Kapitola I Z Varšavy do Kyjeva za svobodu národa

Červencové slunce vysílalo mocnými proudy své blahodárné paprsky do celého světa, aby zdravé rostlo, choré a neduživé aby ozdravělo a se zotavilo, nešťastné a zoufalé aby se rozveselilo. V širokých a pěkných ulicích města Varšavy žhavý vzduch toho dne jakoby nehybně ležel, nejmenší vánek nepohnul lístky stromů, prach zvířený živým dopravním ruchem zvolna usedal na tváře chodců a na vše kolem. Schylovalo se k večeru, ale tepla neubývalo. Náhle rozezvučely se sirény přemnohých průmyslových podniků, hlas jejich byl toho dne jakýsi neveselý, lkavý, třebaže hlásal ukončení lopotné celodenní práce. Zněl dnes nějak žalostně, jakoby někým škrcen. Spousty upracovaného lidu naplnily ulice a zdálo se, že široké ulice ani to množství nepojmou.

         Spěchající davy byly pestrým obrazem lidských bytostí, představovaly člověka ve všech jeho podobách. Tváře toho lidu zřejmě dávaly najevo, za čím kdo spěchá. Na jedné se zračila radost nad kýženým odpočinkem, jiný spěchal za rodinou, uhodli byste, který unaven a přece spěchá za milou, přemnozí hledali žádostivýma očima první krčmu, ve které by promarnili poslední zbytek dne, znesvětili a znehodnotili svoji lidskou duši. Těmito masami lidu sarajevské výstřely neotřásly, spěchaly svým obvyklým tempem, aby zakrátko zmizely z ulic.

         Na Jerozolimské aleji zůstalo jen málo chodců, kteří většinou kupovali od vykřikujících chlapců zvláštní vydání novin. Chůvy zvolna kráčející vedle svých svěřenců darmo dnes hledaly své vojáčky, a ten, který se i náhodou objevil, spěchal, nevšímaje si láskyplných pohledů svých obdivovatelek. Velmi podivná to věc! I důstojníci nepřišli se dovědět, co je v krásném světě nového, nepřišli jako obvykle se pobavit a navázat nové známosti, když je byly staré již omrzely.

         Zvolna jsem kráčel ulicí, bezstarostně, neboť nebylo v mé povaze, abych – tenkráte dvaadvacetiletý mladík – sobě připustil nejmenších starostí. Došel jsem až k Maršalkovské ulici a snad nevědomky zrak můj přelétl oblohu. Moji pozornost upoutal malinký, sám jediný po obloze plující mráček, který vyvolal zvláštní myšlenku. Pomyslil jsem, že i z toho nepatrného mráčku může hrom uhodit, tak jako ze sarajevského výstřelu může vzplanout celá Evropa. Starostí jsem si zrakovými myšlenkami nenadělal, raději jsem zamířil ke kavárně „Tivoli“, kdež se scházela četná společnost mých milých přátel Čechů.

         Rodem z Moravy, z kraje, kde Hanák sobě podává ruku se Slovákem a Valachem, povahy, jak mí spolužáci říkávali, dobrácké, veselé, ale tvrdé a skoro až zpupné, říkával jsem již na vyšší průmyslové škole v Brně, kdež jsem studoval, že Rakousku zdarma ani prstem nehnu. A když jsem se ve třídě vyslovil, že císař pán beze mne bude a já bez něj také, tu hoši strnuli strachem, co by se stalo, kdyby se to ředitel, pan vládní rada Dvořák, dověděl, jak ctím a si vážím jeho veličenstva.

         V kavárně jsem našel společnost svých přátel zabraných v nejživější hovor. Slovo právě měl Ing. Otakar Husák, který – za napjaté pozornosti všech přítomných – překládal nejnovější zprávy z francouzských časopisů. Přivítal mne sochař Vašek Šidlík svou věčně se usmívající kulaťoučkou tvářičkou jako měsíček v úplňku, rukou mně kynul Machytka, Peterka, Blažek, Nevole a jiní. Novinek bylo velmi mnoho a všechny přítomné zajímaly hlavně zprávy z vojny. Ing. Husák sděloval své názory a byla z toho nakonec velmi čilá debata, ve které Husák přesvědčoval, že srbsko-rakouská válka se neomezí na tato dvě území, ale že to vše spěje k válce evropské. Všechny ty řeči jsem nepřenesl jen tak klidně a zvolal jsem: „Ať žijí naši bratři Srbové! A když se už do toho dali, tak to měli vzít od starého Franty všechno dolů.“ „Adame,“ klidnil mne Husák, „i kdyby celý rod Habsburků byl vyhuben, není moci, která by dovedla tu melu zastavit a pamatuj si, že to bude koncert, jaký ještě svět nikdy neslyšel.“ Vykřikl jsem ještě: „Když koncert, tak takový, aby se to vídeňské Jericho celé zhroutilo!“

Na této kavárenské verandě se již zřejmě rodil odboj všech přítomných Čechů proti Rakousku. Zřetelně tam bylo dáno najevo, že Rakousko nám nikdy vlastí nebylo a že celý rod habsburský byl, je a bude vždy naším úhlavním nepřítelem. Společnost se toho dne rozešla velmi pozdě a navzájem jsme sobě slíbili, že se budeme každého dne scházet, abychom se o všem správně a rychle informovali.

Bydlel jsem u pana Bohumila Skály, učitele tělocviku na V. ruském gymnasiu. V tu dobu jsem byl v bytě sám, neboť pan Skála odjel i s rodinou po ukončení školního roku na prázdniny domů na Moravu.

Časně z rána po schůzi v „Tivoli“ prodavači novin, většinou mladí hoši, hlučně nabízeli zvláštní vydání různých časopisů. Ustrojil jsem se, abych sobě zašel pro noviny a dověděl se, co nového. Zatím ale mně přinesl zvláštní vydání „Kurýra varšavského“ sluha z gymnasia a s ustaranou tváří mně časopis podával. „Tak už je to tady, pane Adam,“ pravil. „Rakousko se bije i s Ruskem. Co budeme dělat, když ta vojna přijde až sem k nám, do Varšavy,“ zabědoval. „Nic si z toho nedělejte, otče,“ chlácholil jsem staříka, „vy jste na tom mnohem lépe než já. Vy jste doma a já v cizině.“ Stařík pokýval hlavou a odešel. Teprve nyní jsem usedl, abych se dověděl nejnovější zprávy z novin.

Když jsem odložil noviny, přešel jsem několikrát po pokoji, srovnávaje ve své hlavě spoustu nejrůznějších myšlenek. Konečně jsem stanul uprostřed pokoje, s rukama hluboko zasunutýma v kapsách kalhot, a rozmlouval jsem sám se sebou. Napadlo mě, že podle zákona bych měl ihned odjet do Rakouska, neboť je dost možné, že jeho apoštolské veličenstvo se mnou počítá a bude mne potřebovat. Myšlenka se mně velmi zamlouvala a se smíchem jsem pokračoval v samomluvě: „To se to povedlo, Adam a do Rakouska! Kdyby starej pán na mne čekal, tak tu vojnu zatím prohraje.“ Usoudil jsem, že Kyjev je mně bližší než Rakousko. Proto do Rakouska nikdy. Hlavní věc, že už to začíná, a co dále bude, to se ukáže v budoucnu.

Srdce mně radostí zabušilo, když jsem si představil, jak ohromný ruský kolos nemilosrdně drtí pitvorného rakouského hlemýždě. V duchu jsem odhadoval, že o Vánocích se bude odehrávat poslední jednání toho velikého dramatu, a přemýšlel jsem, zda doma budou dosti silní a připravení, aby se jim podařilo vylouskat všechny habsburské vši, lpící dosud jako pijavice na českém těle. „Bude to ale švanda,“ prohodil jsem hlasitě, když vtom drnčel na dveřích zvonek. V následujícím okamžiku vcházel do pokoje pan Novák z c. a k. rakousko-uherského konsulátu. Rozložil na stůl dekle, docela podomácku, jak to bylo u takových c. a k. služebníků zvykem. Vyndal lejstro a takhle počal: „Že jeho veličenstvo nejjasnější a nejmilostivější císař pán je ohroženej a všechny své věrné syny volá, aby šli hájit se zbraní v ruce císaře a vlast. Vybízí i vás,“ pravil, „abyste s posledním konsulárním vlakem odcestoval do vlasti.“

Cítil jsem, jak krev se mně hrne do hlavy, jak jistě rudnu, avšak brzy jsem se upokojil a zahájil s panem Novákem debatu. „Jářku, pane Novák, víte, jsem moc hloupej, je to samozřejmé, neboť všichni na světě nemohou být chytří, a rodí se, jak se mně zdá, více těch hloupejch.“ „Pravda, pravda,“ rozradostněn mně pan Novák skočil do řeči. „Ale pane Novák, jsem ještě tuze rád a velmi šťastnej, že nejsem synem jeho veličenstva, vědí, já s takovýma moc velkýma pánama nechci být v žádný rodině.“ „Tak pane Adam, podepíšou mně to, vědí, já moc spěchám, a rozmyslejí si to,“ pravil pan Novák a podal mně listinu. Nerozmýšlel jsem se dlouho, obrátil jsem listinu na druhou stranu a napsal: „Já jsem nikomu vojnu nevypověděl a  dovedl-li ji začít nějakej pan František Josef  I., tak ať si ji dovede i sám vyhrát.“ Vlastnoručně jsem listinu podepsal a podal panu Novákovi, který, když to byl přečetl, zle se rozkabonil. „Pane Adam,“ pravil, „to dělají tuze špatně. Vědí, že to jde na ministerstvo do Vídně?“ Celý již netrpělivý jsem zastavil proud jeho hloupé řeči: „Dobře dobře, pane Novák, ať si to starej pán dá za rámeček, když se mu to bude líbit.“ Pan Novák se uraženě nafoukl a odešel. Byl jsem velmi rád, že nenáviděný sluha již vypadl ze dveří, ještě mne otravoval zde sluhou zanechaný c. a k. vzduch, a zrovna jsem potřetí kýchnul, když zase drnčel ten protivný zvonek. Zvolna a dost neochotně jsem šel ke dveřím, otvíral jsem je jen tak po trošce s vážnou obavou, že se mně za dveřmi zjeví sám pan c. a k. konsul. Tvář se mně ihned vyjasnila, když do předsíně vstupoval můj dobrý přítel Ing. Otakar Husák, takto v civilu inženýr-chemik, zaměstnaný v továrně na tužky a barviva u fy Majewski v Pruškově, 12 km vzdáleném od Varšavy. Neopomenul mne navštívit vždy, kdykoliv zavítal do města, zvláště od té doby, kdy jsme spolu rozházeli „Českou besedu“.

Přes tři sta Čechů a Slováků se usídlilo ve Varšavě a všichni zde našli dobré živobytí. Rádi se navzájem vyhledávali, neboť tesknota po vlasti a hlad po zvučném českém slově byly silnější než jakýkoliv magnet. Tam na Maršalkovské ulici naproti kostelu sv. Zbawiciela, v „České besedě“, se každou sobotu scházeli, aby sobě pohovořili svým mateřským jazykem, aby pookřáli, navzájem se potěšili a poveselili a snad i někdy chmurné myšlenky jako těžký kámen na duši ležící rozplužili. Našli tam všichni Češi to, co jim nedovedla ani měkce lahodná řeč polská nahradit. Krásné to bývaly večery, každý se cítil jako doma. Avšak mír zde se urodivší neměl dlouho potrvat. Bratři Slováci, když příliš zdomácněli, počali užívat více jazyka maďarského a polského, než slovenského a českého, což velmi trapně a tísnivě působilo na všechnu českou společnost. Došlo to již tak daleko, že česky se hovořilo jen u jednoho stolu, obsazeného Husákovou společností. Jedné soboty povstal Otakar Husák a bratřím Slovákům vytkl jejich chování. Ovšem povstala z toho prudká polemika, a když jim Husák pověděl veřejně, co si o tom myslí, odešel i se skupinou svých věrných přátel z místnosti „České besedy“. Tím nastala úplná roztržka mezi obcí slovenskou a českou. V té době, kdy na jihu houkala děla, býval Otakar Husák ve městě denně, neboť se stal vůdčím činitelem všech Čechů, kteří viděli osvobození vlasti uskutečnitelné jen pomocí dobrovolníků s puškami v rukou. Říkával, že budeme-li stále jen řečnit a schůzovat, nic nedokážeme.

Když Husák vstoupil do mého pokoje, aniž by pozdravil, zeptal se: „Byl zde u tebe Novák?“ „Byl,“ odpovídám, a vypravuji vše, co se seběhlo. Husáček, jak jsem ho vždy z upřímného přátelství nazýval, měl ohromnou radost, že to bylo tak dobře vyřešeno. Vypili jsme společně čaj a již jsme si dělali plány, jak budeme stavět proti Rakousku české vojsko. Rozhodli jsme, že ihned svoláme schůzi všech Čechů a Slováků a na této schůzi se vše důkladně projedná. Dopili jsme čaj a Husák mne vybídl, abychom šli společně do města, že musí zajít také na rakouský konsulát. Nechápavě jsem se zahleděl na svého přítele, který pokračoval: „Tam uvidíš, Adame, jak mne má jeho veličenstvo císař pán rád. Na vojnu mně koupí i nové boty.“ Na to vše jsem byl příliš zvědav, proto jsem rád následoval přítele Husáka Jerozolimskou alejí k budově c. a k. konsulátu. Pro jistotu jsem raději zůstal před budovou, předně tam byl také čistší vzduch a příjemnější vítr a za druhé jsem měl u pana konsula již jeden vroubek za to, že nemohl mne dostat k odvodu, a druhý vroubek mu již asi doručil pan Novák. Přítel Husák vešel do budovy a nějak příliš dlouho se nevracel, takže jsem mřel obavami, že přítele zavřeli. Liché byly moje obavy, neboť za chvíli se objevil Husák a ukazoval mně hrst peněz se slovy: „Teď z rozkazu jeho veličenstva císaře Františka Josefa I. si jdu koupit na vojnu úplně nové boty.“ Ihned jsem nechápal, ale přítel mně po cestě vysvětloval: „Na konsulátě jsem se přihlásil co záložní důstojník a projevil jsem přání odjet do vlasti. S nevšední radostí pan konsul přijal tuto zprávu a vyplatil mně všelijaké diety na cestu a těšil se, že mého příkladu jistě budou následovat všichni dobří Češi varšavští. Když jsem ujistil pana konsula, že všechny pořádné Čechy budu hledět dostat do vojska, ten s radostí mně potřásl pravicí a s tím mne propustil.“

Hlučně jsem se rozesmál nápadu přítele Husáka. Prohodil jsem mimochodem: „Husáčku, ten konsul musí býti po čertech zdravý, když mu nenapadlo, do kterého vojska slibuješ naverbovat všechny Čechy varšavské. Největší radost budou mít z pana konsula ve Vídni, až bude odevzdávat kasu. To se budou divit, zvláště když takových vlastenců se najde a přihlásí více.“ „I z toho nás hlava bolet nebude,“ odpověděl Husák, „vždyť my nebudeme dávat odpočet císaři pánu, kolik pan konsul vymustroval československých vojáků.“ Za takové veselé rozmluvy dostihli jsme velkého obchodu s obuví a přítel Husák sobě koupil krásné vysoké boty na šněrování až po kolena a zaplatil je císařskými penězi. Takovým způsobem dostal jeden z prvních dobrovolců od císaře Františka Josefa I. na vojnu úplně nové boty.

Budova gymnasia byla mně velmi dobrým útulkem, neboť policejní aparát si mne prostě nevšímal, co zatím již pilně sepisoval veškeré Čechy a vůbec cizince bydlící v jiných privátních domech. Docházel jsem denně do kanceláře továrny „Ursus“, kde se horečně pracovalo dnem i nocí, neboť továrna, specielní závod na výbušné motory, dostala velké množství objednávek pro armádu. Vyráběly se hlavně motory s dynamem, potřebné k osvětlení, a zasílaly se do všech pevností. Přeplněná skladiště byla za krátko jako vymetena a pan ředitel Januszewski si mnul blahem ruce.

Po Jerozolimské aleji procházely denně nepřehledné řady vojska za zvuků hudby a veselého zpěvu. Tyto masy pěchoty, oddíly kulometů, dělostřelectvo a vozatajstvo mne neodolatelně táhly k sobě. S nevšedním zájmem jsem je pozoroval a svoje sympatie k ruskému národu jsem dával alespoň tím najevo, že nakoupil jsem krabičky cigaret, které jsem rozdával pochodujícím vojákům. Přítel Ing. Husák mně sdělil, že večer je schůzka v kavárně „Tivoli“, na kteréž bude nutno se poradit o dalším postupu. Schůzka se konala a ujednáno oběžníkem pozvat všechny varšavské Čechy na následující veřejnou schůzi. Uskutečnit to přislíbil pan Hejk, starší pán ryzího slovanského smýšlení, velmi milý a příjemný podporovatel našich tehdejších snah.

Oběžníkem byli všichni Češi na schůzi pozváni a zářil jsem radostí, když večer jsem spatřil sál naplněný do posledního místečka českou společností. Schůzi zahájil pan Hejk a po krátkém proslovu k přítomným předal slovo Ing. Husákovi, který v pěkném úvodu vyjasnil naše postavení v Rakousku a navázal pak na přítomnou dobu. Pak rozvíjel svůj projev, velmi pečlivě připravený, a poukazoval, že není možno zůstati v pasivitě a přihlížeti jen k tomu, jak se věci vyvíjejí, nýbrž že je nutno zúčastniti se aktivně velkého zápasu, který se počíná rozehrávati. Mluvil s velkým zanícením o nutnosti odboje a volal přesvědčivě a důrazně všechny do řad ruského vojska, do otevřeného boje proti Rakousku. Vyslechnut byl tiše, klidně a soustředěně. Pro mnohé přítomné Čechy byla řeč Husákova velkým překvapením, někteří ji vyslechli s hrůzou a jiní i s odporem. Na mnohých tvářích se dalo přímo čísti, že očekávali všemožné rady a pokyny, jak stařičkému císaři pánu v těžké chvíli přispěti ku pomoci, a zatím Husákova řeč byla velezrádná a buřičská. Přiznejme si, že v té době naši lidé ve velké většině revolucionáři nebyli a stali se jimi až po převratu.

Když svoji řeč ukončil Ing. Husák, k slovu se přihlásil pan Placák, technický úředník zaměstnaný u fy Bormann & Schwede, a široce mluvil o slabých vyhlídkách takové akce a přímo odsuzoval verbování našich lidí do ruského vojska bez záruk a bez vyhlídky na vítězství. Rozohnil se a důrazným slovem volal k přítomným: „Kdo nám zaručí, že Rusko vyhraje, a kdo ponese zodpovědnost v případě nezdaru?“ Za sebe prohlásil, že ve zdar takové akce nevěří a poměry ani u nás nejsou zralé pro takové fantastické, nepromyšlené činy. Varoval před takovým jednáním a zrazoval všechny od nerozvážného činu, za jaký považoval vstup Čechů do ruského vojska.

V kruhu Husákových přátel zavládl zřejmě neklid, poněvadž řeč pana Placáka byla přijata mnohými přítomnými velmi sympaticky a zdálo se, že přemnohým mluví opravdu ze srdce a že i oni jsou téhož smýšlení. Nezapřel jsem svoji slováckou krev, nanejvýše popuzen Placákovou řečí vyskočil jsem a rozhořčeně prohlásil: „Když tedy, pane Placáku, věříte tolik v Rakousko, běžte pomáhat císaři pánu a nás zde neotravujte. Snad za tu pomoc a dnešní váš vzácný proslov vás udělá někdy i gubernátorem. Pamatujte si, podmínkou je, že vojnu musíte napřed vyhrát. Já a moji přátelé však pevně věříme, že to vyhrajeme my ve spojení s Ruskem.“

Husákovi a panu Hejkovi dalo velmi mnoho práce smazat nepříznivý dojem řeči páně Placákovy, mnozí dávali zřejmě najevo, že jim mluvil z duše a ještě v podobném názoru je podepřel. Ulevil jsem sobě zase pár slovy: „Je nejvyšší čas, že ta válka začala, vždyť za dvě či tři léta bychom se utopili všichni v tom rakouském bahně.“ Na přímou výzvu Husákovu, aby ti, kteří se rozhodli vstoupiti dobrovolně do ruského vojska, podepsali prozatimní přihlášku, našlo se přece třicet šest krajanů, odhodlaných zasvětiti své síly i životy boji za spravedlivou věc Ruska a s ním i za lepší budoucnost svého národa. Bylo jich jen velmi málo z celé kolonie varšavské. Byli to jistě ti nejlepší a zajímavé bylo je pozorovat, jak s planoucími zraky a odhodlaným úsměvem na tváři berou péro a pevnou rukou jaksi obřadně stvrzují, že půjdou s ruským vojskem všude, kde toho bude třeba. Ze Slováků se přihlásil jen pan Ország, ač ve Varšavě byla velmi silná obec Slováků, což bylo velmi příznačné.

Ke konci schůze se dověděli všichni přítomní, že podobnou akci vstupu českých dobrovolců do ruského vojska počínají krajané ve všech velkých městech Ruska. Tato zpráva přihlášené velmi posílila a radovali se, že smělý jejich záměr nabývá široké základny, opravdového a pevného pojetí.

Konečně pak byla vybrána deputace ke general-gubernátorovi a pověřena, aby ho ujistila o sympatiích Čechů k Rusku a informovala ho o rozhodnutí některých Čechů dobrovolně vstoupiti do ruského vojska. Vypravená deputace byla přijata velmi laskavě a úmysl vstoupiti dobrovolně do vojska general-gubernátor zvláště schválil a přislíbil dobrovolce ve všem podporovati.

Cestou z památné schůze jsem sobě vesele vykračoval, bylo mně nějak příliš vesele v duši, když jsem od sebe odhodil poslední zbytky pásky vážící mne k Rakousku. Šel jsem domů s krajanem Dvořákem, který nedlouho, teprve asi půl roku před válkou, přijel do Varšavy a pracoval u české firmy Karol Alexandr Poszepny. Se zanícením, příjemně vzrušen, jsem hovořil cestou o schůzi a hlavně o rozhodnutí dobrovolců, až krajan Dvořák přerušil proud mé řeči, když starostlivě prohodil: „Víš Adame, dělejte si, co chcete, ale já musím odjet domů do Rakouska.“ V domnění, že se mému krajanovi něco stalo, zastavil jsem krok a nevlídně na Dvořáka zahučel: „Člověče, neblbni! Co bys tam pro Boha živého nyní hledal?“ „Víš, Adame, to máš tak,“ počal mně Dvořák vyprávět, „já jsem byl v rakouské armádě kaprálem, a kdybych nyní se k pluku nedostavil, tak by mne svědomí mučilo, že jsem císaře pána zradil.“ Tato Dvořákova řeč mne přivedla úplně z míry, dal jsem se strhnout k slovu nevybíravému a spustil: „Ach, ty jeden vole šedej, tak ty si myslíš, že bez tebe tvůj milovaný císař pán tu vojnu nevyhraje? No to musí být na tom velmi bledě! Pamatuj si to jednou provždy, že tu vojnu nevyhraje ani s tebou.“ „To má mnoho háčků,“ zahovořil zase Dvořák, „já jsem kaprál, a kdybych nevodjel, tak mne degradují a prohlásí za zběha. Pak bych se již nikdy nesměl vrátit domů do Rakouska.“ „Vždyť ani já do Rakouska nechci se nikdy vrátit,“ zapůsobil jsem na Dvořáka. „Když se budu jednou vracet, tak jedině do svobodné vlasti.“ Nevím ani, proč vzbudil ve mně Dvořák jakousi soustrast, a proto jsem ho vlídně vybídl: „Pojď, budu ti něco vyprávět.“

Myšlenka, že jdu s krajanem Čechem a přitom takovým Rakušánkem, mne znovu rozzlobila a počal jsem vyprávět: „Dvořáku, poslyš, ty jsi takový ukrutný vůl, že ty sobě půjdeš pro chomout i tenkráte, když nemusíš. Že budeš císařem pánem odměněný, o tom nepochybuji. Pošle tě na srbskou nebo ruskou frontu a c. a k. kaprál tam někde zařve. To bude ta odměna. Užitek z toho nebudeš mít ani ty, ani tvoje rodina, tím méně náš národ. Já to myslím jinak. Když bojovat, tedy za něco dobrého, a když i život položit, tedy za naši věc. Za císaře, za Rakousko a vůbec za veškerou tu habsburskou sebranku, to mne nemůže nijak nadchnout. Žádný pořádný český člověk mezi tou chátrou místa dnes nemá, poněvadž se celá staletí starala jen český národ utlačit a udusit.“ Asi jsem velmi urazil Dvořákovu kaprálskou čest, poněvadž se náhle otočil a bez jediného slova odešel. Skutečně také s posledním konsulárním vlakem odjel ke svému milovanému císaři pánu.

U firmy Karol Poszepny, kde byl Dvořák zaměstnán, bylo více takových podařených pánů. Byl tam pan Kalaš, mistr modelářský, o kterém se již před válkou vyprávělo, že dělá znamenité služby rakouskému konsulátu, a proto ti horlivější vlastenci se mu raději vyhýbali. Podařeným byl také u této firmy zaměstnaný inženýr, říšský Němec, kterému válka tolik rozpálila hlavu, že za každou cenu chtěl Německu pomoci. Vypravil se před ohromná kasárna a chtěl sobě vyfotografovat odchod vojska na frontu. Nestačil ani pořádně postavit aparát, když byl uchopen strážníkem za rámě. A když na něj strážník zahřměl jadrnou ruštinou, kdo je a co to zde dělá, dolekaný Němec mu nedovedl ani odpovědět, hlavně však proto, že dosud ani slova rusky neuměl. Strážník smělého fotografa již nepustil a v domnění, že polapil nebezpečného špiona, odvedl jej na pevnost. Nepomohly žádné intervence majitele firmy pana Poszepného, inženýr se více z pevnosti nedostal a zakrátko putoval na nehostinnou Sibiř.

V závodě „Ursus“, kdež jsem doposud pracoval, se moji kolegové velmi podivili, když jsem jim příštího dne po schůzi oznámil, že půjdu dobrovolně do ruského vojska. Bylo to pro ně velkým překvapením a všemožně se starali můj úmysl mně rozmluvit. Přiznávali se, že mně závidí, že do vojska nemusím, a nedovedli sobě vysvětlit, proč že tam chci dobrovolně. Ohromnou důležitost doby nechápali mnozí naši lidé, a tím méně chápali dobrovolný vstup můj do ruského vojska Poláci. Když veškeré domluvy minuly se účinkem, tu ředitel závodu svolal sobě podřízené úřednictvo a promluvil k němu velmi pěknou, vlastenecky procítěnou řeč, a dával jim za příklad mne, jak se dovedu, jak pravil, za „ojčyznu“ obětovat. Pan ředitel Januszewski se loučil se mnou opravdu vřelými slovy, přáli mně i všichni kolegové zdaru a šťastného návratu s tou upřímností, jak milým druhům a veselým společníkům přávají dobří lidé. V pokladně jsem dostal vyplaceno za tři měsíce služné dopředu a opouštěl jsem závod, abych se do něj již nikdy nevrátil. Příštího dne sešli se všichni dobrovolci v kavárně a přišel i Husák. Byl nějak velmi naparáděný a pozornost všech upoutaly jeho vysoké šněrovací boty. Husák všechny zvědavé ihned uklidnil slovy: „Sedněte a na ty boty se dívejte s patřičnou úctou a vážností.“ „No no, cožpak si myslíš, že jsme takové boty nikdy neviděli?“ počali se všichni na něj sápat. „Poslouchejte, chlapci, takové boty,“ a přitom si je něžně hladil, „mně koupil jeho veličenstvo císař František Josef I. No nic se nesmějte, až vám to povím, budete se smát ještě více.“ Vyprávěl pak za napjaté pozornosti všech přítomných, jak k těm botám přišel, a končil otázkou: „Tak co, jsou ty boty od císaře pána, anebo nejsou?“ „Tohle zde ještě nebylo,“ smáli se všichni, „za peníze císaře pána se vypravují čeští dobrovolci do války proti Rakousku!“

Husákovo první vítězství nad nepřítelem bylo velmi vesele oslaveno a hoši se rozcházeli, aby učinili přípravy na cestu do Kyjeva. Z „Čechoslovana“, jediného to českého časopisu vycházejícího v Kyjevě, jsme se dověděli, že formování specielních českých oddílů v ruském vojsku je zásadně povoleno a že Kyjev byl vybrán za středisko velké akce. Brzy přišly také zprávy, že car velmi milostivě přijal českou deputaci, a oddíl, který se sbírá v Kyjevě, se bude nazývat Česká družina.

Ve Varšavě, tak jako i všude jinde, byli naši první vojáci středem pozornosti. Nebylo sice k nám jednotného stanoviska, neboť jedni nám záviděli, že jsme měli tolik odvahy, která druhým scházela, jiní se zlobili na nás jako na velezrádce a škůdce české věci. Ti však to nedávali veřejně najevo, neboť to bylo přece jen nebezpečné, hlasitě se oproti nám vyjadřovati. Vždyť jsme byli v Rusku a toto bylo zde pánem situace. Rusko mohlo takové vyhraněné Rakušany beze všeho poslat na „letní byt“ na Sibiř.

Několik zbývajících volných dnů před odjezdem do Kyjeva scházeli jsme se vždy večer v některé restauraci a mnozí krajané, kteří našli dostatečné omluvy, proč do vojska nemohou, přicházeli mezi nás a dávali se vidět i nejrůznějším pohoštěním. Byly to večery velmi veselé a bezstarostné, přibližovaly se již volnějšímu životu vojáků, tak podobnému, ba úplně stejnému na celém světě.

Těch několik málo dnů před odjezdem do Kyjeva byla velmi přetřásána otázka, proč s námi nejdou učitelé tělocviku? Byli ve Varšavě tři. Pan Vincenc, který do vojska nemohl, poněvadž měl rodinu, pan Frölich, poněvadž prý byl na to starý. Pan Bohumil Skála, jak jsem již dříve byl řekl, odcestoval na prázdniny na Moravu. Ale jednoho dne zrána se náhle objevil doma ve Varšavě sice sám, bez rodiny, a vykládal o jakémsi náramně nebezpečném dobrodružství, jak se dostal přes hranice, kterému jsem naprosto nerozuměl. Když jsem vyprávěl panu Skálovi, co podnikáme, doufal jsem pevně, že on jako sokol nadšeně uvítá naše plány osnované v duchu velikého Tyrše. Ale zklamal jsem se. Pan Skála měl tisíc výmluv a prohlásil přesně a otevřeně, že nás podporovat bude, ale do vojska za žádnou cenu nepůjde, jelikož má rodinu. Náramně mne to rozčilovalo a zlobil jsem se na všechny ty sokoly – učitele tělocviku, kteří si přinesli s sebou jen velmi málo odbojného ducha Tyršova. Však se později nad tím pozastavovali všichni dobrovolci, že ze všech asi sto osmdesáti učitelů tělocviku vstoupilo do České družiny jen osm. Ani první sokol, hlava všech našich učitelů na Rusi Franta Erben, mezi nás nepřišel a našel pro sebe dosti výmluv, aby uspal své sokolské svědomí. Historie jim toho nikdy nezapomene, že zklamali, když přišel jejich čas, a oni – předurčeni, aby byli vůdci toho svatého hnutí – umyli si prostě ruce a zůstali stranou.

Lid ve městě promarnil mnoho času vyprávěním o válce. Nechtělo se nikomu pracovat, poněvadž nastoupila jakási nejistota. Stále zněla otázka, co bude dále? Válka, válka, bylo slyšet ze všech stran. Všude se mluvilo jen o válce. Poláci z ní velké radosti neměli, poněvadž jejich napjatý poměr k oficielnímu Rusku nebyl a snad ani nemohl býti nijak přátelský. Ruský despotismus, bezohledná rusifikace a staré, nezacelené rány, krutě po léta zasazované do těla Polska, bolely a nedávaly zapomenouti ani před tváří společného nebezpečí ze strany Německa. Zjevného odporu však nikde nebylo. Mobilizace prošla úplně klidně a úspěšně – tak zněly úřední zprávy. Co sobě Poláci myslili a s jakými city odcházeli do ruského vojska, o tom nikdo nemluvil a nikdo se na to netázal.

Poslední večer před odjezdem do Kyjeva zašel jsem se rozloučit se známými do Vídeňského baru. Je to jistě zajímavé, že právě ve Vídeňském baru loučili se s přáteli čeští dobrovolci, jako by chtěli ukázat tam té Vídni, že i s ní se loučí navždy. Bylo veselo, mnoho se mluvilo a poháry se střídaly s povážlivou rychlostí. Příštího dne mnohá varšavská děvčátka byla smutná a srdíčka jejich se svírala obavami o Čecha, který nedbal proseb a vřelé lásky a odcházel v neznámo, do přemnohých nebezpečí, v boj za osvobození svého lidu. Slibovaly se nesplnitelné sliby, stíraly se potají slzičky z láskyplných očí a odnášely se amulety, které nás měly chránit a snad i zabránit mladé, opravdové lásce. Bláhová děvčátka! Opravdu snad nevěděla, že voják je věrný té lásce, kterou má právě u sebe, a že miluje vždy opravdově a cele na každých nových místech, kam přichází.

Večer jsme se sešli všichni na nádraží, kde se shromáždilo i mnoho Čechů a Slováků. Rozloučili jsme se srdečně naposled, nasedli do vyhraženého vozu a odjeli, aby většina z nás se nikdy více do Varšavy nevrátila. Tichá letní noc ležela nad bohatou a úrodnou polskou zemí, která netušila, jak bude brzy deptána a mučena, kolik neštěstí se přenese po tom kraji a kolik bídy a utrpení zanechá válka všude po sobě. Vlak se řítil Ukrajinou do posvátného Kyjeva, kterému bylo souzeno, aby byl kolébkou českého vojska.