podařilo obsadit město Luck a postoupit až o 65 km. Ještě lépe se vedlo na Dněstru směrem na Karpaty. Rakušané 10. června zahájili všeobecný ústup a byla kompletně rozbita jejich 4. armáda. Rusové se chystali obsadit celou Bukovinu. Začaly se ale objevovat problémy, kdy ne všichni ruští velitelé na jiných úsecích bojiště byli ofenzivě nakloněni a nedokázali Brusilovova úspěchu plně využít. Ještě na konci července došlo k velkému náporu na řece Stochod, ovšem na konci září ztratila ofenzíva na síle a zastavila se.

K úspěchu ofenzívy nemalou měrou přispěly i operace 1. praporu 1. čs. střeleckého pluku, který na začátku roku 1916 vznikl z legendární České družiny. Na mnoha místech probíhal útok podle informací, které právě on získal. Neméně úspěšně si ale vedl i v průběhu samotné ofenzívy. Úspěchy zaznamenávali Češi zejména v místech, kde jim protivníka tvořili krajané. Ti se poté, co zjistili, že stojí proti Čechům, často houfně dobrovolně vzdávali, přičemž 22. července tak učinil celý 13. olomoucký a 6. srpna 25. kroměřížský zeměbranecký pluk. Mnoho cenných informací získávali také naši rozvědčíci při výslechu zajatých nepřátelských vojáků. Jednotlivé roty nejenom prováděly rozvědky, ale nacházely se i na hrotě ruského postupu, kde využívaly znalosti volyňského Polesí z dřívější činnosti.

V čele nejúspěšnějšího pravého křídla ofenzívy ve směru na Luck postupovala 2. rota. Velmi úspěšné byly zejména rozvědky vedené prap. Švecem v oblasti Kiverce–Žabce až ke stanici Perespa. Na řece Strypě, kde se protivník hájil nejtvrději, působila 3. rota. Zde se 7 dobrovolníků 2. čety pod vedením br. Vondřicha zúčastnilo 20. června nočního útoku na Tribuchovce, jako první vnikli do vsi a zajali přitom dvě hlídky. Zbylé čety působily u XXXII. armádního sboru a též se účastnily rozhořčených bojů. U IX. armády na Dněstru postupovala 4. rota směrem na Černovice, které byly dobyty 2. července. Poté byla vyčerpaná rota přeřazena k 32. pěší divizi a s ní odeslána na odpočinek do jižní Haliče. Po týdnu se přesunula na nové bojiště do Karpat.

Čečkova 2. a Vavrochova 3. četa z 1. roty postupovaly v čele 16. divize podél železnice Tarnopol–Jezerná a připravovaly půdu pro její útok. Když k němu ale 6. června došlo, nebyli Rusové schopni prorazit nepřátelské pozice. Poté byli Čečkovi muži přesunuti na několik měsíců ke štábu 3. divize, kde prováděli průzkum nepřátelských pozic, účastnili se 27. července úspěšného dobytí Brodů a počátkem srpna bitvy na Stochodě, kterou Rusové překonali a rychle obsadili města Nádvorná a Stanislav a operovali v oblasti Zborova. Byly vymýšleny také nové způsoby distribuce agitačních letáků, přičemž nejslavnějšími se staly „Čečkovy proklamační balonky“ jednoduché papírové konstrukce naplněné horkým vzduchem, které byly za příznivého větru vypouštěny směrem k nepřátelským pozicím.

Do bojů ofenzívy zasáhl i 2. čs. střelecký pluk, neboli bývalý 2. prapor České družiny, ve kterém bylo k 14. červnu zařazeno celkem 839 mužů. Téměř výlučně se jednalo o ruské Čechy. Jednotky působily v oblasti Pinských močálů a u řek Pripjat, Strumeň a Jaselda. U 77. pěší divize prováděla rozvědky a udržovala spojení mezi jejími útvary od 23. července 1. rota. Podařilo se jí získat informace, že na levém břehu řeky Stochod jsou rakouské pěší pluky čísel 22., 24. a 80. Pro celkovou vyčerpanost byla ale v srpnu stažena na odpočinek a to až do 25. září, kdy byla přidělena 83. pěší divizi. Petříkova 2. rota nejprve působila u 9. pěší divize, ale 11. června byla přidělena XXXI. armádnímu sboru, kde prováděla průzkum močálů v okolí vesnic Gorodišče, Sušickoje a Počepovo na řece Jaseldě. Například 26. června odešla rozvědka prap. Krejčiříka do týlu nepřítele, kde strávila tři dny a získala mnoho informací, včetně rozestavění polních stráží. Následoval krátký odpočinek a již 17. července vedl prap. Hušek rozvědku 20 mužů ke vsi Sytoviči, které se bodákovým útokem podařilo obsadit dvě linie a najít dokumenty, které ukázaly, že pozice byly obsazeny 4. polským legionářským plukem. Rota poté konala rozvědky u pluků 2. turkestánské divize a na přelomu srpna a září v rajoně vsi Kaškovka zjistila přítomnost českých pluků.

 

Skupina vojáků 2. roty 2. pluku staví zemjanku na frontě r. 1916, velitel roty V. Petřík 3. zprava.

 

U 83. pěší divize zastihl začátek ofenzivy 3. rotu, která se již 13. června přesunula k 5. kozácké donské divizi, kde vykonávala průzkum a obranu břehu Vygonovského jezera. Na konci června byla poslána na odpočinek a poté byla přidělena přímo štábu III. armády. Vykonává pak rozvědky pro jeho různé jednotky. Od 16. srpna byla opět na odpočinku u štábu 2. čs. střeleckého pluku. Výrazné úspěchy zaznamenala 4. rota kpt. Pavlova působící v sestavě 1. kubánské kozácké divize. Již před plánovanou ofenzívou prováděla společně s kozáky průzkum týlu a získala zajatce, kteří pak vypověděli velmi cenné informace o síle, složení a rozestavění svých jednotek. V 10 hodin večer 19. června provedli dobrovolníci pod Pavlovovým vedením rozvědku v obtížném terénu severně od vsi Komora na řece Strumeň, podařilo se jim na mnoha místech narušit drátěné překážky a do nepřátelských zákopů naházet granáty a způsobit paniku. Ve 3 hodiny ráno však nepřítel podnikl prudký protiútok, který donutil dobrovolníky k ústupu. Úspěšná akce stála tři mrtvé a tři raněné, včetně kpt. Petrova. V průběhu bylo provedeno mnoho podobných útočných operací a rozvědek ke zjištění síly a rozložení protivníka, za což si rota vysloužila mnoho pochval a uznání. Nejmladší 5. rota byla na frontu vyslána 20. června k svobodnému korpusu v Nové Rudě, od počátku srpna pak vykonávala průzkum pro III. armádní sbor v oblasti řeky Stochod, podařilo se jí mimo jiné odhalit postavení nepřátelské dělostřelecké baterie. 

Úspěchů československých rozvědčíků v létě 1916 v rámci Brusilovovy ofenzívy si povšiml i ruský tisk, který o Češích často referoval a dostalo se jim i uznání samotného gen. Brusilova.  

V době probíhající ofenzívy se také podařilo postavit plánované útvary čs. jednotek. Na konci července 1916 byl v Kyjevě dokončen výcvik 2. praporu 1. čs. střeleckého pluku, který se okamžitě začal přesouvat na frontu a to 6., 7. a 8. rota ke štábu pluku do Berežna a poslední zformovaná 5. rota dorazila v půlce srpna do Okonska. Ve stejné době vznikala také 6., 7. a 8. rota 2. čs. střeleckého pluku. V srpnu 1916 přicházely ke 2. pluku první posily z řad Čechů – zajatců. Ti slavnostně přísahali 6. října ve vesnici Okonsk a následně odjeli do pole. Nárůst počtu dobrovolníků umožnil 20. října 1916 vydání rozkazu o formování 3. praporů obou pluků. V létě 1916 se přihlásilo do čs. vojska již na 7 000 zajatců, a proto byl v Borispolu 21. října 1916 zřízen 1. čs. záložní střelecký prapor a důstojnická škola čs. brigády. Dalších 200 000 zajatých Čechů a Slová­ků bylo roztroušeno po zajateckých táborech, v dolech, zbrojních závodech a hospodářských usedlostech po celé Rusi.

Antonín Číla vede záložní rotu na procházku městem, Kyjev léto 1916.

 

Na konci října dorazily do Borispolu dvě pochodové roty od náhradního praporu čs. střelecké brigády a začal tak být formován 3. prapor 1. pluku. Jeho velitelem se stal pplk. N. P. Mamontov, veliteli rot byli prap. Hušek (9. rota), por. Kalina (10.), por. Dembský (11.) a prap. Číla (12.). Pod Mamontovým velením žil prapor vlastním životem s odkazem na husitské tradice. Jeho vojáci nosili nárameníky s kalichem a využívali husitské prapory. V době vrcholící ofenzívy tak bylo zakončena dlouhá úvodní fáze formování základu čs. vojska v Rusku, které bylo zakončeno o rok později po úspěšné bitvě u Zborova.

 

Pochodová rota před odchodem na frontu, Kyjev, léto 1916.

V té době se již Brusilovova ofenzíva vyčerpala. Díky ní se sice podařilo odlehčit spojencům, Němci však záhy na východní fontu přesunuli velké množství kvalitních jednotek ze západu a převzali též velení nad všemi vojsky v oblasti. Rakousko-uherská armáda byla totiž ofenzívou rozložena a nakonec se nátlaku Berlína podvolila, čímž přišla o operační samostatnost. A ačkoliv se jednalo o jednu z největších porážek Centrálních mocností, které přišly o 617 tisíc mužů a musely místy ustoupit až o 120 km, vlastní Ruské ztráty 800 tisíc mužů podnítily sílící revoluční nálady, podpořené celkovým špatným stavem carské armády a těžkým životem vojáků v poli. Vojáci čs. brigády však splnili všechny zadané úkoly se ctí a vysloužili se další obdiv a úctu svých ruských velitelů i spolubojovníků.

 

Text: Michal Rak

Zdroje:

Vojenský ústřední archiv v Praze

https://www.csol.cz/clanky-a-reporty/z-historie/prvni-odboj/1192-ceskoslovenska-brigada-a-ofenziva-generala-brusilova

http://legie100.com/krev-legionare/18447/

http://legie100.com/krev-legionare/89481/

Album vítězné ofensivy gen. Alexeje Brusilova na paměť 20. výročí 1916-1936. Praha: Svaz ruských válečných invalidů v Československé republice, 1936. Dostupné on-line: http://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:38764944-6902-46b2-b4c3-1c0c0d6ec3ea

ROUBAL, Vladimír Josef. Druhý pluk vzpomíná: sborník vzpomínek starých vojáků pěšího pluku 2 "Jiřího z Poděbrad". Praha: Otakar Vaněk, 1936. Dostupné on-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:c29bda5d-0f48-424a-a48a-17cd0a8e639b