Kapitola XIII Od vítězství u Zborova k těžké zkoušce u Kazaně

V prvních dnech června 1917 byl celý první československý střelecký Mistra Jana Husi pluk ubytován v Jezerné, kromě páté roty, která pracovala až na rumunských hranicích, a proto přišla později. Plukovník Pavlovský, starý dědoušek, asi dostal strach z práce nás čekající, proto se sám vzdal velení a od nás odešel. Velení pluku svěřeno kapitánu Ivšinovi. Hoši se sešli s ruskými vojáky, připomínali jim povinnosti k vlasti, k národu, a ohnivě řečnili za každé příležitosti. Že jejich řeči působily, když ne trvale, tedy alespoň chvilkově, toho bylo důkazem, že vojáci ruští, kteří již byli připraveni k odchodu domů, „na rodinu“, upustili od svého úmyslu a vrátili se ke svým oddílům. Jak jsem již řekl, měli jsme též komitéty, které se staraly o hospodářské otázky a informovaly nás o situaci, jak se vyvíjela. Do pravomoci velitelů rot, praporů a pluků se nepletly a nezasahovaly. Hůře však bylo u ruských částí. Vojákům byla dána práva a výsady, avšak vlivem nečestných, podvratných agitátorů úplně levého směru jich vojsko zneužívalo. Došlo již tak daleko, že vojáci dle libovůle sesazovali velitele a jiné zase jmenovali. Velitel nemohl nic podniknouti bez souhlasu komitétu, nesměl také sám ničeho nařizovati. Často se odehrávaly nevídané a velmi trapné scény, když velitel chtěl prosaditi momentálně velmi nutné své zasáhnutí do bojových tvoření se na frontě v zákopech. Jak nevýslovně trpěl takový velitel, když musel úpěnlivě a pokorně prositi členy komitétu, po většině lidi nevzdělané, úplně negramotné, kterým nezáleželo na tom, zda kvůli jejich nerozumu hynou, o život přicházejí tisíce vlastních bratří a nevyslovitelné sumy jiného majetku. Za těchto okolností velitelé se ovšem sami dobrovolně vzdávali velení a odcházeli, čímž řídnul počet znamenitých ruských důstojníků a na frontě zůstávali vedoucí lidé povětšině méněcenní, často elementy velmi po­chyb­né, avšak rozvrácené, desorganisované mase vojska imponující.

V té době nám nastávaly chvíle velmi těžké, povážíme-li, že přešli jsme do vesnice Cecová, odkud roty měly obsaditi zákopy a hotoviti se k velikému zápasu. Vzpomenu, že naše oddíly se zajímaly po celou dobu službou rozvědnou, rozdílnou od služby zákopové. Roty 11. a 12. přišly co nově utvořené přímo do zákopů, bez výcviku a zacházení s ruskou vintovkou (puškou). Myslím, že ji ani v ruce neměly. Z velitelů zákopovou praxi měl, myslím, jen plukovník Trojanov. Přesto hoši byli ve velmi dobré náladě, když je přehlížel velitel brigády plukovník Trojanov v Jezerné. Neměli žádných přání, jen žádali dostatek nábojů, kulometů, bomb a ručních granátů. Otázkou bylo, kde to vše vzíti. Proto v tom smyslu odpověděl i velitel brigády: „Toho, čeho ode mne žádáte, budete míti dostatek, až to sobě vydobudete.“ Věděli jsme také velmi dobře, že pluky, které vyměníme, jsou více než nespolehlivé, že se s nepřítelem bratří a připravují se na samovolný odchod z fronty domů. Naše vyhlídky byly velmi bídné, když jsme měli zaměniti 13. a 22. pluk finský. Vojáci v těchto plucích nebyli Finlandci, byli to Rusové, a pluk měl název jen podle místa, které obýval v míru před válkou.

Večer dne 8. června se roty přichystaly a v noci obsadily zákopy po uvedených finských plucích. Zákopy našly zpustlé, zanedbané, nedokonalé, ve mnohých místech sesuté. Zemljanky, které sloužily za úkryt před silnou dělostřelbou, byly naprosto nedostatečné. Že se zde již velmi dlouho lenošilo, nasvědčoval stav střílen. Byly úplně zarostlé trávou tak, že skrz ně nebylo vůbec vidět. Drátěné překážky též v takovém stavu, zákopy pro vysunuté stráže jen mělké a drátěnými překážkami nedostatečně chráněné. O spolehlivosti finských pluků jsme se také ihned přesvědčili. Vojáci těchto pluků byli již velmi nakaženi německými agitátory – před odchodem ze zákopů ukryli náboje, zakopali do země kulomety, ruční granáty, a co ukrýti nemohli, to způsobem zlomyslným učinili nepotřebným. Stáli jsme před velmi vážným úkolem tak nedostatečně vyzbrojeni, jako nikdy jindy před tím. Proto úkol na nás kladený se stával pro nás nejen velmi těžkým, ale také co do úspěšnosti v provedení pochybným. I v neštěstí jsme mívali dosti štěstí. Vůle našich dobrých chlapců, ochota a chuť k ohromnému a příliš nerovnému zápasu byly větší, než veškeré nedostatky zde nás obklopující.

      Jaký účinek mají výsady a práva daná vojákům na frontě se přesvědčil i sám, v té době již ministr války, Kerenský – uviděl, v co se zvrhla svoboda a jak špatně je chápána, tu pochopil velikost nebezpečí přímo na frontě se rodícího. Vojsko, jako představitel ochránce vlasti a národa, zapomnělo, proč léta strádalo, trpělo a umíralo. To, co bylo každému vojínu drahým, pro co rád krev proléval, stalo se mu lhostejným, a svým jednáním nanejvýše neprozřetelným hnal vlast a národ k záhubě, při čemž i své vlastní svobodě kopal hluboký hrob. Takový obraz zkázy viděl i Kerenský, proto chtěl zachrániti, co se ještě dá, jel na frontu, kde všude řečnil vojákům, sliboval více, než snad na co měl právo, jen aby vojska nadchl, udržel na frontě, přiměl k nástupu a vyburcoval k zdravé myšlence. Sám jsem slyšel ministra Kerenského řečniti vojákům na frontě. Stál v automobilu a do svých slov dal jistě vše, co měl a co dovedl. Jak plamenná a strhující byla jeho řeč! Bylo již pozdě, silná jeho řeč zanikala v zkažené mase a nepomáhala. Ruští vojáci stáli kol něho, poslouchali jeho řeč, řvali a hulákali, dávajíce za pravdu jeho slovu, souhlasili se vším, a když byl řeč ukončil a v automobilu odjel, celá ta masa vojska jako jeden hovořila: „Ech, na čerta nám vojna!“ Rance měli připraveny, na místo aby šli do zákopů, obrátili se a dali se v pochod k domovům, jak říkali, „na rodinu“.

Soudili jsme všichni, nejen já sám, že Kerenský na místo aby svými řečmi napravoval, ještě bořil a více rozkládal. Všude bylo plno zběhů, jako by se snad rojili, nikdo se o ně nestaral, nebylo moci, která by je zadržela na frontě, která by je za přečiny kárala, byli ponecháni sami sobě a stávali se metlou veškerého kraje. Dříve jsem řekl, že naše Československá brigáda odolala nákaze, stála neochvějně v tom bahně a kalu čistá, neposkvrněná. Přece však se i u nás vyskytly špatné elementy. Ve 2. našem pluku jsme měli mnoho ruských Čechů, ze kterých jen velmi málo bylo dobrými vojáky, prodchnutými těmitéž ideály jako dobrovolci ostatní. Tito neuvědomělí lidé bývali příčinou k ostrým sporům s ostatními chlapci, a také, když jsme měli jíti na frontu, odřekli a do zákopů nešli. Tím se také stalo, že 2. pluk obsadil zákopy o den později a byl mnohem slabší než ostatní, neboť ruské Čechy bylo nutno vyřaditi. Tito lidé nám byli nebezpečnější než ruští vojáci. Ruský voják byl neuvědomělý, ale nikdy nebyl falešným. Jeho heslem bylo „domů k rodině“, a o více se nestaral. Avšak naši ruští Češi kromě neuvědomělosti se vyznamenávali také falešností. Štvali na nás komitéty finských pluků, kterým napovídali, že jsme všichni ze zajatců, že nám není co věřit, aby si na nás dali velmi dobrý pozor. Tenkráte dalo velmi mnoho práce plukovníku Trojanovovi, aby vše přivedl na správnou cestu a než přesvědčil ruskými Čechy poštvaný komitét finského pluku. Účastek nám svěřený byl řídce našimi vojíny obsazen, neboť šest verst (6,5 km) dlouhé zákopy obsadilo tři a půl tisíce dobrovolců. Služby jsme měli velmi mnoho, takže si každý pochvaloval, když za dva dny si pak mohl osm hodin pospati. Z práce se chodilo do služby a naopak.

Štáb ruského 49. armádního sboru byl umístěn ve vesnici Velká Planč, asi deset kilometrů vzdálené na jihozápad od Jezerné. Štáb naší Československé brigády a štáb 3. pluku stály ve vesnici Krásno asi 3 kilometry na západ od Velké Planči. Ve vsi Choroščec, asi 3 kilometry vzdálené na západ od Krásna, stál štáb 2. pluku a dále na sever odsud stál štáb 1. pluku ve vesnici Cecová, kdež bylo též umístěno obvaziště Československé brigády. Tímto způsobem byly umístěny všechny vedoucí štáby. Plukovník Trojanov rozmístil na účastku nám svěřeném naše roty asi v tomto pořádku: náš rajon se táhl od vesnice Josefovka na sever až k vesnici Pohrebce. Směrem v pravo, tedy od nás dále na sever, jsme sousedili s 4. finskou divizí. Na levém našem křídle, tedy na jihu, jsme měli za sousedy šestou finskou divizi. Vysunutý lunet „Káťa“ zvaný dělil náš účastek na dva díly. Od „Káti“ na sever až k vesnici Pohrebce obsadilo zákopy osm rot 1. pluku, a to na pravém křídle byl I. prapor, kterému velel poručík Čeček. Na levém křídle tohoto severního úseku byl II. prapor 1. pluku s velitelem praporčíkem Husákem. Velitelem celého tohoto severního úseku byl plukovník Mamontov. Jižní úsek, tedy od lunetu „Káťa“ až k vesnici Josefovka se prostírající, byl svěřen osmi rotám 2. pluku a čtyřem rotám 3. pluku. Pravé křídlo jižního úseku držel ve spojení s 1. plukem III. prapor 2. pluku, kterému velel štábní kapitán Djakonov. Střed jižního úseku držel I. prapor 2. pluku, kterému velel štábní kapitán Gajda. Levé křídlo hájil II. prapor 3. pluku se svým velitelem poručíkem Dembským. Celému jižnímu úseku, tedy od lunetu „Káťa“ až k vesnici Josefovka, velel podplukovník Zembalevský. Velitel druhého pluku plukovník Chotkievič nebyl již přítomen, neboť takový stařík nebyl již schopen vésti naše chlapce do boje a na všeobecnou žádost vojáků a důstojníků 2. pluku hned v počátku června se velení vzdal a odešel.

Plán celého nástupu československého vojska byl vypracován našimi důstojníky, a sice poručíky Čečkem, Husákem, Syrovým a Švecem. Hotový byl podán štábu ruské armády, kdež byl uznán bez nejmenších změn, a proto můžeme říci, že „zborovská bitva“ byla co do vypracování plánů, tak i co do provedení a vyplnění, naší vlastní, československou. Jak jsem již podotkl, měli jsme podstoupiti boj za podmínek velmi nepříznivých. Kulomety jsme neměli, a které jsme obdrželi těsně před nástupem od finských částí, byly špatné a jen některé jsme mohli upotřebiti. Dělostřelectvo jsme vůbec neměli, proto nám vypomohli Rusové. Štěstím pro nás bylo, že ruští dělostřelci dosud byli vojskem dosti ukázněným, nenakaženým. Naši vojáci ihned po obsazení zákopů zkoušeli své střelecké umění. Ustalo okamžitě bratření se s nepřítelem, který nesměl ani hlavu vysunouti. Nepřítel poznal ihned změnu a oplácel našim chlapcům stejným způsobem. Hoši, zvyklí na výzvědnou službu, ve všem, co se kmitlo před zákopy, viděli hrozící nebezpečí, a proto čím dále, tím více stříleli. Nepomohly rozkazy velitelů rot ani prosby, aby na sebe příliš neupozorňovali. Střílelo se a vypadalo to po dlouhé době zase jako na opravdové frontě.

Němci měli alespoň čtyřnásobnou přesilu dobrého vojska, znamenitou artilerii, i co do počtu daleko naši převyšující. Však to bylo ihned poznati. Všude měli vzdálenost jistě na kroky odměřenou. Však mohli míti, neboť ruští vojáci jim v tom nijak nebránili a nepřekáželi. Proto i moje cesty, každodenně mnohokráte konané z Cecové do Krásné, Choroščce, Velké Planči a do Jezerné bývaly velmi nebezpečné. Němci zle pražili z těžkých děl po Cecové a Krásné. Hlavně nebezpečnou byla cesta, když jsem jel od vesnice Krásné po svahu dolů k hnilobou páchnoucí řece, přes kterou byl postaven jen velmi chatrný dřevěný most, kymácející se na vše strany a posetý dírami, takže na koni po něm jeti bylo skoro uměním. Od mostu vedla cesta podél břehu řeky k Cecové. Po levé straně byl svah, takže Němci cestu nemohli viděti, a přece ji stále a úspěš­ně ostřelovali. Těžké granáty, dopadající na svah, často i do samého středu cesty, děsily moji Orku, takže jsem s ní měl často dosti práce a zlosti. Mohl jsem použíti jiného koně, který byl vysloužilý v kavalerii, nebojácný, avšak měl již špatné nohy. Já zde potřeboval jedině dobrého běhouna, přímo letouna, a tím byla Orka. Když jsem měl most za sebou, vyčkal jsem, až doletěl a vybuchl německý granát, a pak jsem hnal Orku k nejrychlejšímu letu, abych dojel k roklině kolmo k řece běžící dříve, než dopadne nový granát. Nikdy jsem nechtěl myslet na to, co by se stalo, kdyby snad Orka klopýtla či jinak bych se opozdil. Orka však byla velmi jistou v běhu a zachránila mne vždy jedině rychlostí.

Těch deset dní, co hoši měli obsazeny zákopy, bylo vlastně pro chlapce utrpením. Nemohli se již dočkati hlavního, rozhodujícího boje, a množily se ztráty na zabitých a raněných nepřátelskou artilerií, která nelitovala nábojů a snažila se za každou cenu překaziti a rušiti přípravy našich k boji. Tak jsme jednoho z prvních pochovali v Cecové podporučíka Vilímka, velitele 6. roty 1. pluku, velmi milého bratra, který byl ubit šrapnelem dne 10. června. Rozloučila se s ním 5. rota, která právě přišla z rumunských hranic. Zbytečné ztráty, nedostatek nábojů, kulometů, skorem žádné ruční granáty a rakety – to vše vydražďovalo mysl našich chlapců až do nemožnosti. Vyvrcholením vydrážděnosti, jakési přílišné nervosity, bylo ujednání komitétu, abychom již mohli podniknouti boj a neseděli v omrzující již pasivitě. Konečně jsme se také dočkali.

Dne 19. června započal dělostřelecký boj jako příprava. Brzy zuřil vší silou, zdálo se, že peklo se zde otvírá. Naše zákopy byly zahaleny v mraky smrdutého kouře a prachu. V neslýchaném řevu vybuchujících granátů zanikala hlasitě pronesená slova a dorozumívání dělo se více posuňky rukou, než slovy. Poručíci Husák a Syrový odebrali se na stanoviště pozorovatele, aby přehlédli situaci bojem se vytvářející. Bylo časné ráno a telefon oznamoval, že oba naši dobří důstojníci jsou raněni. Byla to rána velmi těžká pro nás ve chvíli nejvážnější, kdy vlastně všechen úspěch boje ležel na schopných, spolehlivých důstojnících. Odcházeli nám stále jedni z těch nejlepších, proto ztráta jich, vyřazení z boje bylo pro nás tolik bolestné. Oba odcházeli neradi, bylo jim líto, že nemohou do nástupu, aby šli dobrým příkladem ostatním bratrům. Bratr Syrový nijak ani oka svého nelitoval, ač dobře věděl, že oko již nikdy nebude míti. Tanul mu na mysli jedině boj, který za dvě či tři hodiny se má rozpoutati.

V osm hodin ráno byl dán po všech částech velmi stručný rozkaz: ve tři čtvrti na devět nechť roty zaujmou východy, v devět hodin nástup. Několik málo slov, a tak příliš mnoho znamenala. Důstojníci běželi ke svým vojákům a udělovali krátké rozkazy. Vojáci právě mezi sebou dělili cukr, avšak dnes je to nebavilo, málo pozornosti věnovali té sladkosti, která jim vždy dříve skýtala třebas sebe menší, avšak přece radost. Beze slov, ledabyle přijímali odpočítané kostky, na cosi jiného mysleli, ba spíše nemysleli na nic. Okamžitě zanechali cukru a s puškami v rukou ubírali se k stanoveným východům. Oči všech planuly zvláštním svitem, hruď byla svírána čímsi neznámým, že těžko se dýchalo. Rty se chvěly a slovo pronesené uvázlo v sevřeném krku. Osláblé nervy několikadenní stálou vřavou dělostřeleckého boje stávaly se otupělými, nereagovaly již na nic. Však poslední rozkaz vyburcoval je k nové činnosti. Vydávaly poslední, co vydati dovedly. Zanikly neustále naše duše zaměstnávající myšlenky a vzpomínky na matky, ženy, děti, vlast a národ. Zdávalo se nám vždy, že není žádné moci, která by nám dovedla vybrati tyto nejkrásnější myšlenky, a přece hrůza nastávající nejistoty nám je zaplašila všechny. Namísto nich nastoupily jen dvě. První – povinnost k bratru, zodpovědnost za úspěšnost boje, střídající se s druhou velmi silně oživující – s pudem sebezáchovy.

Těžké granáty natvořily již dosti průchodů v drátěných překážkách tak, že bylo kde lehce proběhnouti k nepřátelským zákopům. Děla řvala ohlušujícím řevem, náboje rušily zákopy a sta­noviště našich chlapců. Kulomety nepřátel štěkaly a ječely jako smečka zběsilých, hladových vlků, zatímco hoši vyčkávali příští minuty nerovného zápasu s několika patronami, většinou bez jediného ručního granátu, s málo schopnými kulomety, celou to svojí výzbrojí. Toho si byli plně vědomi, a proto nálada byla více než zoufalá. Bez víry v úspěch, nejistota tím více vyvolávala pud sebezachování, a proto rozkazy důstojníků k útoku vyšly úplně na prázdno. Namačkaní hoši v malých průchodech se nehnuli. V té nejkritičtější chvíli nezklamali naši bratři důstojníci. Vyskočili první na zákop a za nimi hnali se bratři dobrovolci jako nezadržitelná lavina. Rozděleni na malé oddíly hnali se ku předu jako klubko se kutálející, takže dávali jen velmi malý cíl nepříteli. Rychle přeběhli, ne, nepřeběhli, přeletěli drátěné pole, a již chodbami se ženou přímo do hlavních zákopů první nepřátelské linie. Překvapení první nepřátelé se strachem klepou a vzdávají se. V hlavních zákopech však kladou odpor, který třeba zdolati. Štěstím naším bylo, že v zákopech nepřítele ve výklencích bylo plno beden s ručními granáty. Hoši byli okamžitě dostatečně zásobeni a veseleji se běží ku předu. Německé granáty se rvou za našimi zády, a když dílo naše se nejlépe daří, tu zase naše dělostřelectvo posílá strašlivý oheň přímo do našich řad. Situace se stává velmi povážlivou, zvláště když nelze najíti jediné červené rakety. Konečně i to se podařilo, a když první červená raketa zasvítila vysoko ve vzduchu, naše dělo­střelectvo na minutu utichlo, avšak ihned znova zařvalo a posílalo granáty na druhé nepřátelské zákopy před nás.

Hoši se již počínali velmi zaměstnávati zajatci a bylo potřeba důrazné výzvy důstojníků, aby se zase valili vítězně ku předu. Druhé zákopy kladou větší odpor a třeba podnikati úporné boje. Nelze zapomenouti výjevů se zde odehrávaných. Dobrovolec právě chtěl bodnouti bajonetem odpor kladoucího nepřítele, když v posledním okamžiku strhl pušku, zůstal stát jako zkamenělý s vytřeštěným zrakem. To samé u protivníka. V následujícím okamžiku oběma vypadává puška, vrhají se k sobě s výkřikem na jedné straně: „Otče!“ a na druhé: „Synáčku!“ Obejmutí a políbení, a již vesele běží dobrovolec ku předu, aby dobýval dalších úspěchů a vítězství. Scéna otřásla celou mojí duší.

Úspěch dodává chlapcům dobrou náladu a přiběhnou k zákopu, kde v zemljance měli nepřátelé velmi dobře zařízenou kuchyni. Kuchař, zvyklý již na stálou vřavu, nevšímal si, co se děje nahoře, a vytrvale míchal něco v kotli. Náš chlapec na něj křičí shora: „Tak co je s tím obědem?“ Kuchař, aniž by se ohlédl, nevrle odpovídal: „Tak do sakramenta počkejte, vždyť to není hotové!“ Náš dobrovolec je však dotěrný a doráží dále: „Tak toho již nech a pojď s námi!“ Kuchař na tuto výzvu otočil hlavu, sběračka mu vypadla z ruky, nechápavě pohlížel na návštěvu, náhle se však zasmál, zanechal vaření a šel k nám. Zajatci nechtěli vylézati ze zákopů, neboť všude venku zuřil strašný boj. Proto je bylo nutno nutiti střelnou zbraní, aby nastoupili cestu k našim zákopům. Rovněž tak bylo s nucením jich k odnášení raněných.

Konečně jsme uviděli reservy naše, rozpoloživší se asi čtyři sta kroků za námi, a tím nám všem bylo okamžitě veselo. Nebáli jsme se již nikoho, ba přáli jsme si, aby přišel někdo brát nám dobyté zákopy zpět. Setmívalo se, nastával večer a přišla zpráva, že nás vymění v noci ruská vojska. Po půlnoci také přišla a naše vojsko se stahovalo k Cecové. Ráno všechny chlapce bylo viděti dole pod vesnicí u povaleného železného kotle, zbytku to z rozbitého lihovaru, kterým protékal potůček. Myli se zde a očišťovali od spousty prachu a čmoudu na všech usazeného. Byli již veselí, ač přetrpěli velmi mnoho, a těšilo je vědomí, že práce a oběti nebyly nadarmo. Pod kůlnou v Cecové měl plné ruce práce bratr doktor Hering s mladším lékařem bratrem Biblem, kteří neúnavně ošetřovali spousty našich raněných bratří. Smutný a přece krásný byl pohled na ty trpící raněné. Trpělivě snášeli bolesti, bez vzdechů a stonů, upadli tělem, avšak duše zůstala zdravou. Stále se vyptávali, zda hoši se drží, zda nepodlehnou. Pak se slzami v očí­ch děkují kamarádům, kteří se vrátili z boje bez úrazu. Jednadvacátý červen byl dnem pro nás velmi smutným. Pochovávali jsme osmdesát bratří 1. pluku na stráni u Cecové do společné mohyly k věčnému a zaslouženému odpočinku.

Do Cecové přišel sám velitel ruského korpusu Selinačev, aby nám poděkoval. Ani nenalézal slov chvály a díků pro nás. Hlas se mu chvěl pohnutím a líbal všechny naše důstojníky. Po boji jsem jel do Jezerné a na zpáteční cestě jsem dohonil ruského důstojníka, rovněž na koni jedoucího. Když poznal, že jsem Čech, přidal se ke mně a prohlásil, že moje společnost jemu bude velmi příjemnou. Jeli jsme společně a probírali celý náš nástup. Představil se mně jako velitel VI. baterie 82. dělostřelecké brigády, štábní kapitán Alikov. Byl to člověk velmi veselý, sympatický a živě, přátelsky hovořil. Ubezpečil mne, že ačkoliv prodělal mnoho bojů od samého počátku války, a často velmi tuhých, že něco podobného neviděl. Vyprávěl, jak byl celý zoufalý, když sotva převedl cíl baterie na další zákopy, již zase střílel do našich chlapců. „Ti vaši hoši,“ pravil, „postupovali tak divným, nezvyklým a rychlým způsobem, že mne přiváděli v úžas. Abych jim neublížil, počal jsem pražit do nepřátelského týlu, jiného východiska nebylo.“

Zpráva o našem vítězství letěla rychleji než granáty do celého Ruska. Veškeren tisk, i ten, který nám byl vždy nepřátelsky nakloněn, píše o našem velikém úspěchu. Dávali nás za příklad všemu ruskému vojsku, avšak bylo již pozdě. Za dva dny po našem nástupu jsme museli znova do zákopů zaměniti části 82. divize, které se buntovaly, více zákopy držeti nechtěly, a samovolně, ze zbabělosti, opouštěly frontu. Agitovaly také mezi námi a naklonily k této podlosti i některé naše roty. Díky, že naši hoši si dali vždy říci dobrá slova svých rozvážných bratří, a tím bylo zase vše uvedeno na pravou cestu. Přijali jsme s radostí zprávu, že odejdeme do týlu, abychom se znovu zorganizovali a dali zase do bývalého pořádku. Potřebovali jsme také již odpočinku, který jsme si plně zasloužili.

Proto odcházíme směrem na Tarnopol a odsud do stanice Polanec, kdež v blízké vesnici Berezné jsme se měli dát do pořádku, doplnit a odpočinout. Cesta na Tarnopol byla svízelná. V patách jsme měli Němce, se kterými jsme se ještě často musili servat. Velmi nám přišlo vhod, že od Zborova nás doprovázeli zabajkalští kozáci. A byli to opravdu chlapíci. Plemene byli jakéhosi tatarského nebo spíše mongolského a ruský jazyk skoro vůbec neovládali. Bylo těžce se s nimi dorozumívat, a přece k nám lnuli. Koně měli malého růstu, nevzhledné, se silnou huňatou hřívou a dlouhým, zase huňatým, chvostem. Vypadali ti koně, když stáli někde uvázáni u plotu, jako nemocní, jaksi hrozně smutní, bez života. Ale přál bych vám tato zvířata vidět, když Zabajkalci na ně sedli. Jako by čerti s nimi šili, jen to s nimi hrálo, nepostála na jednom místě ani minutku. Nemyslete, že se snad bála bití. Ne – kozáci si těchto koní moc vážili, a žádný kozák ostruhy nepoužíval. Byl to už zvláštní, vrozený temperament těch koní.

Když jsme byli opustili Jezernou, tu opozdil jsem se a jel jsem poslední. Všude u chalup seděli ruští vojáci, boty měli zuté, udělali si jedním slovem pohodlí a na vojnu se úplně vykašlali. Upozorňoval jsem je na nebezpečí, že padnou do zajetí, neboť v patách nám byla německá jízdní patrola, která nás velmi zneklidňovala. Ale nedali sobě nic říci, bylo jim všechno jedno. Vyjel jsem na kopce nad Jezernou a obhlížím terén, neboť jsem musel být opatrným, když jsem jel na kopci. Spatřil jsem Zabajkalce, jak zmizeli i s koňmi v obilí, kdež zapadli jako hejno koroptví. Obdivoval jsem, jak mají vydrezírovány koně. Lehli si jim v obilí, a aniž by se pohnuli, tiše leželi. V tom vidím, jak vjíždí německá jízdní hlídka do Jezerné. Když byli zajeli již za první chalupy, tu jako vichr se Zabajkalci vysypali z obilí a plným tryskem se hnali ze zadu za německou hlídkou. V odpoledním slunci jen jejich křivé šavle se blýskaly, a po chvíli již dojížděli ku mně. Jako kořist vedli jen samotné německé koně, ale vojáka ani jednoho. Byli veselí, smáli se, brebentili cosi, čemu jsem nerozuměl, živě při tom gestikulujíce. Pár slov uměli rusky, a tak mně sdělili: „Polučila svoloč charašo. (Dostali ničemové dobře.)“ Jeli jsme pak společně a potkávali jsme naše chlapce, kteří vysíleni těžce se vlekli vzadu, zůstávajíce čím dále, tím více vzdáleni od svých rot. A překvapili mě tito divocí Zabajkalci, jak originálním nápadem, tak upřímnou ochotou, s jakou se chopili záchranného díla. Každý čapl jednoho z našich chlapců, posadil k sobě na koně a již s ním mazal. Když ho byl dovezl až k naší některé rotě, tu ho sundal z koně a tryskem letěl nazpět, aby zachránil dalšího. A udivoval jsem se, jak ti malí koníčci vydrží. Některý kozák si posadil jednoho našeho hocha před sebe, kluk seděl koni skorem na krku, a druhého za sebe, a jen s nimi pelášil. Takovou pomocí nezůstal na pospas Němcům ani jeden náš chlapec. A tak zase mohu říct jen to jedno: kozáci byli, říkalo se, divocí – ne, nebyli divocí, ale byli příliš temperamentní, při tom velmi družní, za žádnou cenu nás nezradili a pomohli, kde jen mohli. Mně samotnému pomohli nesčíslněkráte. Tak jsme cestovali a unaveni víc než mnoho jsme vstupovali do Tarnopolu. Zdejší Židé, kteří vždy sympatizovali s Němci, i dnes chtěli těmto pomoci, nebo snad tyto sympatie chtěli pořádně dokumentovati, a to zčista jasna začnou z různých domů štěkat kulomety. Židé pražili hlavně po kozácích. A tam jsem viděl, ačkoliv jsem byl hodně otrlý, hrůzné divadlo. Kozáci obsadili domy, ze kterých bylo stříleno, a všechny Židy vyhazovali na ulici do rukou svých kamarádů, kteří je prostě ubíjeli. Viděl jsem, jak přímo na píky kozáků dole na ulici stojících házeli Židy z balkonů. U tohoto národa je pomsta příliš sladkou, a proto nemohli odjet, aniž by se byli nepomstili. To několikeré štěknutí kulometů proti nám a kozákům se tarnopolským Židům nevyplatilo.

A zase se cestovalo dále. Tu musím, chtěj-nechtěj, nechci-li nic zamlčet, zmínit se o nepříjemné příhodě, která mě potkala. Nevzpomenu si již jméno vesnice, kde jsme se jeden den a noc zdrželi. Vím jen, že tam bylo velké skladiště ruského vojska, ve kterém byly velké zásoby zimních oděvů a prádla. Tam se v tom vojáci, utíkající z fronty, hrabali, a aniž by jim kdo překážel, převraceli celé skladiště vzhůru nohama. Tam jsme si vzali prádlo nové, čisté, a když jsme se byli dole v řece vykoupali, převlékli jsme se za dlouhý čas zase jednou do čistého prádla. Do této vesnice jsem ale já přijel o několik hodin později, neboť jsem jel s kapitánem Ivšinem, který si cosi vyřizoval u jiného pluku. Přijel jsem na dvůr, kde moji hoši byli ubytováni, a sundal jsem sedlo z koně. Koně jsem uvázal pod kůlnu a chtěl jsem dát sedlo do pořádku, když v tom se žene přímo ke mně poručík Čeček jako rozzuřený Cerberus a čapl mne pod krk, křičíc: „Vy marodéři! Já vás všechny dám pod soud!“ Já ovšem nevěděl, oč se jedná, ale ať se stalo cokoliv, žádnému bych nedovolil, aby mě nazval markérem, když k tomu neměl žádného důvodu. Tato urážka mě tolik rozzuřila, že jsem tasil šavli a poručíka Čečka jsem hnal přes dvůr až ku vratům. Ihned jsem šel ke kapitánu Ivšinovi jako veliteli pluku a hlásil mu, co se mně přihodilo. Ten i poručík Kosina, který po poručíku Ranjukovi byl naším velitelem a zároveň plukovním adjutantem a bydlili společně s poručíkem Čečkem, věděli, že Čeček mne napadl neprávem. V tom přilítl poručík Čeček a spustil na mne, že mně ukáže, že mě dá pod soud. Pak zase vylítl ven a někam běžel. Teprve poté jsem se dověděl, co se vlastně v mé nepřítomnosti stalo. Nějaká bába si prý přišla stěžovat, že moji chlapci jí sebrali koně. Kapitán Ivšin i poručík Kosina mně dali rozkaz, abych jen šel a staral se dále o komandu. Přišel jsem k mým chlapcům a hubuji je, co mně to vyvedli, když přijde celá 1. rota, kterou poručík Čeček nechal na mne vyrukovat. Hoši 1. roty se ptali, co se stalo, a když se dověděli, tu se sebrali a šli zase do svých ubikací. To rozzuřilo poručíka Čečka ještě více, a tak letěl do štábu ruské armády, že prý mě dá kozákům, kteří prý mně spraví zadnici. Z této nemilé situace a ne příliš příjemné naděje mě vyvedl kapitán Ivšin. Když již se mu zdálo, že toho Čečkova střečkování je dost, tu pravil: „Velitelem pluku jsem já a ne Čeček, a proto i já poroučím.“ Po tomto prohlášení jsme si rozhněvali poručíka Čečka všichni, ač neradi. Ráno, když jsme šli dále, tu nedaleko vesnice z naší cesty odbočovala cesta do lesa, kdež v nedaleké vesnici stál štáb naší brigády. Na tomto rozcestí se poručík Čeček jen krátce a chladně rozloučil s našimi důstojníky, tedy jako uražený, a odešel ku štábu brigády, odkud odjel do Bobrujska k záložnímu praporu. A tam prý měl, jak jsme později doslechli, podobnou nepříjemnost s bratrem Votočkem.

Cestovalo se dále a ve vesnici Jasovce přišel k nám kapitán Stěpanov jako nový velitel pluku. Pluk převzal ve Voločišce. Svým příjemným, milým vystupováním zalíbil se všem vojákům i důstojníkům. A tak konečně jsme se dostali do Berezné u Polonného, kdež jsme si měli odpočinout, doplnit stav, zkrátka znovuzorganizovat. V městečku Polonném stál náš štáb brigády a naše vesnice Berezná byla odsud 7 kilometrů vzdálená, dosti rozlehlá to vesnice, na jejímž kraji byl velkostatek s pěknou budovou a pěkným parkem. Štáb pluku byl v tomto velkostatku, patřícím nějaké polské šlechtě. V boční budově, patřící rovněž k velkostatku, byla umístěna kancelář 1. pluku. Zde na zasklené verandě úřadoval také jako písař bratr Hašek. Měl zde dlouhý stůl plný jakýchsi aktů, ve kterých se málo kdy hrabal, poněvadž za něj práci konal nepatrný človíček – dobrovolec – proti Haškovi sedící. Když přišla maršová rota, tu teprve tohoto nepatrného bratra vyzradila. Byli zde bratři, které tento malinký bratr učil na gymnasiu, a ovšem jako ku svému profesoru se k němu hlučně hlásili. Tím byl vyzrazen a teprve jsme věděli, kdo že je ten Haškův společník. Hašek věčně kouřil čibuk a o čemsi spekuloval, snad již komponoval „Švejka“. Jindy bavil veškeré písaře svojí filosofií, a sice takovým způsobem, že se všichni ohýbali smíchy, a poručík Kosina, velitel písařské komandy, prosil Haška, aby již přestal, že ho již z toho bolí břicho. Tu se Hašek usadil proti svému profesoru a začal s ním debatu. A zase to tak dopadlo. Z rodiny šlechty, které patřil velkostatek, byl zde jeden mužský člen, ale nějaký zatížený. Byl to starší člověk, slaboučký, duševně nějaký chorý, a nemluvil, jen jakési zvuky vydával. Jinak ale nebyl nebezpečný, byl mírný, klidný a volně chodil všude. S tímto si Hašek dobře rozuměl a dovedl se s ním dohovořit. Hašek mu udělal z kaštanu čibuk, nacpal mu do něj machorky, zapálil, a to jste měli vidět radost toho slabomyslného, když si mohl zakouřit. Tu rychle, jaksi usilovně bafal, a brzy byl zahalen oblaky kouře. Nyní ho Hašek poslal domů a sta­řík chodil po záhonech, bafal a jen se usmíval. Byly zde ještě dvě mladé šlechtičny a jejich již starší matka. Tyto staříka honily a braly mu čibuk, neboť v krásných salonech jim řádně zasmradil, zvláště když kouřil přejemný vojenský tabák – machorku. A ještě jednu zvláštnost měl Hašek. Když si vybíral nové kalhoty, tu si vybral ty, které měly co největší zadnici. Boty si vybral jen s nejširšími holínkami, takže když šel, hezky mu klapaly na nohách. Poručík Kosina, veselý mladý člověk, jakmile viděl někde státi velitele pluku Stěpanova, už našel nějaké akty a dal je Haškovi, aby je zanesl veliteli pluku. Hašek šel, a když si ho byl velitel prohlédl a k tomu uslyšel to hlášení, tak mnohokráte od Haška utekl a smíchy jen se ohýbal. Hašek nikdy nikoho nezarmoutil. Bylo také vidět, že obě mladé šlechtičny se uchází o přízeň našeho poručíka Syrového, statného to bratra. A přáli jsme mu to, neboť jistě již také potřeboval pro rozptýlení mysli něco příjemnějšího, než vojnu.

Lid ve vesnici nebyl zlý, ačkoliv nás moc dobře nepřijal, byv o nás nějak divně informován. Byl v domnění, že jsme Černohorci, a že prý všechno řežem, co potkáme, a všechno kradem. Když ale uviděl skutečnost, tu docela dobře jsme se spřátelili a žili jsme zde dosti příjemně. A zase zde panovaly různé zvyky. Hořela-li stodola, tu lidé vzali ikony a chodili s nimi kol hořící stodoly, kropíce při tom zem mlékem. Věřili, že ihned přestane hořet. Nechtěli ani dovolit, aby naši hoši účinně do hašení ohně zasáhli. Hoši ovšem na ně nedbali a co se dalo zachránit, zachránili. Avšak, ačkoliv to nedávali na jevo, přece nás mnoho rádi neměli, neboť jsme jim překáželi v tom, aby si mezi sebou velkostatek rozdělili. Báli se nás, proto si nedovolili na velkostatek sáhnout.

Kapitán Stěpanov nás starodružiníky brzy po přibytí do Berezné svolal a oznámil nám, že je mu to divné, že se dobrovolci dělí na staro- a novodružiníky. Že on nezná žádného rozdílu, že u něho jsou všichni rovnocenní dobrovolci, a že si ode dneška nepřeje, aby se to rozlišovalo. My starodružiníci jsme ale byli jiného názoru. Nežádali jsme žádné výsady, žádné úlevy, ale jméno „starodružiník“ jsme si chtěli stůj co stůj zachovati. Byli jsme příliš na to hrdi, že jsme zde jako první, kteří jsme pro vlast, pro národ se semkli v jeden šik se zbraní v ruce, abychom podnikli odboj proti odvěkému nepříteli a vlast svoji osvobodili. Považovali jsme za nedůstojné hádat se se svým velitelem, zvláště když tento jako nový ještě s námi nesrostl, nám nerozuměl a historii naši neznal. Řekli jsme si, že bude ještě dosti příležitostí, abychom v této otázce pojednali. V této době již počínají jak na velitele pluku, tak na ostatní důstojníky doléhat veliké starosti. Kaznačejstva, tj. jakési finanční správy vojenské, kde se dostávaly peníze pro vojsko, již měla málo peněz, anebo žádné. Jezdilo se až do Poltavy a ani odsud se peníze nepřivezly. Oděv, obuv, prádlo – to také docházelo, a sklady ruské byly prázdné, vydrancované namnoze od vojska prchajícího z fronty. Přestal se i žold vyplácet, ale to nás nemohlo nijak rozčilovat, neboť jsme všichni dobře chápali, v jakém postavení se nacházíme. A nastávalo i jakési kvašení v našich částech, ale mezi ruskými veliteli, ne mezi vojáky. Tyto spory datovaly se již od Zborova. Ať to byl kdokoliv, dokud našich ideálů nezneužíval ve svůj prospěch, bylo dobře. Jakmile ale naše ideály měly býti zneužity ku získání prospěchu jednotlivce, tu byl vyvolán takový odpor v našem vojsku, o jakém se nikomu ani nezdálo. Toto nepostřehl podplukovník Mamontov v charakteru našich chlapců, a bylo to hlavní příčinou naprostého jeho pádu v našem vojsku. Viděl, že celý 3. pluk stojí pevně za ním – to se totiž domýšlel, ale ve skutečnosti to nebyla pravda. Tu odvažoval se dále uskutečnit plán státi se velitelem veškerého vojska. Aby se co do hodnosti vyrovnal veliteli brigády plukovníku Trojanovovi, zažádal si o povýšení o jeden stupeň, na což měl i právo, jelikož byl vyznamenán Křížem sv. Jiří pro důstojníky. Tím tedy dosáhl, že co do hodnosti se plukovníku Trojanovovi vyrovnal. Po zborovském nástupu napsal ohromný raport, kde vypisoval, jak s praporem první vyskočil na nepřátelský zákop. Plukovník Trojanov ale mu tenkráte dokázal, že to není pravda, co on tvrdí, neboť od 9. hodiny ranní až do samého poledne podplukovník Mamontov nebyl k nalezení, ačkoliv mu byl svěřen celý severní úsek našeho rajonu ku velení. Plukovník Trojanov po celou dobu boje musel a organizoval naše vojsko severního úseku a jistě velmi přispěl k úspěchu našeho boje. Když byl raport vrátil Mamontovovi, tu ten na raport napsal: „Vot čto možet sdělat čelověk! (Co může udělat člověk!)“ Tím se stával zápas mezi těmito dvěma veliteli ostřejším. Ale ve 3. pluku byli důstojníci, kteří bděli na stráži a veškeré jednání Mamontovovo sledovali. Těmi hlavními byli Číla a Švec. To i Mamontov vypozoroval, že tito lidé jsou mu nebezpeční. Byly sluchy, že plukovník Trojanov od nás chce odejít, ale nebylo to nic jistého. Konečně, otráven počínáním Mamontovovým, se rozhodl, že od nás odejde. Mamontov před tím odeslal praporčíka Čílu do Borispolu pro maršový batalion, asi z toho důvodu, aby při loučení s Trojanovovem snad neodkryl veřejně jeho nečestné konání. Proto dnes mohu směle říci, že plukovník Trojanov, který se velmi zasloužil o rozkvět našeho vojska, snad jediný z ruských důstojníků nás pochopil, nám rozuměl a byl miláčkem československých vojáků, byl vyštván od nás plukovníkem Mamontovovem. Tím se stalo, že avanturi­sta a demagog Mamontov dosáhl, čeho chtěl, totiž velení brigádě. Tedy momentálně čehosi zí­skal, ale ztratil toho mravního mnohem více u našich bratrů důstojníků i dobrovolců. Jednou se také prořekl a myslím, že ho to hodně mrzelo. Nějak neopatrně pustil pusu na procházku a vyjádřil se, že on od každé ruské části, u které byl, odešel se skandálem. V krátké době bylo vidět, že odejde i od nás, a zase se skandálem. Velitelem 3. pluku byl stanoven podplukovník Gibiš, ale po nějakém čase zase odešel a jeho místo převzal Ilin, který po velikém skandálu byl odpraven do štábu brigády s podotknutím, že více do 3. pluku se vrátit jako velitel pluku nesmí. Zatím u nás, u 1. pluku, si získal sympatie velitel Stěpanov, ačkoliv se mně zdál tak trochu jako nažehlený tajtrlík. Ale dovedl svým chováním být oblíbeným jak u důstojnictva, tak i u mužstva.

Zatím byl ohlášen příjezd T. G. Masaryka k nám, ku vojsku. A to bylo co říci! Vždyť jsme měli hostit ve svém středu toho zbožňovaného tatíčka, kterého jsme si tolik přáli mít mezi námi. A skutečně, 17. srpna přijel do Polance. Bylo to velké chystání u našeho 1. pluku, všechno běhalo, všude byl vidět chvat a spěch. Každý cosi sháněl s vyjasněným okem, s úsměvem ve tváři, každý se přímo chvěl jakousi blažeností. S plukovním adjutantem poručíkem Kosinou a velitelem pluku kapitánem Stěpanovem jsme spekulovali, jakým způsobem Masaryka k nám přivezeme. Navrhl jsem tenkráte, že šlechtična, majitelka velkostatku, má krásný kočár (landaur) a pěkný pár koní hnědáků do něj ku zapřáhnutí, a že bychom před tyto připřáhli moji Orku, bílou klisnu s tmavými groši po sobě, vysokou, elegantního zjevu, ku které jsem měl do páru zrovna takovou klisnu Jolku, jen že byla o něco tmavší. Bylo to přijato jako odpovídající, a jednalo se o kočím, neboť my jsme nikdo nedovedli ovládat dva páry koní zapřažené před sebou a jimi manipulovat. A zase jsme z toho vybředli, neboť nabídl se nám sluha velitele pluku, Rus to, který byl kočím u takových šlechticů a tímto způsobem panstvo vozil. Poprosili jsme šlechtičnu o zapůjčení potřebného, když jsme jí byli dříve vysvětlili, oč se jedná. Mileráda a jaksi velice hrdá nám vyšla vstříc, neboť pokládala si za velikou čest jí prokázanou, že takového vzácného muže, jako je Masaryk, může hostit pod svojí střechou. Ihned jsme vykonali zkoušku. Poručil jsem přivést z mé komandy dvě klisny, zapřáhli jsme je před hnědáky, a když náš kočí si připravil řádně otěže, jsme klisny pustili. Kočí, velmi dovedný, práskl bičem, naše klisny se vzepnuly, ale dobře a pevně vedeno již v následujícím okamžiku spřežení letělo s větrem o závod. Když přijeli zpět, tu bylo radost se dívat na spřežení, jak klusalo. Úsudek všeobecný byl, že nic lepšího jsme vymysliti nemohli. Na kočáře a na postrojích koní se skvěly dosud stříbrné koruny, znak to šlechtictví. Napadlo mne, že Masaryk by si za svoji usilovnou práci a snahu o osvo­bození národa našeho a vlasti zasloužil korunu ne šlechtickou, ale královskou. Zpěvácký kroužek pilně cvičil, aby zpěvem zpříjemnil pobyt Masarykův u nás, co zatím sokolská družstva v jednotlivých rotách se předháněla svými výkony. Konečně se blížil den, kdy jsme si měli Masaryka přivést k nám. Mezitím jsme se dověděli, že plukovník Mamontov, opit nadějemi ve svůj úspěch, začíná skoro bláznit. Sebral tam v Polanci kdesi pár vojáků, Bůh ví sám, od jaké komandy každý byl, a představil je Masarykovi jako nevím již kterou rotu 3. pluku se slovy: „Toto je x-tá rota 3. pluku a prosí, aby směla nésti jméno roty Masarykovy.“ Toto počínání Mamontovova bylo všeobecně odsouzeno jako komediantství, tento zaslepenec ani nechápal, jak prozíravého muže v Masarykovi štáb brigády hostí. Kdyby to věděl, pak by tohoto komediantství vůbec zanechal, nebo se aspoň mírnil. Nadešel den, kdy jsme si Masaryka měli dovézti k 1. pluku. Ráno toho dne se nám jevilo jako zamračené, nevlídné a deštivé. Měl jsem z toho radost, neboť jsem, ačkoliv pověrčivý nejsem, podlehl úkazům na sobě samém vyzkoušeným. Vždy totiž, když jsem něco podnikal za krásného počasí, vždy bez výjimky to dopadlo špatně. Naopak za deštivého počasí se každý můj podnik velmi šťastně skončil. Nemohu si to nijak vysvětliti, podlehl jsem této pověře, že mně snad prší štěstí. Koně byli zapřaženi a jelo se do Polance. Na cestě k nám doprovázel Masaryka také plukovník Mamontov a doslechl jsem, že prý po cestě si dovolil nabízet Masarykovi, že by mohl býti politickým vůdcem, a on, Mamontov, by byl vojenským diktátorem. Masaryk si prý jen klidně potahoval vousy, usmíval se, a jistě si o Mamontovovi myslel něco ne příliš hezkého. Když přijeli k nám, bylo to radosti a slávy, která se nedá popsati. Masaryk byl mezi námi, vesel, svěží. Zalíbil se mu i kapitán Stěpanov, a my usuzovali, že jestliže mu nahlédl při rozmluvě do duše a Stěpanov udělal na Masaryka dobrý dojem, tu právem můžeme i my vojáci míti k němu důvěru. Masaryk věnoval pozornost hlavně nám vojákům. S důstojníky měl besedu, kdež si projednal své záležitosti, jednou z důležitých otázek byl poměr vojáka k důstojníku a naopak, kdy Masaryk vysvětlil své představy a svá přání. Z nás vojáků měl pak každý příležitost sdělit Masarykovi své stížnosti a bolístky, a uplatnili jsme zde i otázku, zda nám starodružiníkům má být tento název ponechán. Masaryk se nás zastal a tím jméno, na které jsme byli tolik hrdi, nám zůstalo. Také nás informoval o celkové situaci, jaká je, promluvilo se ovšem také o úkolech, které na nás dále čekají, a zde ovšem bylo co hovořiti. Bylo mnoho debatováno o našem odjezdu do Francie. A když jsme přesvědčovali Masaryka, že jako organizovaný celek vojenský se chceme dostat do Vladivostoku, tu příliš pochyboval, že se nám to povede, neboť v tom chaosu, jaký panoval v Rusku, zdálo se, že tento plán je neuskutečnitelný. Masaryk říkal: „Když by se vám to, hoši, nepovedlo jako celek se dostat do Vladivostoku, tak se tam musíte dostat každý na svoji pěst a já již se o další postarám.“ Pěvecký kroužek se snažil ukázat to nejlepší, co jen dovede, aby vzácnou návštěvu potěšil. Smyčcový orchestr výkony přímo uchvacoval a chci tvrditi, že za jiných okolností takového výkonu by nikdy nedokázal. Masaryk se pak rozhovořil o našem zpěvu, o muzice, a pamatuji jako dnes, jak vykládal, jak hlubokým dojmem působí na každého naše „Kdož jste boží bojovníci“, zazpívaná našimi hochy unisono. Bylo to pár těch nejkrásnějších, nejsvětlejších dní za celou dobu války pro nás, když Masaryka jsme hostili. Za vesnicí a za řekou bylo prostranství porostlé travou a vrou­bené ohromnými staletými duby. Zde jsme se všichni bez výjimky seřadili, abychom vyslechli Masaryka, co nám chce říci. Pověděl nám toho mnoho, tolik, že ty staleté duby, symbol němectví, tiše a klidně naslouchající, se náhle rozšuměly na důkaz pravdy, čistoty a spravedlivých slov zde pronesených. Tenkráte jsme si myslili, jak mnoho nepřátel by to musilo přijít, aby nás zdolali. Masaryk měl úkolů mnoho a velmi těžkých, které na sebe vzal a které ještě měl splnit. K nám, ku vojsku československému, si přišel po únavné práci jen odpočinout a se potěšit. A potěšen se s námi loučil, ačkoliv jsme ho neradi pouštěli. Byli jsme plni strachu o něj, vždyť v té době byla ruka ruského vojáka, bolševickou propagandou zkaženého, příliš surová. Uklidnili jsme se, když nám bylo sděleno, že Masaryk do Vladivostoku dojel dobře a v dobrém zdraví. Mluvilo se také, nevím, zda to byla pravda, že nás vytrhl i z té finanční tísně, která velmi na nás doléhala. Říkalo se, že vypůjčil od velkostatkáře a majitele velkého cukrovaru v Polanci Kozurického 5 milionů rublů pro naše vojsko.

A my dále nelenošili – cvičili jsme pilně, sháněly se knihy a časopisy, po kterých byl v našem vojsku přílišný hlad. A co více, utvořil se kroužek divadelní a pilně studoval. To bylo psiny! Děvčat jsme zde neměli, a tu našli se hoši, kteří se dovedli jak hlasem, tak pohyby hodně tomu druhému pohlaví přizpůsobiti. Měli jste vidět naši „Mařenu“, jak chodil ve střevíčkách s vysokými podpatky, aby si na tu chůzi zvykl. A jak uměl prdelkou kroutit! Jako opravdová šestnáctiletá frajerka.

Jednoho dne mne potěšila návštěva bratra Jarky Čižmáře. Přišel si vlastně k nám odpočinouti, ale nebylo mu to dopřáno. Jen se šustlo, že Jarka je v pluku, již byl pozván plukovním komitétem do blízké vesnice Labuně, kdež byl ubytován I. prapor 1. pluku se svým velitelem poručíkem Husákem. Osedlali jsme koně a Jarka, šťastný, že zase se jednou po dlouhé době projede na koni, mnou doprovázen vydal se na cestu, aby zase informoval naše bratry. Komitét sešel se v obydlí bratra poručíka Husáka a zde Jarka se rozpovídal, podrobně informoval přítomné bratry a stržil za to opravdové díky jak bratrů, tak poručíka Husáka. Pak Jarka přece trochu sobě oddychl, věnoval se jízdě na koni, která mu byla vzácnou a příliš ho těšila. Zatím zase vypukl boj mezi plukovníkem Mamontovem a kapitánem Stěpanovem. Důstojníci měli schůzku, do které Jarka jako člen komitétu štábu frontu byl pozván. Zde poznal vážnost toho boje obou ruských důstojníků, zde také usneseno ve sporu kapitána Stěpanova tohoto plně hájiti, ba věc Stěpanovova vzata jako věc celého pluku. Jarka byl vyzván, aby u štábu frontu hájil našeho Stěpanova proti Mamontovovi. Dostal proto prostřednictvím komitétu prohlášení celého pluku, jak vojáků, tak důstojníků. Bylo umožněno Jarkovi, aby si osobně s velitelem pluku Stěpanovem pohovořil. Při tom seznal, že velitel je skutečným demokratem, člověkem velmi sympatickým, a byl utvrzen v předsevzetí kapitána hájiti. My vojáci jsme ještě Jarku informovali, jak Stěpanov trpěl již za carské vlády za svoje přesvědčení, čímž také zůstal stále trčet jako kapitán. Plukovník Mamontov tím, že dostal velení brigády, byl uražen, neboť on si přál velet divizi. Z uraženosti dal pokyn bratru Žejglicovi, aby dal telegram, že on, plukovník Mamontov, si přeje dostat velitele 2. pluku. Několik bratrů, dobrých lidí Mamontova obklopujících, mezi nimi i bratr Žejglic, když byli viděli veškeré snahy plukovníka Mamontova, se zvrhli a chtěli uplatniti svoje snahy ve svůj prospěch, a třeba i přes mrtvoly. Plukovník jezdil ku 3. pluku a špinil náš 1. pluk nestydatým způsobem, stále zapomínaje, že v 3. pluku jsou lidé, kteří stojí na stráži, kterým náš ideál, naše čest je vším, a že tito lidé, jako praporčík Číla, Švec, Pacholek a další, budou čest československého vojska hájiti do krajnosti. Zase zapomněl, že vojáci dobře pozorují a příliš myslí, dobře rozeznávajíce důstojníky poctivě smýšlející a důstojníky nepoctivé, kterým vlastní prospěch je vším a vše ostatní ničím. Tímto způsobem i mnoho našich lidí zkrachovalo.

Ovšem 1. pluk si takové pohany nechtěl nechati líbit, situace u nás byla velmi vážná. Kulometná komanda byla přihotovena jen jen vyrukovat, a dalo hodně práce našim důstojníkům, hlavně poručíku Syrovému, než hochy uklidnili. Skandály vyvolávané Mamontovem již přesahovaly všechny meze, a naši důstojníci, hlavně Husák, Syrový, Gayer, Kosina, jednali již o tom se Mamontova zbavit, ale nemohli nikoho najít na jeho místo, neboť v té době jsme také nikoho neměli. Stál zde jen kapitán Stěpanov jako slušný, čestný ruský důstojník, a proto našimi důstojníky byl favorizován na místo velitele brigády. To se ovšem Mamontov dověděl a ihned podnikal veškeré kroky, jak by se Stěpanova zbavil. Tím se stalo, že Mamontov Stěpanova zbavil velení 1. pluku, ba přikázal, že se nesmí vzdálit z pluku, což je arest. Poručík Husák vedl naši delegaci 1. pluku do Berdičeva ku štábu frontu, aby zde zakročili, a dostalo se jim ujištění, že Stěpanov zůstane na svém místě jako velitel 1. pluku, a Mamontov za křivé, nečestné nařčení se bude zodpovídati. Co ale nevyvedl Mamontov! Telefonoval do 3. pluku depeši: „Dobrovolci 3. pluku, pojďte plukovníka Mamontova osvobodit!“ Hoši se domnívali, že Mamontov je arestován, a aniž by o čem přemýšleli, aniž by se poradili se svými důstojníky, byvše poštváni přáteli Mamontova, zrovna tak nečestnými, jako byl on sám, se sebrali a jako vojsko podobné ruskému nastoupili cestu do Polonného, osvobodit avanturistu Mamontova. Štěstím bylo, že bratr praporčík Číla je zrovna potkal na cestě, zastavil je a spustil: „Kam jdete?“ A když dostal odpověď, pokračoval: „A kde máte velitele?“ Zase odpověď. „A to se nestydíte? Vypadáte, podivte se jen na sebe, jako nějací veteráni! Kde máte poddůstojníky? Styďte se! Plukovník Mamontov kdyby byl arestován, tak bych i já o tom věděl. A kdyby i byl arestován, tak bez důvodu by se to nestalo. Teď jsem zde já jako váš velitel.“ Skomandoval a seřadil chlapce, kteří studem nevěděli, kam oči podět, a zavedl je zase zpět. Veškeré skandály a rozvratná činnost Mamontovova byla oznámena odbočce Národní rady československé, a odtud přijel bratr praporčík Medek, aby vše vyšetřil. Tím byl osud plukovníka Mamontova u nás zpečetěn a my si oddychli s myšlenkou, že nyní bude klid. A byl. Mamontova tedy vlastně odstranil 1. pluk. Plukovník Vojciechovský, náčelník štábu, zažádal si o velitelství 3. pluku, což byl od něj ten nejlepší tah, jaký mohl udělati, chtěje míti bojovou jednotku. Byl to po Trojanovovi jediný ruský důstojník z těch mnoha, který se u nás velmi osvědčil. Tím nastal i u 3. pluku klid. Ba měli jsme radost, měli jsme i dělostřelectvo, ucelovali jsme se, a to nás velmi těšilo. Blížil se den 28. září 1917 a na toto výročí přísahy České družiny jsme se chystali. Chtěli jsme tento svátek důstojně oslaviti, přípravy se děly ohromné. Plno práce, plno ruchu, a bylo to dobře, hoši, stále zaměstnáni, byli mysli veselé. Upravovalo se zase i místo to samé, kde nám Masaryk řečnil. Upraveny tribuny pro hosty, ohromné samovary dovezeny, všechno pěkně a vkusně ověnčeno. Den 28. září byl slavným. Přijela spousta Čechů z Berdičeva a okolí, přijel také velitel frontu s celou Družinou. Za komitét frontu přijel zase Jarka Čižmář a kapitán Ivanov s rozkazem, aby jako Rus za komitét frontu nás Čechoslováky pozdravil. Pro hosty, pro řečníky, pro hudbu všude byly postaveny úhledné pavilony, bylo připraveno zde pečiva, zákusků, občerstvení velké množství, a vše zdarma. Uspořádání slavnosti bylo vzorné. Když se bylo dostalo všem hostům občerstvení, počalo se přehlídkou pluku a komand. Hoši zde zase ukázali, jakými byli, jsou a zůstanou vojáky. Přecházeli zde ve vyrovnaných řadách, jedna četa za druhou, hrdě, tvrdým, pevným krokem, vědomi své síly, jako pevnost, kterou rozbořit se nikomu nepodaří. Za zvuků naší dobré hudby se jim to hezky šlapalo před velitelem frontu, před všemi hosty, za praporem, který doprovázel již tu první malou hrstku hrdinů, aby dnes vlál před takovou silnou jednotkou, mající již celou historii za sebou. A velitel frontu, uchvácen hovořil ku kolemstojícím: „Kdybychom my měli nyní takové vojáky, dobyli bychom celou Evropu. Ale když si pomyslím, že tito Čechoslováci jsou dnes v Rusku vlastně jediní vojáci, tu je mně ku pláči. Jak jsem potěšen, že zase jednou, po dlouhé době, jsem uviděl řádně organisovanou a spořádanou část vojenskou!“

Bylo mně ho tenkráte líto, toho starého velitele, jak mu asi muselo býti, když byl vlastně velitelem frontu bez vojáků. Jak musel trpěti ten člověk!  Zde viděl procházeti ceremoniálním maršem všechny roty, za nimi obě kulometné komandy se svým velitelem, jednookým poručíkem Syrovým, a jako poslední a nejmladší nově organisované dělostřelectvo. Po této přehlídce pluk seřazen do čtverce, aby vyslechl pozdravy velitele frontu, náčelníka štábu divize, kapitána Ivanova za komitét frontu a delegáta odbočky Národní rady československé. Pak byl sehrán šachový turnaj na ohromné šachovnici a figurky zastupovali vojáci maskovaní za Turky a Rusy. Účinkovali zde jezdci na koních, vozy, kulomety. Všechno se vedlo dle šachových pravidel a Turci to načisto projeli. Lehkoatletické závody jistě upoutaly každého. Zde hoši ukázali, že si již po útrapách odpočinuli, na jejich hbitosti, na každém pohybu bylo znáti, že chlapci jsou zase plni síly. A konečně krásné skupiny uchvátily všechny diváky, zvláště poslední skupina „Hold Čechii“. Bylo tenkráte u nás, u 3. pluku, veselo jako nikdy jindy. Ovšem velmi jsme se podivovali nepřítomnosti plukovníka Mamontova. To nás ale nemohlo nijak mrzet, však o takového velitele nikdo z nás nestál. To vše však ještě nebyl konec. Pokračovalo se večer v zámečku v sídle pluku v další zábavě. Hosté zde uviděli, jak vysoce vynikáme jak ve zpěvu, tak v hudbě. Pilo se tenkráte od roku 1914 zase poprvé opravdové víno. Víte, co to znamená, zase jednou okusiti pravého, nefalšovaného kavkazského vína? Nakonec se tancovalo, hostům se od nás nijak nechtělo odcházet a loučení bylo opravdu těžké.

Zase přicházel podzim a tím více starosti tížily hlavy našich velitelů. Jak ne, když zima je již za dveřmi a tu jistě nutno pomýšlet zapoatřiti vojsko na zimu. Roty byly již rozmístěny a pohodlně ubytovány v blízkých vesnicích Labuni, Titkově, a o zbylých rotách a komandách, doposud bydlících v Berezné, přemýšleno. Štáb pluku musel býti umístěn někde více ve středu vojska, museli jsme býti více soustředěni, jelikož doba byla velmi nebezpečná. Tím bylo učiněno rozhodnutí, že štáb 1. pluku se přestěhuje do velkostatku v Mikulině, některé roty do městečka Grycova, jen jednu verstu od štábu pluku vzdáleného. Některé roty zůstaly ve vesnicích Labuni a Titkově, některé přešly do Mikulina, u samého velkostatku se prostírajícího. My „ordinárci“ jsme byli umístěni přímo ve velkostatku. Okupovali jsme pro sebe velkou kuchyň, kdež byla také pec a kromě toho i sporák, a vedle kuchyně byla menší světnice. Domácích obyvatel v těchto místnostech žádných nebylo, a tak jsme se velmi pohodlně zde ubytovali. Majitel velkostatku byl Polák, příjemný člověk, a seznámil jsem se s ním brzy. Uměl jsem polsky a on, potěšen, že si má s kým pohovořit svojí mateřštinou, denně se mnou chodíval po velkostatku a zajímaly ho velmi moje odborné znalosti hospodářské. Jeho paní, rovněž Polka, byla nepříjemná paní, hubatá, a nepřála vojákům ani toho nejmenšího dobrého. V pěkném, sice menším, zámečku byl ubytován štáb pluku a i několik důstojníků. Celý velkostatek sebrali již vlastně mužici z vesnice, kteří, špatně chápajíce svobodu jim danou revolucí, byli přesvědčeni, že velkostatek patří jim a ne jedinci – velkostatkáři. Utvořili si komitét, který velkostatek převzal, ovšem ještě ne definitivně. Úplným převzetím se u mužiků rozumělo rozdělení velkostatku jednotlivým mužikům. Jelikož jsme byli my zde, tu báli se rozkrást tento statek, a dosadili si pouze sedm sedláků ze svého středu, kteří dohlíželi, aby se jim z velkostatku nic neztratilo. V noci dali si na vše svoje zámky a všechno si hlídali. Byla to s nimi psina veliká. To se rozumí, že jsme si z těchto mužiků nadělali legrace dost a dost. Byli již velmi nedočkaví, každý by měl nejraději již kus toho velkostatku doma, a my jim v tom zde jedině překáželi. Proto udělali poradu a jistě jim to dalo velmi mnoho práce a námahy, než složili a napsali dopis adresovaný štábu ruské armády, ubytovanému v městečku Starokonstantinov, asi 30 verst odsud vzdáleném. Stěžovali si v dopise, ovšem štáb armády poslal dopis našemu štábu 1. pluku, a já jsem měl zde příležitost si dopis také přečísti. Dopis byl psán ukrajinsky, plný chyb, že dalo nám hodně práce, než jsme si ho přečetli. A psali: „Na čto jste nám ty čechoslováky prislali? Na čto oni nám zděs? Na čorta oni nám zdális. My jich zděs něchočem!“ atd. Tak ten dopis vypadal až do konce. Ovšem my jsme jejich přání nevyhověli a zůstali jsme zde ubytováni dále. A mužici se s tím také smířili a trpělivě očekávali, až se odstěhujeme někam jinam, aby se mohli konečně o velkostatek rozděliti. A náš velkostatkář? Byl chytrým a odpravoval do Kyjeva stále cenné věci, zkrátka využil pří­ležitosti, že jsme zde my, aby něco zachránil.

V městečku Grycově bylo rovněž veselo. Byl zde rovněž velkostatek, větší než u nás v Mikulině. Městečko bylo židovské, samý obchod, a hoši zde byli ihned jako doma. Pod velkostatkem se vinula řeka a celé okolí působilo příjemným dojmem, neboť zde všude byly lesy. My jezdili zase do štábu brigády do Polonného, kdež jsme nyní měli dosti daleko, jinak každodenně se jezdilo do Grycova, Labuně, Titkova. Koně jsme měli zase jednou dobře pomístěny v teplých, zděných stájích. Nedostatek se objevoval pomalu jak u nás, tak i u těch zvířat, která nás musela doprovázet. Šetřilo se na všech stranách. Vařilo se skromně, ač ještě bylo možno s tou stravou žíti. Hůře bylo starati se o koně. Ovsa málo, sena málo, a proto koně špatně běhali. Bylo pak starostí každého z nás, aby se o svého koně postaral a přilepšil mu. Našli jsme zde celou stodolu nacpanou pěknou suchou jetelinou. Hoši ovšem nelenošili, vždy zapadli nepozorovaně ve stodole a již každý táhl svázanou otep, a koníčci si tuze pochutnávali. Jednou ale na chlapce, když vázali jetelinu, padl šafář a bylo zle. V hádce užil nějakých nepěkných slov, a proto dostal od chlapců namláceno. Šel si stěžovat k velkostatkáři a ten mu řekl: „Vždyť jsem vám řekl, že kde jsou vojáci, tam nelezte. A když jste tam byl a namlátili vám, tak mlčte.“ Pak jsme měli od šafáře pokoj a naši koníčci i líp běhali. Hůře bylo s ovsem, zásoby se tenčily pomalu a jistě. To nás trápilo více, než co jiného. Dostávali jsme na jednoho koně a na den 10 funtů ovsa, tj. 4 kg, a to při těch denních jízdách bylo přece jen málo. A když jsem pro svoji Orku neměl ani to malé množství ovsa, tu jsem spát nemohl a staral se na svoji pěst opatřiti oves. Takovým byl každý kavalerista, miloval svého koníčka víc než sebe a napřed se vždy staral o něj, teprve pak o sebe. Důstojníci také naříkali na stravu, nevařilo se jim nic zvláštního. Polévka a kaše, a museli býti spokojeni. Moji hoši na svých jízdách sháněli, co mohli, a tak často jsme si přilepšili. Poručík Kosina, plukovní adjutant, často, když mu bylo nejhůř, přišel k nám a první slova, která pronesl, byla: „Kluci, nemáte něco jíst?“ Když bylo, vždy dostal, a nakonec pravil, že kdyby to šlo, že by se nechal přepsat na naši kuchyň. My jsme totiž již tak daleko vyspěli, že jsme si vařili sami. Na byt jsme si vzali bratra Jindru, byl sluhou u poručíka Kosiny a tento v civilu byl uzenářem. Bratr Vacek byl v civilu pekařem, a pekl, když bylo co, důstojníkům. Takové síly jsme potřebovali a velmi nám přišly vhod. Pepík Šrajer, rodem z Kosmonos od Mladé Boleslavi, opatroval poručíku Kosinovi koně zvaného „Jirka“, hnědého pěkného valáška, a když jsme měli mnoho jízdy, tu nám vypomáhal. Řemesla potřebná ku našemu blahobytu jsem měl v mé komandě pěkně zastoupena. Jindra vařil, Vacek pekl a my ostatní pomáhali jim ovšem hlavně jíst. Zjistili jsme také, že v okolních lesích je mnoho srnčího, a tu Jindra se rozpovídal, jak by takové srnčí na smetaně s houskovým knedlíkem chutnalo. No to bylo neodolatelné. Tak jsem se s bratrem Marešem vypravil na lov. Lovecké pušky jsme neměli, ale osvědčila se mně rakouská karabina, a bratru Marešovi naše ruská karabina. Vyšli jsme skoro ještě v noci a štěstí nám přálo. Já již měl zkušenosti v lovu z domova, a tak jsem posadil bratra Mareše na kraji paseky, dal mu potřeb­né instrukce a sám se usadil nedaleko. Dole pod námi byl potok, a tak jsem po obhlédnutí terénu usoudil, že nějaká zvěř sem musí přijít se napíti. Marešovi jsem poručil, aby nestřílel, neboť jsem nebyl u něj přesvědčen o jistotě rány. A nečekali jsme ani příliš dlouho, když klidně vede pěkný srneček stádečko laní, osm kusů. Vyvedl je na paseku a sám dbal pečlivě o bezpečnost svých družek, které okusovaly usychající trávu. Vítr táhl přes paseku k nám, tak jsem byl spokojen. Jak nádherná podívaná byla na tato elegantní, milá zvířata, že vždy jsem střelil tuto zvěř nerad. Ale byla zde nutnost, muselo to být. Nechal jsem je popásati se blíže a blíže a věděl jsem určitě, kam jejich cesta vede. Ku potůčku musela dojít. Když přišla na 300 asi kroků, musel jsem střílet, neboť na tuto vzdálenost jsem měl karabinu rakouskou přesně vyzkoušenu. S jakousi lítostí jsem cílil na nádherného statného srnečka, rána třeskla a srneček se naposledy vzepjal, aby padl a více nikdy neměl vésti na životní pouti ty krásné svoje družky. A Franta Mareš vyskočil, celý se třesa: „Adame, já myslel, že jsi tam umřel. Proč jsi tak dlouho nestřílel? Já už chtěl sám střílet, ale tak jsem se třásl rozčilením, když to stádečko přicházelo k nám, že jsem ničeho nebyl schopen.“ A již jsme stanuli u srnečka. Byl dobře střelen a mrtev. Vytáhl jsem nůž, srnečka rozpáral, vyvrhl vnitřnosti. Uřízl jsem hůl, srnečkovy nožky svázal do kozelce a zavěsil na tyčku. Srnečka jsme zvedli na naše rámě, a tak jsme se vzácnou kořistí cestovali k domovu. Přál bych vám vidět tu hostinu, jak jsme se všichni olizovali. Uhostili jsme i poručíka Kosinu, který si pochvaloval, že takovou delikatesu již dávno nejedl. Ale nebyli jsme jen sami. Hoši od rot si vyšli také na srnčí, a když se to veliteli pluku doneslo, tu tento nám to plukovním rozkazem načisto zatrhl. Ono ještě sem tam nějaké srnčí vzalo za své, ale už to bylo zřídka kdy a provedeno v nejpřísnější tajnosti.

Využitkoval jsem příležitosti se mně zde naskytnuvší. Velkostatkář měl dva psy, krásné ruské chrty, u nás zvané „barzoje“. Měl fenu a psa. Schraňoval jsem pro ně všechny zbytky a tím jsem brzy s nimi uzavřel přátelství. Zde v Rusku se tito psi nedrželi jen kvůli parádě jako u nás, ale hlavně kvůli štvaní zvěře. Zde v jejich domovině vypadali docela jinak, než ti naši pokojoví. Zde byli ponecháni celý život na dvoře, nemučili je v uzavřeném vzduchu krásných salonů. Srst jejich byla nádherná, bohatá, každý jejich pohyb samá elegance, ale co měli obdobného s těmi našimi pokojovými chrty, byla faleš a nevěrnost ke svému pánu. Kdo se k nim více laskal, ten byl jejich pánem. Jednoho dne i velkostatkář si toho povšiml, když jsme spolu konali obchůzku po velkostatku. Psi přiběhli, laskali se ku mně, aniž by si všimli svého pravého pána. Jejich majitel se podivil, že ti psi mě mají radši než jeho. Navrhl mně, že jsou vycvičeni ke štvaní zvěře, abych si je vzal a zkusil to s nimi, že on je zanedbává pro nynější velké starosti. Když jsem měl celé vědro zbytků jídla, tu osedlal jsem svoji Orku, zavolal psy a každému dal půl vědra sežrat. Psi už věděli, co bude následovat. Sedl jsem na Orku a když byli naplnili svoje nenasytné žaludky, tu klidně již klusali před mým koněm. Vyjel jsem na rozlehlá pole a tu jsem se podivil drezuře těchto psů. Fena vyběhla napřed a pes zůstal asi 200 kroků za ní. Těsně za psem jsem jel já na koni. Konečně vyrazil prvý zajíc. Psi vylítli jako střela a hnali se ku předu, dodržujíce mezi sebou přibližně tutéž vzdálenost. Já se snažil být psu neustále v patách. Fena nikdy zajíce nechytla. Zajíc zakličkoval a fena v tom rychlém běhu ho přelétla. Ale pes stále v běhu sledoval každý pohyb toho ušáka, a když zajíček, chtěje se zachrániti, vyrazil na bok, tu dny jeho života byly sečteny. Pes, vše vzadu dobře pozorující, jako šíp vyrazil na bok a několika skoky byl zajíc jeho. Musel jsem být ihned u něj, jinak fena se již rovněž hnala k němu a byli by zajíčka společně okamžitě sežrali, neboť tito psi jsou úžasně hltaví. Karabáč je trochu zarazil a v tom již jsem jim zajíce sebral. Toto štvaní nebylo nijak dlouhé, odbylo se na vzdálenost nejvíce 1000 kroků. A jelo se zase původním pořádkem dále. Někdy se mně povedlo za odpoledne ulovit tímto způsobem tři až pět kusů. Vždy psům jeden padl za oběť. Někdy jsem nebyl tak rychlý, jak bylo třeba, a než jsem k nim dorazil, roztrhli zajíce na dvě části a celý i s chlupy zmizel v jejich žaludcích. Rád jsem pěstoval tento sport a zvláště i proto, že obohacoval jsem naši kuchyň.

Zatím rozvrat armády byl již dokonalý. Vojáci táhli tlupami někdy většími, někdy menšími, často pustošíce klidné vesnice. Tito vojáci již byli natolik zesurovělí, že neštítili se i vraždy. Proto ovšem byli postrachem vesničanů. Procházeli i našimi vesnicemi, a tu jsme mívali pohotovost, spali jsme obléknutí, připraveni být každou minutu na svých místech, co zatím silné stráže pečlivě střežily bezpečnost naši a celé vesnice. Jedna taková silná tlupa nám i dala znát, že prý nám to nakreslí. Ale příliš rychle si to rozmysleli, když viděli nás připraveny. Prošli, aniž by jen cekli, a myslím, že byli moc rádi, když už byli z našeho dosahu, neboť jistě cítili, že zde by se jim mohlo státi něco velmi nepříjemného. Často jsme také zajížděli na vesnici Šepetovku, sousední to stanici železniční našeho Polonného. Tam jsem vždy se zájmem sledoval veškeré děje. Jak vypadaly vlaky? Okenní tabule rozbity, kontrola lístků žádná, však byla také nemožná a nebezpečná pro železničáře. Vojáků příliš mnoho, než aby je vlak mohl pojmouti, odjet chtěli ale všichni. Obsadili střechy vagonů, obsadili lokomotivu, která pak vypadala, jako by se na ní usadil roj velkých včel. Kolik těchto vojáků přišlo cestou o život! Usnul na střeše vagonu a spa­dl dolů. Stoupl si, aniž zpozoroval, že vlak podjíždí most, a již letěl dolů s rozbitou hlavou. A jak tito vojáci byli špinaví, umaštění od oleje lokomotivy – navíc sebrali na svůj šat kdejakou sazi. Železniční činitelé byli proti tomuto naprosto bezmocní. Vojáci cestovali s ohromnými ranci na zádech, kterýmžto rancům my Češi říkali „náklaďáky“. Měli je plné nakradených věcí, ačkoliv byste se podivili, jaké bezcenné tretky vlekli domů. Byli úplně bezohlední a odsud civilní osobě vlakem cestovati bylo nemožné. Jednou jsem byl přítomen takovéto příhodě. Vlak byl úplně obsazen vojáky, dopravní úředník vlak nechtěl odpraviti dále, strojvůdce nechtěl jet. A milí zemláci co nevyvedli: našli mezi sebou jednoho, který prý „znal krutiť“. Jestli byl strojvůdcem nebo ne, nemohu tvrdit. Ostatní vojáci na něj řvali: „Vaňka, ty znaješ krutiť?“ „Znaju,“ odpovídal, a  již ho uvedli ku lokomotivě, strojvedoucího vyhodili a Vaňku na jeho místo jmenovali. Dopravní úředník, vida celé počínání, již byl u telegrafu a zase u telefonu, a dělal tomuto vlaku volnou cestu nejen do příští stanice, ale depeše šla až do Kyjeva. Zemláci i s jejich Vaňkou-strojvedoucím odjeli. Do příští stanice dojeli dobře. Pak jsem již musel odjet domů, ale při příští cestě sem jsem se informoval, jak ten Vaňka do toho Kyjeva dojel. A výpravčí mně sdělil, že jim dělali stále volnou cestu, uklízeli vlaky, a tak dojeli až do Kyjeva, kdež nešťastnou náhodou vletěli do tupíku. Ale žádný nebyl zabit, obešlo se to jen poškrábáním a sem tam nějakým potlučením. Tak jsem si pomyslil, že nějaká vyšší moc nad těmito nevědomými musela držet ochrannou ruku, jinak to není ani možno. Stále se mně vtírala myšlenka, jak z toho nevědomého, ale dobrého člověka, lehce špatnou propagandou a nepochopením svobody mu dané lze udělat tu největší přítěž země, tu nejzpustlejší chátru, jakou si jen lze představiti. Proto také štáb armády, usídlený na Starokonstantinově, si vyžádal jednu naši rotu na ochranu štábu před těmito bandami zpustlých vojáků. A respekt těch demoralizovaných vojáků byl, jak se patří, před našimi hochy, neboť za celou dobu přítomnosti našich hochů se ve štábu armády nic nepříjemného nepřihodilo. V Šepetovce jsem zase viděl, jak sedlák si koupil od artileristů za pět rublů celý kanon. „Co s tím budete dělat?“ ptám se. A on docela klidně mně povídá: „Vot budět truba, katoruju maji děti něperežijut! (To bude komín, který ani moje děti nepřečkají!)“ Nedalo se mu na to odpovědět a bylo by to úplně zbytečné.

Zajímavé také bylo, jak mužici se dělili o velkostatky. Dělení o živý inventář ještě šlo jakž takž, ačkoliv se při tom pravidelně pobili. Hůře dopadalo dělení o stroje. Pluhy, brány, secí stroje – to zase ještě trochu šlo, jelikož bylo zde více kusů k disposici a mohli tyto stroje potřebovati. Hůře bylo s parním pluhem a parní mlátičkou. Mužici byli zvyklí mlátit cepem a orat špatným pluhem. Potom – jeden takový stroj by dostal jen jeden občan, při tom, vzhledem k jejich lenosti myslet o něčem, nenapadlo jim, že by mohli tyto stroje tolik užitečné a praktické půjčit jeden druhému a ponechat je co majetek obce. Všude u nich se také jevila snaha nejen dělit, ale také ničit. Proto se vrhli na tyto velké stroje, co se dalo, rozebrali, a co nešlo jen lehce rozebrati, to rozbili, zničili. Zůstaly zde také úplně zařízené byty. V rukou velkostatkářů nacházely se velmi cenné knihovny, obrazy starých malířů, často ohromné ceny. Negramotný mužik ovšem o takovéto věci neměl nejmenšího zájmu, a proto v takovém rozkradeném velkostatku jste našli tisíce knih se válejících po zemi roztrhány, obrazy z rámu vytrhány. Šteláře a police všeliké k uložení knih sloužící, rámy z obrazů – tyto věci však byly odnešeny. Ve vesnici neměli odpovídající budovy pro školu, nemocnici neb podobné, ale mužici odnesli dveře, okna i výplně u dve­ří a oken, vytrhali i podlahy. Prostě ničili v pravém slova smyslu. Jeden občan si vzal domů pianino, druhý šicí stroj. Za týden se již hádali: „Ty již dosti jsi se nabrnkal, teď dej pianino mně, a já dám tobě šicí stroj.“ A na konec se pobili, často tak důkladně, že při rvačce i některého zabili. Odnesli vše, co se jen odnésti dalo, co nešlo odnésti, to zničili. Kde my byli ubytováni, tam se všechno toto pozdrželo až do našeho odchodu, neboť věděli, že k tomuto jejich ničivému dílu nedopustíme. Marny byly rady a návody našich chlapců, jak upotřebiti budov, strojů atd. Hrách na stěnu házený byla slova našich hochů. S tím větší zuřivostí se mužici vrhli na velkostatek po našem odchodu.

Ve vesnici Zdolbunov, české to vesnici, jsem měl přítele, a tento mně sdělil, že má pro mne jezdeckého koně, chci-li ho, abych si pro něj přijel. Pár rublů jsem měl a něco mně půjčil poručík Kosina, plukovní adjutant. Požádal jsem velitele pluku o dovolení, abych si směl pro koně dojet. Dostal jsem dovolení s podotknutím, abych byl velmi opatrný mezi ruskými vojáky. A tak jsem jel a zkusil jsem na své kůži slasti cestování vlakem mezi ruskými vojáky – řekl jsem, že je lepší cestovat pěšky, než vlakem. Štěstí, že to nebylo tak daleko. Kamarád mě velmi srdečně uvítal a uhostil mě tak, že se mně od něj ani nechtělo. Vyspal jsem se zase v peřinách, jednou po tolika letech, ale moc dobře jsem nespal, neboť peřinám jsem úplně odvykl. Byl jsem zvyklý spát jen pod dekou, v jakémsi chladu, a pod peřinou se mně zdálo, že shořím. Ráno jsem vstával časně, neboť cestu 100 verst jsem chtěl do večera uraziti. Po dobré snídani sedl jsem na koně a naposled stisknuv ruku kamarádovi vyjel jsem z pěkného dvorce. Nejelo se mně příliš vesele, neboť jsem jel sám a měl sto verst cesty před sebou. A stále mně tanulo na mysli vyprávění přítele, jak toho koně dostal. Vyprávěl mně toto: v noci někdo zaklepal na okno, a když byl otevřel, tu představil se mu ruský důstojník, plukovník dělostřelectva. Jeho vojáci ho chtěli zabít, ale našel se jeden mezi všemi zchátralými dobrý a ten mu dal výstrahu, s podotknutím, že dnes v noci musí zmizet. Sám jen vyvedl jeho vlastního koně osedlaného za vesnici, aby mohl ujet. Dojel sem a odsud chtěl cestovat jako prostý voják po železnici. „Koně jsem od něj koupil za 100 rublů i se sedlem, a hned mě napadlo, že ty, Adame, bys ho mohl potřebovat. A jak se ten plukovník s tím koněm loučil! Kůň se jmenuje Armija, on ho laskal, objímal, hladil jeho hlavu a slzy jako hráchy mu smáčely tváře. Když prý raněn upadl z tohoto koně, tu kůň neutekl, zůstal stát třesa se na celém těle, neboť všude v blízkosti praskaly granáty. To rozumné zvíře počkalo, až se vyškrábal do sedla, a odneslo jej do bezpečí. Kolik jezdců i s koňmi utonulo v řece San, a toto milé zvíře přeplavalo a zachránilo zase svého pána.“ Prý velmi, velmi těžce se s tím zvířetem loučil. Sliboval jsem po cestě, že to dobré, věrné zvíře budu velmi pečlivě opatrovati. Přítel vzal za koně jen 100 rublů – to, co za něj dal – a tak jsem vlastně ani nevěděl, jakou má skutečnou cenu. Kůň velmi pěkný, krásné důstojnické sedlo a pěkná uzda, která sama stála mnohem více. A kůň běžel velmi dobře, jako by cítil, že jde do nového působiště a k lidem, kteří dosud zůstali ještě pevnými vojáky. Po cestě jsem potkával tlupy vojáků a tito se ptali, kam že jedu. A já jim odpovídal: „Domoj, na rodinu.“ Po tomto ujištění se o mě nijak nestarali, neboť oni šli také „domoj, na rodinu“. V poledne jsem ve vesnici odpočinul půldruhé hodiny, nakrmil koně, a večer v 9 hodin jsem byl konečně doma. Moji Orku jsem přidělil Pepíkovi Šrajerovi a moji Armiji jsem opatroval jako oko v hlavě. Plukovní velitel nařídil, že kůň zůstane mým majetkem, a za práci, kterou koná, dostanu od pluku pro něj oves i seno. Tak jsem byl náramně potěšen, že také na vojně, jako voják, mám svůj majetek. V té největší radosti měla mně dojít zpráva zrovna tak smutná, ba ještě mnohem smutnější, než byla ta moje radost. Našel jsem totiž kamaráda ze svého rodného městečka, a sice mezi důstojníky v Bělgorodě, Aloise Rosíka. S tím jsem si dopisoval a on, když psal svojí sestře domů do vlasti, tu zmínil se i o mně, jen že z opatrnosti napsal, že žiji blízko Kyjeva a že se mám moc dobře. Jeho sestra běžela ovšem hned ku mojí staré matce a sdělila jí tu novinu. Matka moje, jak jsem se pak dověděl, měla takovou radost jako nikdy před tím, ačkoliv ležela velmi těžce nemocná. Jedné noci se mně snilo o mé drahé matičce, ačkoliv se mně nikdy a nic nesnilo. Ráno jsem vstal a povídal chlapcům o mém snu. A jakási nevýslovná úzkost mně stahovala prsa a přímo mě dusila. Taková úžasná tesknota, jakýsi smutek mě stále pronásledoval a nebyl jsem schopen se zbaviti těchto pocitů, ať jsem konal cokoliv. Po Vánocích jsem zase dostal já zprávu z domova a vlasti, a sice velmi smutnou, že moje milovaná matička zemřela. Srovnal jsem datum mého snu s datem smrti matčiny – a shodovalo se úplně přesně. Tolik jsem se těšil, že moji matičku uvidím, a představoval jsem si, jak bude hrdá, když přijdu domů jako legionář, a ještě k tomu starodružiník. Byla opravdovou vlastenkou, daleka zpátečnických směrů, zarytou nepřítelkyní Říma, a tak nás děti i vychovávala. Zde by viděla ovoce své výchovy a práce, ale nebylo jí to dopřáno, jako nebylo jediné moje přání splněno – uvidět ji živou. Tím větší bolest moje byla, když jsem přišel k závěru, neboť ztratil jsem jedinou sestru, ztratil jsem otce, a nyní matku, že již nemám nikoho, kdo by mně rozuměl, kdo by mě polaskal, kdo by chápal moje radosti a žal jako tito milovaní. Tím ochabla, ba odumřela moje jediná myšlenka, abych stůj co stůj se dostal domů ke svým rodným. Zmizel mně obraz mých rodných a veliký obraz zase uchvátil moji celou duši – obraz vlasti, obraz zotročeného národa, volajících po naší usilovné práci pro záchranu, pro jejich vysvobození. A nebyl jsem sám, bylo bratrů mnoho, kteří mně sdělili, že prožívali ty samé bolesti, a zrovna tak, jako já.

Jinak život náš plynul velmi klidně na dobu a prostředí, v jakém jsme žili. Hoši byli veselí a spokojení i při té bídě, a často v lecčems i nedostatku, neboť chápali situaci, a vědomi si svých povinností drželi se statečně. To bylo tím ohromným „plus“ našeho československého vojska oproti vojsku ruskému.

Grycov bylo městečko židovské, jak jsem již dříve byl řekl. Prostranné náměstí přeplněno bylo obchody zdejších Židů, kteří, jako všude, tak i zde, odírali takřka do kůže zdejší mnohem zaostalejší obyvatele. Zde v osobě každého Žida byly spojeny přemnohé a rozmanité funkce, kromě těch, které nic nevynášely. Tak zde Žid obstarával obyvatelům veškeré předměty denní potřeby, Žid zprostředkovával veškeré obchody, byl bankéřem na prvý pohled sice malým, ale ve skutečnosti ohromným, bez úřednictva, na vše stačil úplně sám se svou Sárou. A kdybyste se chtěli podívat jaksi na jádro městečka, tu shledali byste, že jistě polovice majetku obyvatelstva vlastně patří Židům, neboť kde který mužik byl některému Židovi dlužen. A Žid byl velmi hodný, jak říkali mužici, neboť on počkal mužiku, když nemohl včas zaplatit, ovšem že si připsal přímo nadlichvářské úroky. Žid byl písařem negramotného obyvatelstva, napsání obyčejného psaní stálo 10 kopějek a přečtení takové odpovědi na dopis zase 10 kopějek. Po trošce, ale všude Židovi kapalo do měšce, co zatím mužici chudli. Naši hoši drželi po městečku stráže, jelikož bylo třeba býti ostražitými vzhledem k tlupám ozbrojených ruských desertérů. A i samo sebou to neslo sídlo větší posádky. Židé, aby si udělali u nás dobré oko, a aby si pojistili svoje majetky před ruskými vojáky, kteří hlavně na židovské obchody měli spadeno, tu darovali naší posádce jakousi mouku a poživatiny, jen aby naši hoši mající službu také občas dali pozor i na jejich obchody. Naši potraviny neodřekli, neboť jsme nouze měli dost, a potom – hloupý, kdo dává, a hlou­pější, kdo nebere. Přijali darované vděčně se slibem, že pokud my budeme ubytováni v městečku, žádnému z obyvatel se nic nestane a naše stráže že nedovolí nikomu zde rabovat a krást, ať by to byl kdokoliv. A tak hoši hlídali a vyskytl se jeden Žid, který chodil v noci kontrolovat chlapce, jestli dobře hlídají. To bylo pro naše chlapce ovšem cosi ponižujícího, jakpak to vypadalo, aby je Žid chodil kontrolovat! Ale na štěstí jednou byl nalezen nějaký oběšený v lesíku nedaleko od městečka, a při bližším ohledání bylo zjištěno, že je to zrovna ten Žid, co naše chlapce chodil kontrolovat. Asi na vojně vůbec nebyl, a úkol, který na sebe vzal, z nezvyklosti se mu zdál příliš těžkým tak, že ze zoufalství se pověsil. A to byla ukrutná psina s těmi ostatními Židy, kteří všichni drželi celý týden smutek. Seděli na zemi, hlavy posypány popelem, omotáni jakýmisi šálami barevnými. Na čele měli přivázány dřevěné kostky a drželi půst.

Jednou, když jsem jel do Starokonstantinova, změnil jsem cestu, a tu projížděl jsem oborou, kde mě překvapily hromady kostí. Překvapen jsem usuzoval, co to asi může být. A po chvíli jízdy moje Armija počala býti neklidnou a záhy objevilo se několik kusů černé zvěře. Tím jsem si vysvětlil ty hromady kostí. Byla to obora pro černou zvěř a majitel zde vždy přivedl nějakého toho sedřeného koně, aby zde ukončil život plný práce a trápení. Zde kůň byl poražen, kůže stažena a o maso se podělili divocí vepři. Snad aspoň ty zbylé kosti měly pokoj, když tomu mrtvému tělu nebylo dopřáno ani toho posledního klidu. A usuzoval jsem dále, že by při dnešní nouzi neškodilo, kdybychom dostali takového třeba divokého vepře. Strach, že by hoši z té divočiny mohli také zdivočet, jsem neměl, a když jsem přijel domů, ihned jsme kuli plán, jak na to. Vybral jsem si bratra Koníčka, jelikož byl příliš silný a srdnatý, a bratra Novotného, poněvadž to byl zase vyučený řezník. Chlapci byli odvážní a těšili se na dobrodružství, když jsem jim byl vylíčil, jak takový lov vypadá. Připravili jsme si patrony tak, že jsme uštípali u kulek špičky. Já měl karabinu rakouskou, hoši měli pušky ruské. Vyrazili jsme časně ráno a po cestě jsem chlapcům dával ještě patřičné pokyny. Vstoupili jsme do obory a já se dal od chlapců asi na 200–300 kroků vpravo, zanechav oba hochy pohromadě, aby v případě potřeby mohl jeden druhého hájit. Ujednáno, že když oni budou střílet, okamžitě já půjdu k nim, a opačně. Nešli jsme ani čtvrt hodiny, když některý z chlapců vystřelil. Běžel jsem k nim a vidím, jak se Novot­ný žene bez pušky z obory ven. Nedal se zastavit, tu jsem hned věděl, že je zle. Běžel jsem dále a naskytlo se mně divadlo velmi nepříjemné. Koníček střelil na vepříka asi tak 80 kg těžkého, ale špatně si ho vzal na mušku, neboť zvíře ochromil na zadek. Vepřík bolestí ječel a na pomoc mu přišla větší, asi 150kg prasnice, která rozzuřena se vrhla na Koníčka. Koníček prchal a kryl se za ohromné, silné kmeny dubů, což ho také zachránilo. Ihned jsem viděl, že jiného vyváznutí zde není, než pronásledovatelku odstřelit. Když byla chvíli zůstala prasnice stát a pozorovala, kde pronásledovaný se nachází, tu využil jsem tohoto okamžiku a dobře mířenou ranou jsem zvíře složil. Ihned jsem se vrhl na raněné menší zvíře a ranou jsem ho umlčel. Podivil jsem se chytrosti zvířete, které bratra Koníčka pronásledovalo. Hnalo ho tak, aby se nedostal ku plotu obory, aby nemohl uniknout. Bratra Koníčka jsem dopravil za plot obory, kdež jsme našli i bratra Novotného. Když se vzpamatovali z právě prožitého, tu přiměl jsem hochy, aby se vrátili pro pušku Novotného. Našli jsme ji a podařilo se nám dopravit oba vepře za plot obory. Nepodařilo se mně některého z chlapců přemluvit, aby zůstal zde hlídat náš znamenitý úlovek, proto jsem zůstal na stráži sám. Hoši šli domů a Koníček přijel, zapřáhnuv klisnu do dvoukolky, pro náš úlovek, abychom dopravili zvěřinu domů. Z toho všeho jsem nechápal jedno. Hoši, které zaručeně nikdy nevyvedla z míry nepřátelská dělostřelba, kulomety atd., tolik byli poděšeni dvěma divokými vepři. Snad ne zvěří, ale nezvyklostí ztratili duchapřítomnost. Ačkoliv jsem se všemožně snažil přemluvit je, aby se mnou šli zase na černou zvěř, nepodařilo se mně to, a zapřisáhli se, že o takovém lovu do smrti nic nechtějí vědět. A bratr Jindra měl zase ruce plné práce a najedlo se i mnoho známých chlapců z jiných komand a rot. My jsme si takovým způsobem vždy sehnali nějaké to živobytí, ale s našimi koníčky to bylo horší. Sice nedopustili jsme, aby měli hlad, ale ovsa dostávali jen velmi málo. Majitelka velkostatku prodat oves nechtěla, a proto jsme počali čenichat, kde oves je. A našli jsme ho. V bezprostřední blízkosti velkostatku, jen přes cestu, stál domek – na první pohled jsme uhádli, že je to skladiště, asi obilí. Zjistili jsme také, že v tomto skladišti nic není než oves. Žádali jsme ještě jednou velitele pluku samotného, aby se pokusil od velkostatkáře koupit oves, když má plné skladiště. Ale všechno zase překazila velkostatkářova žena. Proto jsme v naší komandě odhlasovali, že oves náš musí být, a je to jedno, vezmou-li si ho mužici, kteří již na něj čekali, anebo my. Večer chlapci vlezli do skladiště, přitáhli 20 pytlů ovsa a bylo hned po bídě. Zase naši koníčci vesele běhali a my spali spokojeně a klidně s myšlenkou, že ta dobrá, věrná zvířata netrpí hladem.

Blížil se kvapem Štědrý večer roku 1917 a nás trápilo, že již to budou čtvrté Vánoce, které tak smutně máme trávit. Rozhodnuto, že tyto Vánoce musíme oslavit tak, jak jsme je oslavovali a prožívali u svých maminek doma před válkou, hlavně co se týče jídla. Neboť ono, když je žaludek v pořádku naplněný, i na duši je hned příjemněji a člověk dostává veselejší mysl. Počali jsme ihned prohlížet naše zásoby potravin a bylo zkonstatováno, že mouky bychom měli dostatek, másla na naše pečivo bylo také dost a cukr by také stačil. Jednalo se tedy o maso, a jelikož chlapci tak mlaskali jazyky, když vzpomínali točený závin (štrůdl), tu ujednáno, že i ten musí být. Ovšem stáli jsme před problémem velmi těžkým, že by i profesor universitní nad tím vrtěl hlavou – kde vzít jablka? A zachtělo se nám i chutných vánoček. Když jsme byli tak ten jídelní lístek vánoční sestavili, dodali jako poslední návrh hoši, že by se to mělo i něčím zapít, ale vodou ne. Ráno jsem již vyjednával s velkostatkářem, aby nám odprodal jedno vykrmené prasátko ne příliš těžké, tak asi 100–130 kg. V tomhle mně vyšel majitel vstříc a ihned jsme prasátko vybrali. Když jsem se tázal na cenu, tu mně sdělil, že náš pluk bude brát více kusů pro vojáky, a tak že potom uděláme jednotnou cenu, až se bude vyúčtovávat s plukem. To tedy dobře dopadlo a nálada se mezi hochy znamenitě zlepšovala. Aby si to po případě majitel nerozmyslel, tady ujednáno, že pozítří bude u nás zabíječka. Rozděleny funkce, a sice bratr Novotný, vyučený řezník, byl jmenován katem komandy a svěřen mu úkol prasátko připravit o život, a jeho pacholkem jmenován Jindra jako nejschopnější, neboť byl vyučen uzenářem. Večer před dnem popravy Jindra uvařil kroupy a postaral se o všeliké koření. To z koření, co scházelo, ještě dovezl bratr Novotný ze stanice Šepetovka, kdež měl svého strýce restauratérem. A začalo u nás v komandě být svátečně veselo. Jakpak ne, vždyť zítra u nás bude zabíječka. Nemohli jsme se dočkat ani rána, a když kdesi na dvoře kohout hlásal první záblesk probouzejícího se dne, tu vesele jsme všichni skákali z chudých postelí. Ledabyle posnídavše, chlapci, co měli službu, rozjeli se po světě, a my, kteří jsme doma zbyli, chopili se práce. Voda v hrncích vařila a my vkročili k odsouzenci do chlívku, abychom ho naposled ještě potěšili. Uvázali jsme mu provaz za nožičku, a tak jsme ho pomalu dopravili na popraviště, kde již blýskal očima popravčí Novotný. Rozjařen úkolem mu svěřeným, i zrzavé vlasy na hlavě jaksi mu jasněji zářily. Prasátko ani nemělo ponětí, co na něj čeká, a Novotný mu nedal ani o tom přemýšlet. Ranou obuškem do hlavy ho přivedl o rozum, a hned na to bodnutím nožem otevřel mu tepnu nad srdcem, aby se zmocnil té drahocennosti, která veškerenstvu dává život, totiž krve. Prasátko jsme neopařili, ale opálili, a když jsme ho byli umyli, tu bylo bělounké jako snížek. Když bylo vykucháno, tu funkce kuchaře přecházela na bratra Jindru Vávru. Brzy líbezné vůně, rozprostírající se po celé budově a okolí, přilákaly mnoho zvědavců. Přišel i poručík Kosina a pochutnal si znamenitě na kousku ledvinek, lalůčku, ouška a srdéčka s křenem. Jindra vařil a my mu pomáhali. Co více – nadělal jaterniček a jelítek a tlačenku, a tak znamenitou, že jsme se chtěli sázet, že v celém Rakou­sko-Uher­sku tak znamenitou právě nemají. A ta černá polévka! Já se mohl ujíst. Tolik let jsem ji nejedl a dnes ji mám – a ještě jak dobrou! Druhou radost jsem měl, jak mým spolubratrům chutnalo. A což ti, kteří teprve k večeru přijeli ze služby, těm chutnalo dvakrát tolik. Vždyť přijeli celí vymrzlí, nadýchaní zdravého, čerstvého vzduchu, k takové královské hostině. Co zatím Jindra dohlížel na pečínku v peci, aby se mu příliš neupekla, bratr Vacek nám připravil houskové knedlíky se zelím tak, jak je vařily naše maminky doma za časů blahobytu. Když jsem tak pozoroval náladu chlapců po této hostině, tak jsem si myslil – sakramente, že ti páni generálové a slavní vojevůdci na to nepřišli, jak takové ohromné bitvy lacino a jistě vyhrát. Dát každému vojákovi na frontě kus vepřové pečínky, knedlík houskový se zelím, pak je pustit na nepřítele – tak to rozmašírují, že to jak živ nikdo neviděl. A kdyby jim tak mohli dát ještě dva litry dobrého piva, tak rozsekají půl světa. Litoval jsem, že některý ten pan generál k nám do naší chalupy právě nezavítal. Však bychom ho také uhostili a já bych měl příležitost pozorovat, když se byl tak dobře napapal (vytráveno měli tenkráte všichni), jak to působí na jeho náladu.

Pozoroval jsem po chlapcích příští den, že pořád cosi šuškají, a nemohl tomu přijít na kloub, co rozmýšlí. Bylo mně to jejich usmívání velmi podezřelé. A ráno jsem to měl všechno vysvětleno. Kluci totiž vyčichali, že velkostatkářka má ve sklepě mnoho jablek, a uznali po vzájemné poradě, že rodina velkostatkáře ještě ani jedny Vánoce špatné, chudobné neměla, a tak že tyto jedny svátky se může uskrovnit a my se za to pomět dobře. A tak prý kluci vlezli do sklepa a jablka posbírali z polic do pytle. Byl jich plný pytel, a když tak prý prohlíželi sklep, upoutala pozornost jejich hrdla lahví čouhajících z hromady písku. Ihned jednu láhev otevřeli, aby zjistili, jaký obsah chová. Překvapení jejich bylo ohromné. Šumělo zde pravé, nefalšované šampaňské. Chlapci to ovšem zabavili také. Po tomhle sdělení jsem v duši sváděl velký boj. Ze stránky mravní měl bych hochy přinutit, aby jablka a víno vrátili. Ale pokazit sobě a chlapcům Vánoce jsem také nechtěl. Tak jsem konečně to rozhodl tím způsobem, že to vlastně krádež ani není, a jestli se měli jedni lidé celý život dobře, proč by se chudáci neměli mít dobře alespoň jeden den. Také mě napadlo, že není to potravina nezbytná ku živobytí a že nebyla vzata chudákovi, nýbrž velkému boháči. Hned jsem byl rozhodnut – Vánoce si uděláme pěkné, třeba by tím i velkostatkář měl svátky špatné. Zeptal jsem se hochů, kde to vše ukryli. „Buď bez starosti, Adame, nenajde to nikdo.“ Neměl jsem ani ponětí, že jablka jsou ukryta v pytlích v ovsu, až mně to hoši řekli. A víno bylo ve stáji u našich koní pod kopyty a zaházeno slámou. Měl jsem strach, aby některá ta klisna neukřoupla u láhve hrdlo a aby neokusila ten božský nápoj. Napadlo mě, jak by asi vypadala a co by asi prováděla, když by měla „draka“ ze šampusu. Tedy schováno to bylo dobře. A co jsem tak o tom o všem přemýšlel, přišel k nám praporčík Maur, náčelník policejní komandy, a povídá: „Adame, nevíš, co je nového?“ Povídám: „Slyšel jsem, že někdo ukradl prase.“ „Ó ne,“ řekl, „ale kdosi vybral velkostatkáři ze sklepa všechna jablka a šampaňské víno.“ „No tohle je ukrutná škoda, že jsem při tom nebyl,“ pravil jsem. Díval se po nás jaksi podezřele, a proto jsem se rázně ohradil: „Snad si nemyslíš, že jsme to zvrabčili my?“ Pravil: „No, to si nemyslím, ale hledat musím a za každou cenu to musím vyšetřit, jelikož kapitán Stěpanov mně to přísně poručil.“ Řekl jsem mu, že to bude těžký problém, ačkoliv když by tak koukal a dobře čichal, že by ta jablka našel po vůni, a kdyby koukal, kde jsou hoši opilí, také i tomu by mohl přijít na kloub. S tímto poučením odešel, aby pátral dále. Ona to nebyla maličkost, pytel jablek a 60 lahví šampaňského.

Blížil se Štědrý den. Bratr Vacek se pustil do pečení vánoček. Neměli jsme ještě kvasnice a nebyly vůbec nikde k dostání. Ale i v tom jsme si pomohli. Zajel jsem do Polonného do pivovaru a vyžebral jsem pivních kvasnic celou láhev. A osvědčily se dobře. Vánočky kynuly a Vacek je tak řádně vypracoval, že ani naše maminky doma tolik práce tomu nevěnovaly. Já vytápěl pec, a když Vacek vánočky upekl, bylo radost se na ně podívat a mnohá žena by nám jich jistě záviděla. Večer, když všechno spalo klidným spánkem, u nás bylo nejživěji. Chtěli jsme totiž všechny kuchařské práce vykonat do rána, abychom Štědrý den již měli volný. Oloupali jsme jablka a Jindra s Vackem se pustili do točeného závinu (štrůdlu). Podařil se jim znamenitě, Jindra však nebyl ještě spokojen a pustil se do máslových koláčků. Výhodou bylo, že jsme mohli vytopit pec, takže všechno bylo velmi pěkně a dobře vypečeno. A když jsme byli rozhodli, že maso se upeče až ve dne, jakož i knedlíky a zelí že se uvaří za dne, ulehli jsme ku spánku. Štědrý večer vypadal u nás jako doma, ba ještě lépe, jelikož doma před vojnou z nás si nikdo nemohl dovolit koupit si šampaňské víno. A opatrnosti nikdy nezbývá, proto každý dostal jen sklenici toho šampusu, abychom se neprozradili. Na Štědrý den první nás navštívil poručík Kosina, náš velitel, a stěžoval si, jaký má ukrutný hlad. Tak jsme ho svlékli z pláště a posadili za stůl, sice omlouvali jsme se, že jako těch ubrusů nemáme, ale talíř nějaký jsme měli. Jindra počal tahat výplody svého kuchařského umění z trouby a z pece a obsluhoval svědomitě bratra poručíka, který jedl s takovou chutí, že mu až oči z hlavy lezly. Překvapení jeho nemělo konce, když jsme ho překvapili taženým závinem. Z té jeho přílišné chuti jsem dostával strach, ne sice, že by nám toho mnoho snědl, ale aby se mu z toho něco nestalo. Chlapci měli již nachystanou sklenici toho šampaňského, a tak jsem vzal pohár a naléval, při čemž bratr poručík zůstal celý zkoprnělý. „Jářku, bratře poručíku, musíš to zapít, ono by se ti mohlo něco stát, je to všechno příliš mastné.“ „Vy kluci darební!“ Za chvíli jsem šel ze stáje, kdež jsem byl prohlížel koně. Na dvoře mne potkal podplukovník Zembalevský, „táta“ zvaný, v té době náš plukovní hospodář. Zastavil mě, že by se chtěl podívat na naše koníčky. Viděl jsem hned, kolik uhodilo, proto jsem pravil, že bude lépe, když se „gospodin podpolkovnik“ půjde napřed k nám ohřát, neboť venku všude panuje ukrutná zima. Souhlasil, a tak jsem ho uvedl do naší světnice, sice velmi skromné nábytkem, ale za to hýřící přepychem v jídle. Chutnalo mu také znamenitě, ale ničím na světě bych se tomuto rozenému Rusovi nezavděčil tak, jako sklenicí toho dobrého šampaňského vína. Závistivě, nedočkavostí třesoucí se rukou bral pohár a labužnicky vypil. Vzal mě za ramena a přiblíživ svoje ústa k mému uchu, šeptem se ptal: „Kdě vy vzáli?“ A já – zase šeptem – mu odpovídal, prostě tak, jak jsem si to myslel: „Ukradli.“ Zamával rukama kol hlavy na znamení, že o tom nechce nic vědět. Když jsem mu pomáhal obléct plášť, vsunul jsem mu do každé kapsy láhev šampusu, které jsem si byl již dříve k tomu účelu přihotovil.

Večer se blížil a dokončovali jsme malý vánoční stromeček, na který Jindra byl upekl rozmanitých kousků cukroví. Kdesi chlapci sehnali různobarevný papír, který nastříhali na proužky a z těchto udělali jakési řetízky, takže nakonec vypadal stromeček velmi pestrý. Byli jsme kol toho stromečku jako malé děti. Scházely nám na něm třpytivé cetky, které nám doma maminka vždy na stromeček navěšela. A zase jsme si pomohli. Vycídili jsme všechna stříbrná vyznamenání, jak medaile, tak kříže, pověsili na stromeček a radostí jsme plesali nad tím, jak se krásně na stromečku vyjímají. Druhý den přišel velitel pluku kapitán Stěpanov prohlédnout naše koně, ačkoliv to nikdy nečinil, a bylo to vůbec po prvé, co byl u nás. Vždyť viděl naše koně denně, když na nich chlapci se rozjížděli do služby. Odříci mu nešlo, a tak jsme šli do stáje. Když jsme byli s prohlídkou hotovi, přál sobě vidět, i jak jsme ubytováni. Hned jsem si pomyslil, že v tomhle je nějaká čertovina a že to jistě spunktoval poručík Kosina. Vedl jsem si velitele do naší světnice a Jindra bez nějakého rozkazu hotovil polévku černou na talíř, mrknuv na mě jen okem, a já mu dal znát – zase jen okem – můj souhlas. Měl jsem se ihned k dílu, odstrojil jsem velitele pluku docela důvěrně kamarádským způsobem z pláště, a co jsem nabízel židli, již Jindra stavěl před něj talíř s polévkou. Trochu se velitel bránil, že jako bude obědvat doma, ale když jsem ho ujistil, že si to budeme pokládat za velikou čest, když s námi poobědvá, tu neodřekl a najedl se s námi. Byl překvapen a ujišťoval nás, že takový královský oběd a tak chutný již dávno neměl. Znamenitě mu chutnal i náš tažený jablkový závin a máslové koláčky. A dovršili jsme tuto hostinu šampaňským. Zase měl v každé kapse láhev vína a loučil se s námi velmi srdečně a přátelsky, ne jako náš nadřízený, ale jako opravdu přítel, který přišel na návštěvu. Jako poslední navštívil nás praporčík Maur, náčelník policejní komandy, který z toho hledání jablek a vína byl už celý tumpachový. A jedl, padalo to do něj jako do studny. Když byl ukousl první kousek závinu, pravil: „Víš, Adame, nic mně není tak divné, jak to, kdo mohl celý pytel jablek sebrat té velkostatkářce.“ „Jářku, víš, bratře praporčíku, to myslím spíše zešedivíš, než to vypátráš.“ A když se byl napil a řádně ochutnal prvou sklenici šampusu, zase tak hovořil: „Ví čert, kdo mohl seknout těch 60 lahví toho šampaňského.“ „Jó, bratře, myslím, že ti spíše parohy narostou, než se tuto záhadu dozvíš.“

Na druhý den velitel pluku přímo před velkostatkářkou dělal běhy praporčíku Maurovi, že dosud nenašel pachatele krádeže jablek a vína. Praporčík Maur byl náramně zvědav, co my děláme v noci, proto postavil tajnou stráž, která nic nekonala, než že sledovala náš byt a činnost naši v noci. Já ovšem ale ihned se o tomhle opatření dozvěděl, a proto dal výstrahu svým hochům. Ráno stráž hlásila svému veliteli: „Do deváté hodiny byli kamo-ordinárci vzhůru a po deváté šli spát. Vyšli jen dva v noci na záchod a vrátili se zase hned zpět.“ A praporčík Maur byl z toho celý divoký. Přišel k nám každý den ráno, povykládali jsme, a zase šel.

Hoši vzpomněli, že bude třeba brzy zaplatit prasátko, a usuzovali jsme, že bude stát nejméně 300 rublů. To byl pro nás ohromný peníz. A hoši se již zase poťouchle usmívali, ale tentokráte, když jsem na ně uhodil, svěřili se mně s celým plánem. Mužici vzali velkostatkáři velkou prasnici a velkého kance a dali si je do chléva, kde byly krávy. Tam si to vše 7 mužiků každou noc hlídalo. Hoši usuzovali, že kdybychom se zmocnili jednoho toho vepřového kusu a prodali ho uzenáři v Grycově, který byl Polák, že bychom měli zaplaceno prasátko koupené před Vánoci. Tak jsem o tom přemýšlel a přišel jsem konečně k náhledu, že ty dva kusy vepřového dobytka nestačí pro všechny mužiky z vesnice a oni už se stejně při dělení pobijí, ať tam mají jeden nebo dva kusy. Schválil jsem ten plán, večer jsme vykonali obhlídku terénu a vypracovali plán válečného tažení. Uznáno, že ze strany od dvora náš nástup by vyšel špatně. Jedině že je možný ze zadní strany chléva, za kterým se nacházelo hnojiště a dále prudký svah, ústící k cestě v hlubokém údolí. Rozděleny funkce, já jako nejchudší jsem byl vylosován, že musím proklouznout oknem určeným k větrání dovnitř chléva a zevnitř závorou zavřená vrata otevřít. Darmo mně neříkali, že mohu spávat v troubeli od fajfky. Díky mojí štíhlosti povedlo se mně protáhnout svoje tělo oknem, třebas bylo velmi úzké. Bratr Vacek jako nejsilnější měl vepře omráčit sekerou, a jelikož Novotný nebyl doma, svěřena funkce píchnutí toho vepřového kolosu Jindrovi jako uzenáři. Jindra sice namítal, že vyrábět dovede různé a velmi chutné věci z té vepřoviny, ale na to píchání prý má málo odborných vědomostí. Dal si konečně říci a slíbil, že se vynasnaží, aby to dopadlo dobře. Bratr Koráb dostal rozkaz, aby zapřáhl pár koní do sání, a musí projet po cestě vedoucí směrem na Polonný stranou vesnice, odkud zabočí do zmíněné úžlabiny a tam počká. Odtud vyjede úžlabinou na rovná pole a z opačné strany vesnice vyjede na cestu vedoucí ku městečku Grycov. Uzenář v Grycově byl již o všem zpraven a večer nás měl očekávat. Všechno bylo přihotoveno a večer, když celý velkostatek již dřímal klidným spánkem, jsme vyrukovali. Měsíc byl právě v úplňku a mrzlo tak ukrutně, že až se zdálo, že krev v těle stydne. Vyčíhali jsme, když mužici, celí promrzlí, zalezli do místnosti, kde se ohřívali, bleskurychle jsem proklouzl oknem a otevřel vrata. Obr Vacek skočil do ohrady, kde vepři klidně nataženi spali, a hroznou ranou omráčil kance. Jindra ho píchl a již ostatní jsme vlekli těžké tělo přes hnojiště a po svahu dolů na sáně tam čekající. Vrata jsem zavřel na závoru a oknem zase proklouzl zpět. Vše bylo provedeno tak rychle, že mužici, když se ohřáli a po chvilce zase vyšli, aby majetek hlídali, nezpozorovali nic podezřelého. Prozkoumali zámky na dveřích, jsou-li neporušeny a dobře uzamčeny, a procházeli po dvoře jako obyčejně. Zámky si každý večer sami na dveře zavěsili a vlastnoručně uzamkli. Za kance jsme dostali 400 rublů a vše bylo v pořádku.

Ráno byla ohromná mela. Nenasmál jsem se hned tak ničemu jako udivení mužiků, kteří z toho byli načisto „jeleni“. Sedm jich hlídalo, zámky neporušeny – a tak ohromný kanec pryč. To jim nijak nešlo do hlavy, jak je to možno. Velkostatkář se jen usmíval radostí, neboť mužiky nenáviděl, a myslil si, jak se přede mnou vyjádřil: „Oni vyzráli na mne a ještě se někdo našel, kdo vyzrál zase na nich.“ Praporčík Maur zase hledal. Přišel ráno s otázkou: „Adame, nevíš, co nového?“ Povídám: „Vím! Ukradl někdo těm bagánům toho ohromného kance. To musel být machr! Vždyť takové hovado není jen tak odtáhnout.“ Maur povídá: „Víš, já už jsem z toho celý zoufalý,“ a při tom se jaksi podezřele díval po naší světnici. „Bratře praporčíku, snad nehledáš toho čtyřmetrákového kance u nás?“ „No to ne, ale víš, já se z toho mohu zbláznit.“ „Napij se a ono dostaneš veselejší myšlenky.“ Když ochutnal toho božského šampusu, jaksi veseleji od nás vykročil. Bratr poručík – tuším, možná že měl i vyšší šarži – Vavroch mě zavolal a chtěl zaplatit to prasátko – 165 rublů. Byl jsem opravdu překvapen tou lácí. Tedy ty Vánoce nám vyšly velmi lacino. Ale když už se něco děje, tu vždy se to děje najednou. Chlapci dotrhávali boty a nové dostat ani pomyšlení. Musilo se šetřit. Hoši však museli jezdit do štábu brigády, do štábu ruské armády, a proto jsem nemohl dovolit, aby jezdili nějak ošuntělí, po případě roztrhaní. To byla věc velmi mrzutá. Pozoroval jsem okolí, a když už bída v obuvi tloukla na dveře, tu přece jsem přišel na nápad. Stál jsem u okna a byl jsem již celý rozmrzelý myšlením, jak ty chlapce obout. V tom přijel do dvora úplně nový krásný kočár, který upoutal moji pozornost. Vyšel jsem na dvůr, a když jsem nenápadně obhlížel kočár, tak jsem si pro sebe řekl: „Sakra, to je kůže!“ A doma jsem sdělil chlapcům, že již o kůži na boty vím. To bylo radosti! Jářku, jen se netěšte, přijde na to, jak ji dostat. Tak jsem byl nucen jim sdělit, co jsem našel. Hoši mínili, že se jednoduše odřeže a bude to. Kluci číhali, stále byli na stráži, a když jednoho dne kočí vjížděl s tím novým kočárem do dvora, tu kluci již se chápali svých znamenitě nabroušených nožů, a když kočí vzal koně a vedl je jako dva anděly do stáje, tu hoši byli již na kočáře. Když se kočí vrátil, tu našel již kočár oholený. Překvapení jeho bylo ohromné, ale již se stalo. Letěl klusem ku svému pánovi s hlášením, co se přihodilo. Tomuto to ale nestálo za to a nechal to na ráno. Do rána byla kůže již v Grycově a za 14 dní si hoši vykračovali v krásných nových botách. Poprask byl z toho zase ohromný, praporčík Maur si přišel zase postěžovat, celý sklíčený. Nám to nevadilo, hlavní věc, že kluci měli nové boty. Hledalo se stále, ale nikdy nic se nenašlo. Tím způsobem jsme oslavovali Vánoce na vojně, poněkud dobře. Scházelo ovšem k tomu jen jedno – abychom je oslavili doma, v kruhu našich rodin a přátel.

V té době již byl také čtvrtý pluk, který byl stvořen tím způsobem, že z každého stávajícího pluku byl vydělen určitý počet dobrovolců a důstojníků, kteří tvořili pak základ nového pluku. Ostatní bylo doplněno z reservních batalionů. Ovšem že ve vyděleném počtu dobrovolců i důstojníků našli jste všechny, kteří v pluku byli nepohodlní, ať již ve směru jakémkoliv. Od nás, od 1. pluku, tím způsobem odešel poručík Gayer. Škoda bylo tohoto důstojníka, byl čímsi podoben poručíku Švecovi, byl to člověk opravdu demokrat, otevřeně vždy srdnatě hájil pravdu a nerozpakoval se svoje mínění veřejně pronést, třeba i proti svým nadřízeným, když byl shledal, že konání jejich není takové, jaké má býti. Myslilo se, že 4. pluk bude tím nejšpatnějším, že tam bude soustředěn ten nejšpatnější živel z celého československého vojska, a zatím opačně, byl velmi dobrým, ba znamenitým. Většina dobrých působila na menšinu špatných, že za krátko byli všichni dobrými vojáky. Poručík Čeček se staral všemožně, aby udělal ze 4. pluku část rovnocennou ostatním, což se mu i za krátko podařilo.

Každodenně večer jsem ještě prohlédl koně, než jsem šel spát. A tak i nevím určitě, zda to bylo před Novým rokem či po něm, ale zdá se mi, že tak v prvých dnech ledna. Za mrazivého večera vyšel jsem ven, abych navštívil ještě koníčky. V tom však zastavil můj krok obraz v dálce na nebi. Jako ohromný komín řítil se k nebi sloup ohně, a když se zdálo, že již nebe dostihl, jako by explodoval, aby se z něj utvořil celý ohnivý mrak. Divadlo nevídané. Ještě jsem ani nedovedl si v hlavě představit, co to asi může být, když k uchu dolehlo temné zadunění, spojené s otřesem země. Hoši vybíhali z domu, ale to, co já jsem viděl, to již neviděli. Následovaly ještě slabé výbuchy a dle záře soudili jsme, že tam někde zuří požár. Běžel jsem ku telefonu a poručík Kosina mně sdělil, že na stanici Počanovce, kde stál 4. pluk, vyletělo do povětří skladiště ná­bojů nejrůznějšího typu.

Po Novém roce již každý instinktivně cítil, že změníme nynější bydliště. A také 13. ledna 1918 jsme se přestěhovali do Žitomiru. Na stanici Polonný nastěhovali jsme se do vagonů, abychom cestu do Žitomiru podnikli po železnici. Před polednem kapitán Stěpanov, velitel pluku, dal mně nějaký dopis, a abych s sebou vzal ještě jednoho jezdce a doručil za každou cenu dopis velkostatkáři v Mikulině, dřívějším to našem sídle. Do večera musíme být zpět, neboť vlak večer odjede. Tam se nám jelo dosti dobře, ale velkostatkáře jsme již nezastihli. Sdělil nám jeden dělník, který zde zbyl, že právě odjel směrem na Šepetovku. Nemohli jsme se dlouho zdržovat, předně to bylo nebezpečno, čas kvapil a cesta před námi byla daleká. Velkostatek skýtal přímo hrůzný obraz. Všude byla patrna mstivá, pustošivá ruka ruského mužika, neboť nenávist proti velkostatkáři, dávno již se zrodivší, každým dnem jen rostla. Překáželi jsme svým pobytem, aby se vybila. Tím urputněji se pak mužici mstili na všem, co patřilo velkostatku. Jak jsem tak jen přelétl velkostatek, podivil jsem se, jak tito líní mužici dovedou být také někdy čilí. Ráno jsme odešli a odpoledne co zůstalo z hospodářství? Holé zdi. V obytné budově nebylo jednoho okna, dveře i s výplněmi odneseny, podlahy vytrhány. Nezůstalo ušetřeno úplně nic. Bohatá knihovna zničena, svazky knih válely se v blátě roztrhány. Tak vypadaly i stáje, odnesena i břidlice ze střechy. A dělník mně sdělil jen pár slovy, jak prý se mužici úžasně pobili, když se o hospodářství dělili. Několik prý jich se sotva z těch ran vykřeše. Podrobnosti mně pro nedostatek času nemohl povědět. Na dvoře rozbita ležela mláticí aparatura a opodál parní pluh v témž pořádku. Komín parního stroje jako přísahající ruka trčel zde k nebi. A již jsme letěli směrem ku Šepetovce a brzy jsme dostihli velkostatkáře. Museli naši koníčci letět s větrem o závod, neboť velkostatkář se domníval, že ho pronásledují nějací potulující se ruští vojáci, a proto ujížděl, co jen mohl. Přece jsme ho dostihli a odevzdal jsem mu dopis. Potvrdil mně příjem a již jsme se hnali k Polonnému. Bereznici jsme se museli vyhnout, neboť obyvatelé po nás stříleli z vesnice a bavit se s nimi nebylo času. Několikrát jsme jako výstrahu poslali do vesnice pozdrav z našich pušek, objeli jsme vesnici polem a včas ještě dostali jsme se do Polonného. V noci jsme odjeli do Žitomiru. Těšili jsme se, že přijdeme do nového prostředí, do nového kraje a mezi jiné lidi.

Zapomněl bych podotknout, že do Žitomiru jsem si přivezl také roztomilé štěňátko foxteriéra, zvané Bobíček, jako poslední zbyteček z lásky uzavřené s jistou grafinou (hraběnkou), jejíž jméno bylo by zbytečno prozradit. Sice nebyla příliš mladá, bylo jí již 29 let, ale za pomilování stála. A abych se přiznal, začínal jsem ji mít doopravdy rád, když jsme se musili rozloučit. Byla vždy tolik roztomilá, příjemně dovádivá, švitořivá. Skotačívali jsme spolu po krásném šlechtěném parku, a přesto, že jsme bývali vždy oba veselí, pozoroval jsem na jejích očích jakýsi smutek. Ptávala se, když zpozorovala, že ji více pozoruji, co na ní shledávám. Odpovídal jsem jí, že nic bych si nepřál, než rozluštit ten její smutek občas se objevivší. Místo odpovědi jen vzdychla a zů­stala stát, patříc jaksi strnule do neznáma. Když jsem jí jednoho dne oznámil, že se budeme stěhovat, tu lítost její propukla vší silou a uklidňovala se jen hojnými slzami. Její matka navrhovala mně, abych tam u nich zůstal, že budu jejich a další že se vše uvidí. Přiznám se, že bojoval jsem velmi těžký boj. Jenže naše idea, za kterou jsme strádali, životy obětovali, byla silnější, než i láska. Moje rozhodnutí dopadlo v neprospěch mé lásky. A když nadcházel den loučení, tu matka její, stará šlechtična, mě vypravovala dále do světa jako svého vlastního syna. Moje milá na rozloučenou v jakési neskonalé lítosti popadla štěňátko bělounké jako padlý sníh a dala mně ho do rukou se slovy: „Opatruj ho a při pohledu na něj vzpomínej i na mne. Když se s ním budeš mazlit, vzpomeň, jak to bylo krásné, když jsi se mazlíval se mnou.“  Jistě by mně neudělala větší radost žádným jiným dárkem. Měl jsem příliš rád psy a sliboval jsem tomuto štěňátku, že se budu o něj vzorně starat. Štěňátko jsem pokřtil Bobíček a měli jsme ho všichni rádi. Bylo velmi roztomilé a hravé tak, že bylo pro radost nejen mně, ale i celé komandě.

V Žitomiru nás ubytovali v rozlehlých kasárnách a bydleli jsme pohodlně, neboť místa zde bylo dostatek. Město bylo pěkné a bylo zde dosti českého živlu, jakýmsi předměstím města byla celá česká vesnice. Věřte, že hned bylo mně veseleji, když zašel jsem k českým hospodářům pobesedovat. Připadalo mně to jako vyříznutá vesnice někde z Moravy a přemístěná sem, přesazená do půdy ruské. Ve městě bylo dosti bídy, v poživatinách všude jevil se značný nedostatek. Tak jsem si pomyslil, že bylo by dobře pomýšlet na nějakou lásku, prostřednictvím jejímž by člověk přišel přece ku lepšímu soustu. Toto se mně všechno mělo splnit, když jsem byl poznal dcerku zdejšího někdejšího uzenáře. Byla to polská rodina, ale já příliš velké požadavky neměl, co se týkalo národnosti. Matka její byla vdova, hezká statná žena, a brzy jsem pomocí svojí úlisné huby získal ji cele. Sama mně nabídla, že bych mohl u nich spávat, že jistě již čekám den, kdy zase pohodlně budu spávat doma v čisté posteli. Já ovšem neodřekl a za pár dní jsem byl zde jako doma. Myslíval jsem si, že takhle bych se nechal hostit až do smrti. Výhodou mojí bylo, že jsem znal dokonale polský jazyk, čímž jsem výborně oběma imponoval. Teď ale jsem stál před hádankou, kterou tu ženskou si mám vlastně namluvit. Děvče si na mne dělalo ovšem právo a její máma navazovala se mnou styky takové, že bylo vidět, že vlastně víc o mne stojí, než dcera její. A já jsem si povídal, že ono bude nejlepší, když si namluvím obě. Namluvil jsem si je doopravdy a čekal jsem přitom každý den, kdy to praskne, neboť do půlnoci jsem těšíval maminku a od půl noci do rána zase dcerušku. Při každém šelestu jsem se děsil, že už to prasklo. Povídal jsem si, že tady bych mohl dostat i nabřinkáno, takové dvě zdravé ženské když by se na mne sesypaly, nevím, jak bych dopadl. Za čtrnáct dní jsem byl již přesvědčen, že tuto lásku musím skoncovat, neboť máma kladla požadavky ještě mnohem větší, než dceruška, a já byl se svojí vytrvalostí u konce. Na pomoc jsem přibral bratra Novotného, a když jsem ho byl zasvětil do všech tajů, vyklouzl jsem z oka kol mé šíje se stahujícího.

Zase nás okolnosti vyrušily z toho života, který jsme počali žít. Delegace města, vyslaná k nám, prosila, abychom svým vlivem dopomohli k tomu, aby mužici, kteří zabrali velkostatek a cukrovar v Kotelné, přenechali městu nějakou část cukru, neboť v celém městě se nedostane kostka cukru koupit ani za ryzí zlato. My zásob cukru neměli, bylo třeba pomýšlet někde nějaký opatřit, neboť intendantstvo ruské nefungovalo. Naše velitelství to městu přislíbilo a také byla vyslána, tuším, 5. rota 1. pluku do Kotelné. Ta však byla příliš špatně přivítána. Vesnice Kotelná byla opevněna, jako to bývalo na frontě. Mužici měli vykopány kol celé vesnice zákopy, měli dostatek pušek i patron, neboť vojáci vrátivší se z fronty přinesli výzbroje dostatek. Měli také kulomet a přivítali naši rotu znamenitě. Proto musela vyrukovat ještě 6. rota a kulometný oddíl. Vypadalo to tenkráte jako na frontě a naši musili podniknout útok, aby vesnici vzali. Bylo to, jestli se nemýlím, 25. ledna 1918, když jsme to těm bagánům tam nahnuli, ačkoliv nám to přišlo moc draho, jelikož jsme ztratili tři chlapce, kteří byli zabiti. Vím jako dnes, že jeden ze zabitých byl Plzeňák rodem. Organizátor tohoto ozbrojeného vystoupení proti nám byl ihned našimi hochy na místě souzen a pověšen. Mužici dostali ultimátum, aby během dne vše, co rozkradli z velkostatku a cukrovaru, totiž vozy, sáně a tažný dobytek, navrátili. Neboť jinak bylo vše zbytečno, vždyť cukr a obilí nebylo čím do města odsud vzdáleného 30 kilometrů dopravit. Během 2 či 3 hodin jste mohli vidět na dvoře velkostatku, co jen jste chtěli. Mužici vraceli všechno, co nakradli. Ihned bylo přikročeno k nakládání cukru a obilí, mužici museli vyrukovat i se svými vlastními potahy a vozit náklad do města. Tím město bylo zásobeno, a bylo z čeho, neboť v cukrovaru se nacházely 4 miliony pudů (1 pud = 16 kg) cukru.

Zatím jsme pozorovali, že Ukrajinci se jaksi k nám začínají chovat trochu jakoby nepřátelsky. Brzy jsme se dověděli, že Ukrajinská centrální rada pozvala si rakouská a německá vojska, aby jí pomohla v boji proti bolševikům. Němci, ovšem i Rakušáci, neodmítli, neboť měli zde příležitost se vypořádat i s námi. Dne 22. února předvoj německo-rakouských vojsk stál již 60 verst od Žitomiru v Novogradu Volyňském, a nám nezbývalo nic, než pohnout se dále na východ. Tak dne 24. února 1918 odpoledne jsme vyrazili z Žitomiru, abychom nastoupili cestu do Kyjeva, po případě dále. První den jsme toho mnoho neušli. A druhý den, 25. února, prošli jsme městečko, a jelikož jsme byli zpraveni, že Němci náš pochod v patách sledují, zůstali jsme stát u pěkného železného mostu za městečkem a spekulovali, zda máme most zničit a tím chránit svoje záda, či ne. Na úpěnlivou prosbu starosty a obyvatel městečka Korostyševo jsme od rozbourání mostu upustili a pak se nám to nevyplatilo. Brzy za městečkem najednou se přihrnuly dva obrněné automobily a hoši prostě rozestoupli se po obou stranách silnice, domnívajíce se, že jsou to ukrajinská auta. Když ale auta vjela do řad našich hochů a počala střílet, tu hoši, jako když do vrabců střelí, padli po obou stranách do příkopů a chystali se k obraně. Obrana byla těžká, neboť střely z pušek nijak autům neuškodily. Při této obraně byli tři naši chlapci zabiti. V tom ale otevřela se dvířka od aut, jelikož se chtěla otočit a nastoupit zpáteční cestu. Tím jsme viděli, že v autech jsou i němečtí důstojníci a vojáci. Ten moment padly rány z naší strany a 1 důstojník a 2 vojáci němečtí byli zabiti. Když se jim to přepadení nepovedlo, jak si byli přáli, tu auta otočili a pelášili nazpět, co jen mohli.

Tak jsme cestovali celý týden po blátivé silnici za citelného nedostatku potravin. Měl jsem 11 jezdců, a proto jsem každý den čtyři chlapce poslal do vesnic stranou silnice, aby sehnali něco k jídlu. Tedy my se zásobovali jaksi na svoji pěst. Ono to přišlo i našim mnohým důstojníkům častokráte velmi vhod. Když jsme se tak na pochodu zastavili, abychom si odpočinuli, a moji chlapci vytáhli kus dobrého domácího chlebíčku a celé kolo ne sice prvotřídního salámu, ale v té době dobrého pro nás, nebo kus špeku, tu mnohým se sbíhaly sliny v ústech. My nebyli tak nepřející a podělili jsme několik důstojníků, ba i velitel pluku Stěpanov neodřekl. A náš velitel poručík Kosina říkával:  „Adame, já mám takový ukrutánský hlad, že by ses mně do zadnice ani slámkou z viržinka nedostal. Nemáš něco k snědku?“ „No, pro tebe se u nás něco najde. Chlapci,“ pravil jsem, „vytáhněte něco k jídlu, vždyť jak ti naši velitelé vypadají? Sotva každý nohama plete a břicha mají jak obrácené lavory. Dejte jim najíst, trochu ať přijdou k sobě.“ A chlapci ochotně jeden přinesl celý bochník chleba a druhý kolo asi pětkrát dokola zamotané salámu. To bylo haló! Chutnávalo všem znamenitě. Nabídl jsem všem, jen poručíku Kutlvašrovi ne, jelikož jsem se s ním v Žitomiru pomlel kvůli koni. Kladl nám za vinu a připisoval na náš účet ztrátu čistokrevného hřebce v Kotelné a přišel ho hledat i s velkostatkářem k nám do stáje. Ale my ho neměli a ani nic o hřebci nevěděli, třeba že velkostatkář stále ujišťoval poručíka Kutlvašra, že zrovna teď, když vcházel do stáje, že jeho hřebce slyšel řičet. „No, jářku, pane velkostatkáři, přece uznáte, že vašeho hřebce si neschovám do kapsy. A jaký byl ten hřebec, abych vám to mohl sdělit, kdybych ho někde našel?“ No prý kávové barvy s bílou hřívou a bílým chvostem, vysoký, jedním slovem nádherné zvíře. Jářku: „Sakrmente, ten musel být parádní, no ale je pryč, i kdyby byl škaredý.“ A poručík Kutlvašr zlostně po mně koukal, a nevím, jestli vztekem, nebo čím se mu až líce třásly. Pravil mně: „Vy komo-ordinarci všichni do jednoho půjdete pod soud, za to já vám ručím.“ Pravil jsem mu na to: „No, bratře poručíku, tož to zas prr. Napřed nám musíš něco dokázat, a když se ti to podaří, beze všeho se necháme odsoudit. Ale pro nic za nic to půjde těžko. To bysme takhle měli plné kriminály brzy.“ K vůli tomuto rozhovoru byli jsme na sebe nakvašeni.

Kromě toho všeho jsem měl ještě jednu velkou starost. Můj miláček Bobíček mně onemocněl. Kdybyste ho viděli, řekli byste, že má psinku, ačkoliv vás mohu ubezpečit, že taková nemoc neexistuje. Psinka u psa, abych to tak nějak definoval, je souhrn veškerých, tak říct, dětských nemocí. A já Bobíčka opatroval jako dítě. Franta Bartoň měl na starosti dvoukolku a pěknou klisnu těžkou, která vůz tahala. Na pochodu jsme Bobíčka zamotali do kožichu a vezl se na dvoukolce. A zase jsem byl potěšen, neboť díky dobrému ošetření Bobíček se počal rychle zotavovat. Přes to všechno byli jsme rádi, že cestujeme po hlavní silnici vedoucí z Žitomiru do Kyjeva, neboť přece nebyla tak příliš blátivá, jako bylo zvykem vídat ruské cesty. Rovnoběžně s touto silnicí byla pobočná silnice, ale jakási v zanedbaném stavu. A po této silnici pochodoval kavalerijský pluk, a sice carská garda, pluk komo-grenaděrský. U tohoto pluku, jak jsem již byl dříve pověděl, jsem celý rok sloužil, a proto mě zajímalo uvidět moje známé. Tento pluk jízdy nabídl nám, abychom pochodovali současně a v čas potřeby, při nějakém přepadení nebo podobně, vzájemně abychom sobě pomáhali. To bylo pro nás vítáno, a my, komo-ordinarci, s nimi drželi sraz. Tak jsem navštívil pluk a podivil jsem se, když jsem byl shledal, že celý pluk je v úpl­ném pořádku, měli veškeré důstojníky, kázeň byla dobrá, sice dobrovolná. Našel jsem svoje známé, a tak mně sdělili, že z důstojníků ihned, jakmile revoluce vypukla, zabili korneta Skrabina a vachmistra Knakovjaka. Jinak že je vše při starém a v pořádku, že se chtějí dostat až do Petrohradu. Jestli se jim to povedlo, nevím, poněvadž před Kyjevem se od nás oddělili, dali se směrem na sever.

Jednoho dne jsme dorazili do vesnice, u níž byl ohromný velkostatek, a tento dosud nebyl rozkraden. To bylo nějak nápadné. Proto jsem pátral mezi obyvateli vesnice po příčině, proč velkostatek je uchován v úplném pořádku. A obyvatelé mně sdělili následující: velkostatkář prý je Rus a ženu má Francouzku. Tato žena prý není ani člověk, ale anděl. Postavila vesnici školu, za své peníze vydržovala učitele. Na svůj náklad vybudovala nemocnici, vydržuje lékaře a veškeren personál. Pořídila pro vesnici velikou veřejnou knihovnu. Díky ní je vesnice gramotná, všichni umí číst a psát. Dává všem vydělat peníze, a kdo se k ní uchýlí o radu a pomoc, žádnému neodřekne. Sama osobně navštěvuje nemocné v bytech a všude klade pomocnou ruku, kde je jí třeba. A takové dobré duši by měli ublížit? Sami velkostatek střeží a nedopustí, aby byl porušen. Tak mě to tenkráte náramně těšilo, že přece jen se našli lidé, kteří ocenili oběť pro ně přinesenou, a vážili si dobra jim z lidumilnosti té ženy plynoucího.

Zase se cestovalo dále a Bobíček již se hodně zotavil a prováděl zase vesele kumšty, které jsme ho byli naučili. Blížili jsme se ke Kyjevu a byli jsme velmi zvědavi, jak tímto městem projdeme. Ještě před nedávnem se rvala sovětská vláda o toto město, a dalo jí to mnoho práce a hodně obětí, než se jí podařilo město vyrvat z rukou Ukrajinců. Vstoupili jsme do Kyjeva dne 1. března 1918 a procházeli jsme městem za ohromného jásotu obyvatelstva, soustředivšího se v desetitisících na ulicích kyjevských. Německých špionů mezi diváky bylo více než mnoho. Poznávali jsme je přes to, že měli uniformy ruských vojáků. Soudil jsem, jak asi musí být postaráno o bezpečnost v tomto městě, když před námi se stále motal milicionář s puškou na rameni a chtěl nám dělat volnou cestu. Přitom byl tak opilý, že sotva pletl nohama, a chtěl se postavit před velitele našeho pluku do pozoru. Myslím, že v té opilosti zapomněl již dávno, že je po revoluci, a oslovoval našeho velitele ještě po carském způsobu „vaše vysokoblahorodí“. Velitel mu několikrát poroučel, aby zmizel, ale nedal si říci. Po chvíli zpozoroval mezi davem svého kolegu, zrovna tak nachmeleného, jako byl sám, a hlučně ho zval k sobě, aby prý mu pomohl udělat mezi lidem pořádek. Náš velitel se nerozmýšlel dlouho a přišil potácejícímu se milicionáři před námi na záda dvě přiléhavé rány nagajkou. Tu teprve porozuměl rozkazu a odklidil se na bok za všeobecného souhlasu a veselí diváků. Bylo slyšet poznámek všelijakých, jako ku příkladu „takovou disciplínu je tobě třeba“ a podobně. Milicionář, ošívající se ještě po přilepivší se nagajce, docela klidně povídá: „To je jinší řeč, teď tomu rozumím!“ Byl jsem nucen zajet dozadu k našim rotám, a když jsem jel kol Franty Bartoně, tu shledal jsem pěkné divadlo. Bobíček chodil klisně po hřbetě a sednuv si na široký zadek klisny, pěkně sloužil, jak jsme ho to vždy učili. Byl tolik šikovný, že i při chůzi klisny dovedl pěkně udržet rovnováhu a sloužit. Když klisna zůstala stát, křikl jsem: „Bobíčku, vrbičku!“ Tu Bobíček se postavil na přední nožky a zved­nuv do hůry zadeček, procházel po předních pacičkách po hřbetě klisny. Ani vám nemohu vylíčit ten jásot diváků. Franta mně sdělil, že mu jeden pán nabízel 10 tisíc rublů za Bobíka. Jářku: „Franto, opovaž se! Bobíček není na prodej ani za milion rublů!“

Konečně jsme se dostali na most přes řeku Dněpr, který jsme rytmickým krokem tak rozhoupali, že se zdálo, že se zboří. Velitelé dávali povely ku změně kroku, neboť se to stávalo již nebezpečné. Sotva veškeré vojsko naše přešlo přes most, tu němečtí vojáci v ruských uniformách obsadili most a brzy na to již padly prvé rány po nás. Počala přestřelka, ale brzy jsme nepřátele umlčeli a cestovali dále směrem na Priluky. Ještě rychleji spěchala německá divize přes Gomel ku železniční křižovatce Bachmač, aby nám překazila ústup dále na východ. Proto naše úsilí bylo Bachmač udržet a Němce zahnat, aby veškeré naše vojsko mohlo klidně projet na východ. Ochrana Bachmače byla svěřena 4. pluku a částem 8. pluku, a měli též k disposici jednu baterii dělostřelectva. Popisovat boj u Bachmače nemohu, neboť nebyl jsem v něm zúčastněn, ale vím jen tolik, že Němci se s tímto bojem nikomu do smrti nepochlubili. Vím, že Němci na kolenou prosili, aby je naši chlapci neubíjeli. Zatím co 6. pluk znamenitě hájil Bachmač, dostihli jsme stanice Priluk, kdež jsme se usídlili ve vagonech. Ubytování jsme ve vagonech měli špatné, neboť bylo třeba šetřit s vagony. V každém vagoně bylo nacpáno 48 až 50 lidí, a jak tam žili, to si dovedete představit. My měli 8 koní ve vagoně a na prostředku seno, oves, sedla, a na tom všem bydlilo 10 lidí. I při té bídě bylo však psiny stále dost. Franta Mareš se nastěhoval na polici nad zadky koní a zde trávíval všechny noční doby. Několikráte se mu povedlo, když se převracel z boku na bok, že sletěl klisnám na hřbety ku všeobecné naší veselosti. Cesta byla nekonečná, neboť na všech stanicích jsme dny a i týdny stáli, než nás odpravili dále. Tím jsme si přivykli na obydlí vagonové a zařídili se co nejúčelněji, neboť se muselo počítati s každým centimetrem místa. Vedle vrat jsme si přibili žebřík, a balíky sena, dřevo a takové věci, které nám překážely, vystěhovali jsme na střechu. Nechávali nás stát často příliš dlouho, hlavně v Kursku, Jelcích a Tambově. Když jsme se hnali k Tambovu, tu praskla nám pružina u našeho vagonu. Vagon celý jako by sedl a nahnul se trochu na jednu stranu, kolo protlouklo podlahu a běželo klisně mezi nohama. Hrůzou jsem strnul, neboť jen jediný pohyb koně, a bude mít zlámány nohy. Hoši počali střílet, ale strojvůdce se hnal jak Tatar dále. Vagon se nahnul více a hoši jeden po druhém vylítli z vagonu. Viděl jsem, jak vždy vlítl do závěje sněhu, z něhož setrvačností znovu vylítl, aby do něj znovu zapadl. Bylo štěstí, že kol trati byly ohromné závěje, jinak se hoši určitě zabili. Zůstal jsem sám ve velmi špatné situaci, ale již jsem jednal. Vylezl jsem po žebříku na střechu vagonu a nyní rychle skákal z vagonu na vagon až k lokomotivě. Zařval jsem na strojvůdce, který teprve pak zastavil vlak. Běžel jsem rychle ku našemu porouchanému vagonu pln strachu, co se stalo zatím s koňmi. Klisna, to rozumné zvíře, stála nepohnutě a dívala se na kolo čouhající dírou v podlaze. Jen se strachem třásla, jinak ale byla klidná. Seběhli jsme se všichni k vagonu, koně vyvedli, přestěhovali všechno nouzově do jiného vagonu, a nyní všichni opřivše se z jedné strany do rozbitého vagonu – hej rup – a vagon byl dole z náspu. Vlak jsme spojili a zatím přicestovali také hoši, kteří byli z vagonu vyskákali. A jelo se dále. V Tambově velitelství prodalo naše koně obyvatelům a my osiřeli. Zůstal jen Jirka, kůň pobočníka velitele pluku, poručíka Kosiny. A začínal doléhat na nás nedostatek. Jakmile jsme zůstali stát na stanici, tu konali jsme výpravy do okolních vesnic, často i dosti vzdálených. Mužici nám chléb prodat nechtěli, ale rádi zaměňovali za cukr, stan nebo části oděvu. Tak jsme každý předmět, který jsme mohli jen trochu oželet, zaměnili za chléb.

Konečně jsme se dostali až na stanici Inokovka, kdež jsme stáli nekonečně dlouho. Jak jsem již byl dříve řekl, poručík Syrový dostal od velkostatkářky v Berezné u Polonného na památku pěkného hnědáka i se sedlem. A nyní došla řada i na tohoto hnědáka. Jíst nebylo co, a proto se souhlasem bratra poručíka Syrového byl hnědák poražen a na druhý den již nám chutnal báječně guláš z něj. A tak jednoho po druhém jsme koně snědli a zbýval již jen Jirka bratra poručíka Kosiny. Pepík Šrajer, který Jirku ošetřoval, měl to zvíře raději jako sebe sama, a nevím, co by byl dělal, kdyby mu někdo řekl, že Jirku sníme. Jednoho dne mě zavolal poručík Kosina a pravil: „Adame, teď přišel i Jirka na řadu, ale jak to provedem s Pepíkem?“ „No, v jeho přítomnosti to rozhodně nepůjde,“ jsem mu odpověděl, „ten by nás všechny postřílel, ale Jirku by nedal. Lépe bude, když Pepíka odešleš k některé naší rotě dozadu, a než přijede, z Jirky bude i guláš.“ Tak to bylo i provedeno – Pepík jel s dopisem dozadu a Jirka padl. Přál bych vám vidět toho chlapce, když přijel nazpět a sdělili jsme mu novinu. Sedl do kouta vagonu a plakal, jakoby byl ztratil vlastního bratra. Nabízeli jsme mu kousek masa z Jirky, ale nebyl by ho vzal, snad by raději umřel z hladu.

V Inokovce nám každý den připadal jako měsíc. Krátili jsme si chvíli všelijak, hrála nám občas plukovní hudba, chlapci pořádali divadelní představení a cvičívala se prostná s puškami. Byl to jistě pytel veselé bídy, když jsme zpívávali veselé písničky, abychom zapomněli na hlad. Do našeho vagonu jsme si vzali několik chlapců ze sousedního vagonu, kde měli příliš těsno, a byli to samí ochotníci, hoši veselí, takže psiny s nimi bylo dost. Dobrovolec hrávající vždy ženskou úlohu, nevím již, jak se jmenoval, ale všeobecně jsme mu říkali „Mařena“, chodíval v dámských střevíčcích kol vlaku. Trénoval se, aby si osvojil ženskou chůzi a pohyby. Byl předmětem pozornosti naší a nechybělo hodně všelikých, často i dosti peprných poznámek. Kuchař bratr Záklasník byl muž středních let a vyznamenával se velkou silou. Když byl uvařil oběd, tu vyšel z vagonu a my vždy sebrali se v počtu 5 až 6 a navěšeli jsme se na jeho ramena, snažíce se jej poraziti. To se nám nikdy nepovedlo a bratr Záklasník stál vždy jako starý lev, rozradostněný, že se porazit nenechal. Obědy vařil dobré a měli jsme ho rádi, třeba že měl i tu špatnou vlastnost, že rád pil vodku a nejraději čistý špiritus. Jakmile spatřil některého z důstojníků, již ho o nějakou tu „sorokovku“ připravil, ale nic mu to nepomohlo, neboť čtyřicetirublovku ještě téhož dne proměnil na špiritus. Zvláštní bylo u něj to, že nikdy jste ho nespatřili opilého. Z naší komandy měl nejraději Frantu Hlavína, který byl někde z jeho kraje. Jednou zavolal našeho Frantu, sebrali špinavé prádlo, a že půjdou do blízké vesnice si ho dát vyprat. Přišli až pozdě večer a náš Franta Hlavín přišel trochu trknutý. Tiše se odstrojil a lehl spát, ale za chvíli vstal a něco stále hledal. Pak se zase klidně uložil ke spánku. Ráno bratr Bartoň láteřil, která prý bestie mu vylila vodu z hrnečku, ve kterém míval vždy uloženy na noc falešné zuby. A teď teprve vylezlo z Hlavína, co v noci provedl. Pravil: „A já jsem si povídal, co to v tom hrnečku hrká, když jsem tu vodu pil! Hledal jsem v noci vodu, žádnou jsem nenalezl, jen v tom hrnečku.“ To se rozumí, že to bylo něco pro nás, abychom si bratra Hlavína mohli dobírat. Pak se zase spolu vypravili pro to prádlo a přišli zase pozdě. Pozoroval jsem je z vagonu, jak si vykládali. Záklasník řečnil: „Franto, ukaž mně nepřátel!“ a při tom hrozivě mával rukama nad hlavou. Konečně, když si toho dost napovídali, Záklasník pravil: „Franto, tak ukaž to prádlo a jdeme spát.“ Franta měl prádlo svázáno v uzlu v jedné košili a měl to přehozeno přes rameno, při čemž za rukávy té košile to držel. Nyní sundal uzel, ale jaké ohromné bylo jejich překvapení a zároveň směšné, když shledal, že nesl vlastně prázdnou košili. Záklasník na to chvíli koukal, jako by nemohl pochopit, a najednou ze sebe vypravil: „Sakra, Franto, ty kluku blbá, kam jsme to dali?“ „No ztratili,“ odpovídal Franta. A Záklasník to rozhodl snadno a rychle: „Franto, vyprdni se na to. Jdem spát a zítra to půjdem hledat.“ A tak se rozešli. Dopadlo to ale dobře, neboť prádlo ztratili až u vlaku, a stráž ho našla a schovala. Bratr Matouš byl také taková dobrá kopa. Byl rodem Pražák a dobrého v něm nebylo nic, vyváděl samou skopičinu a úžasně lhal. Večer by nejraději vyprávěl a lhal až do rána. Ráno ale nedal se vzbudit a vstával, až uslyšel signál pro oběd. Spekuloval jsem, jak bych Matouše vytrestal – a vyzrál jsem jednou na něj. Když byl signál pro oběd, tu Matouš vždy vylítl z pelechu, rovnýma nohama vletěl do válenek (vysokých papučí) a běžel ven, neboť by se byl počural. Tento jeho zvyk se mně dobře hodil do krámu. Kuchaři uvařili na oběd jakousi zapraženou polévku a kynuté knedlíky s omáčkou. Kdo si přál k tomu maso, byl nucen při obědě se jednou rukou chytit za zadnici. Vyžebral jsem od Záklasníka, vrchního to kuchaře, dva nepodařené knedlíky, hodně mazlavé. Do každé válenky, hezky do špice, jsem strčil Matoušovi jeden ten knedlík, a když dospával poslední verš, tu zazněl signál. My všichni očekávali, jak to dopadne. Matouš vylítl, šup do válenek – a již křičel: „Krucifix, Adame, ty prevíte, že je to tvoje práce!“ Neměl času se zdržovat a letěl ven. Když se byl vrátil, tu počal zouvat válenky, ale mazlavý knedlík mu zůstal hezky nalepen na prstech nohy a táhl se jako kusy gumy. Matouš sesílal na moji hlavu všechny hromy a přísahal, že mně to musí po­mstít. Já si ale mnoho nedělal z té přísahy, neboť kdybych si měl z každé té pomsty mně slíbené dělat těžkou hlavu, tak již dávno jsem musel zešílet. Krátili jsme si čas zde i všelikými hloupostmi, neboť jsme na stanici Inokovka stáli celý měsíc, který se nám zdál věčností.

Věnoval jsem se úplně výchově Bobíčka, který si získával přízeň veškerého vojska. Byl tak milý, že i ten největší nepřítel psů musel sobě toto zvířátko zamilovat. A náš Bobíček zamiloval sobě maličkou Olgu, klisnu, která muzikantům tahala buben na malém vozíku. Bratr Ježek, který tohoto koníčka opatroval, vždy ráno sundal Olgu z vagonu, a když tato byla zařičela, čímž probouzela mého Bobíčka, tu tento vyskočil a vyběhl z vagonu. Jako pozdrav bylo jejich zvykem, že Bobíček ji jemně zatahal za pysky, při čemž ona zase jemně snažila se svými pysky zachytit jeho šňupáček. Když jste ty dva tvory pozorovali, tu neubránili jste se myšlence, že zde u těch němých tváří existuje jakási řeč, odlišná sice od našeho lidského projevování myšlenek, ale jistě pro ně úplně srozumitelná. Nyní tento párek cestoval od vagonu k vagonu a u každého Olga zařičela a Bobíček zaštěkal. Vždy otevřely se dveře a každý z těchto dvou přátel, přejících svým milým způsobem dobrého jitra, dostal kostku cukru. Když byli obešli celý vlak, tu počali spolu hrát jako dva dovádiví kluci, hrající si na honěnou, a při tom nikdy jeden druhému neublížil. Franta Bartoň z dlouhé chvíle, aby sobě ukrátil čas, ušil Bobíčkovi čepici, miniaturní sice, ale věrné napodobení čepice, jakou nosili rakouští vojáci. A nescházel na ní ani „frantík“. Když tak Bobíček hezky sloužil a posadili mu na hlavu čepici, tu to zvířátko vypadalo k popukání. Chlapci neměli na tom dost, aby Bobíčkovi sjednali společníka, přitáhli z jedné potulky také takového malého psíka, jenže chundelatého. Byl z rasy „chinů“, velmi pěkný. Pokřtili jsme ho „Tobíček“ a dostal od Franty Bartoně také novou rakouskou čepici, které tento uměl dovedně zhotovit, neboť byl v civilu dámský krejčí. A za krátko Tobíček uměl zrovna tak způsobně sloužit jako jeho starší druh, od kterého se ještě všeličemus užitečnému přiučil. Jednou, když veškeré komandy musely nastoupit, neboť si nás chtěl velitel pluku prohlédnout, tu kluci spunk­tovali, že tentokráte nastoupí i Bobíček s Tobíčkem. Tak na levé křídlo naší komandy posadili jsme naše dva pejsky s čepicemi na hlavách a Tobíček kromě toho v tlamičce držel fajku, kterou mu vyřezal zase bratr Mareš. Když se byl blížil k nám velitel Stěpanov, tu komandovali jsme pejskům „sloužit!“ a tito způsobně jako vojáci v pozoru stáli na zadečcích. Velitel se velmi tímto obrázkem potěšil, zůstal stát, hladil pejsky a vyptával se nás, odkud mají takové vy­chování. Naše pejsky měl celý pluk rád, patřili již jaksi pluku.

Dny ubíhaly jen hlemýždím tempem a s radostí jsme uvítali zprávu, že zase konečně po celém měsíci stání na této stanici se hneme dále. Dne 21. dubna konečně jsme vyjeli, ale všichni s myšlenkami, že ta cesta do Francie nebude jen tak lehká, jak by se zdálo. Odbočka Československé národní rady ujednala se sovětskou vládou, že v Penze naše vojska odevzdají veškeré zbraně a náboje s ponecháním na každý vlak jen pušky a náboje potřebné k ochraně vlaku. Když jsme se toto dověděli, tu bylo ve všech vagonech živo, bzučelo to jako ve včelíně. Všichni byli za jedno, že jakmile odevzdáme zbraně, tak jsme vlastně spolkem, se kterým si může každý dělat, co chce, a ne vojskem. Copak je to 80 pušek a jeden kulomet na celý vlak! Touto zprávou jsme byli velmi roztrpčeni, ale bylo nutno zachovat klid. A zase jaksi instinktivně, což nám bylo již skoro vrozeno, počali jsme schovávat zbraně, lopaty, krumpáče a všechny nástroje pro každý případ potřebné. Aniž by si to byl kdo uvědomil, schovávaly se věci organisovaně a aniž by o tom naši důstojníci věděli. V pytlích s rýží a kroupami byl uschován rozložený kulomet a náboje, pod vozem byly přibity lopaty a krumpáče, dveře vagonu odsunuty a za nimi visely pušky. Ovšem dveře se ani na noc nesměly zasunout, neboť pak by byly pušky z venku viditelné. Raději jsme trpěli zimu, ale pušek jsme se vzdát jen tak nechtěli. Viděli jsme, jak úmyslně sovětská vláda všude pohyb náš na východ zdržuje, a v tom jsme již čichali něco nekalého, úmysly jistě ne čestné. Když odbočka Československé národní rady žádala rychlejší odpravování vlaku, tu se sověty vymluvily, že následkem jarních povodní prý je úplně zničena amurská dráha a sibiřské dráhy prý za určitou dobu mohou přijmout jen omezený počet vlaků. Toto všechno nebylo pravdou, zrovna jako že prý na Sibiři je úžasný nedostatek potravin. Zatím jsme se přesvědčili, že docela opačně všude na Sibiři hnije spousta masa, másla a obilí ve skladištích. Nejvíce už nás namíchla zpráva, že my, 1. divize, musíme nastoupit cestu na Archangelsk. To prý dojednal a schválil profesor Maxa, dlící v Moskvě jako náš plnomocník ve vyjednávání se sovětskou vládou. Nyní jsme byli ještě nedůvěřivější, než kdykoliv jindy. Debatovali jsme celý den o situaci, v jaké se nacházíme, a hlavně o tom, co sověty s námi zamýšlí. Tenhle nápad s tím Archangelskem nás jen utvrdil v tom slabém dosud domnění, že nás bolševici chtějí za každou cenu zničit. Proto jsme vyslali dva chlapce se podívat do Archangelska, jak to tam vlastně vypadá. Jeli a brzy se také vrátili, aniž by někdo z důstojnictva našeho věděl, co podnikáme. Přivezli zprávy, které nás jen roztrpčily. Archangelsk prý je město, ale vypadá jako větší vesnice. Z nádraží vlezete takřka přímo do vody, neboť všude zde jsou ohromné močály. Z nádraží se necháte převézti na lodičce do města, které se nachází jakoby na protějším břehu velkého jezera. Kraj je tam velmi nezdravý, nevlídný. Hledali francouzského konsula, kterého našli konečně v malém domku, neboť vícepatrových domů zde vůbec není. Na dveřích měl pouze ceduli, hlásající, že zde bydlí francouzský konsul. Představili se mu a tu on je ochotně přijal. Ptali se ho, za jak dlouho by mohly připlout z Francie lodě pro naše vojsko. Odpověděl prý jim, že za 13 dní by mohly být zde, ale on prý nemá právo je objednat. To prý by musil učinit hlavní konsul, který se nachází v Moskvě. Dále se tázali, jak by bylo zde možno zásobovat naše vojsko. A dostali odpověď stejně potěšující. Odpověděl, že jestliže si nepřivezou dostatek potravin sami z vnitřního Ruska, tu musí zde vymřít hlady, jelikož zde se koupit nedostane naprosto nic. Drahota je prý zde úžasná, neboť jedno vajíčko stojí zde 1 rubl, což je suma v Rusku neslýchaná. Anglického konsula našli rovněž v malém domku, a pověděl jim to samé, co předešlý. O dra­hotě se přesvědčili sami, když si chtěli koupit něco k jídlu.

Tyto zprávy zapůsobily na nás takovým způsobem, že ihned rozhodnuto, že tam nepojedeme, ať se děje, co děje. Když k nám s tím návrhem přišla odbočka Československé národní rady, která tuto myšlenku silně mezi námi propagovala, asi z veliké nouze a s dobrým úmyslem, jen aby našimi vlaky hnula, tu odpověděli jsme prostě, že tam nepojedeme, a že do Vladivostoku půjdeme raději pěšky, bude-li to třeba. Bylo již úplně jasno, co vlastně bolševici s námi zamýšlí. Usuzovali jsme, že jako organisovaného celku se nás bojí, a proto nás chtějí roztáhnout vlak od vlaku příliš daleko, a tím nás jaksi oslabit. Zároveň dobře počítali, že nejistotou z tohoto postavení plynoucí se jistě sám o sobě v našich částech vyvine rozklad, který oni nutně potřebovali.

Konečně jsme se dostali – upozorňuji, že to byl vlak štábu 1. pluku – do Penzy, kdež jsme měli odevzdávat zbraně. Ty jsme složili do jednoho vagonu a zde je přebrala komise sovětské vlády. Víc než Rusové nám škodili čeští komunisté, kteří prohledávali naše vagony, jestli jsme si neponechali o jednu pušku více, než bylo stanoveno. Bylo třeba velikého sebezapření, aby takového zrádce některý z našich hochů poněkud prchlivější povahy nerafl za límec a z vagonu nevyhodil ven. Sám jsem svoje chlapce krotil, jak jsem jen mohl, jen aby k něčemu nemilému nedošlo. Konečně to bylo odbyto a my odjeli dále na východ přes Syzraň, Samaru, Kiněl, Bugurnslan, Abdulino, Aksakovo, Čižmy do Ufy. V Ufě nás také nenechali stát a vyvezli nás na zastávku zvanou Voronky, vzdálenou od Ufy asi 3 nebo 4 versty směrem na východ. Zastávka Voronky nacházela se pod velmi příkrým skalnatým svahem a byla příliš malá, aby pojmula celý náš vlak. Proto vlak byl postaven na dvě koleje, na každé tedy stála polovina vlaku. Po druhé straně kolejí vinula se řeka Bijala. Město Ufa bylo vybudováno jakoby na jakési náhorní rovině, takže od nádraží bylo třeba stoupat serpentinovitě po příkrém svahu, abyste dosáhli města. Celkově město bylo dosti pěkné a i dosti rozlehlé. Ale kraj zde byl náramně nezdravý, zamořený úplně malárií. Carská vláda sem vyvážela menší politické provinilce, kteří zde žili pak svobodně, ale zpět do Ruska se vrátit nesměli. Velitel pluku Stěpanov byl rodem z tohoto města a odsud měl i paní. A jelikož bylo viditelno, že zase budeme stát dlouho na této stanici, odstěhoval se domů k rodině a občas se přišel jen podívat. My, jelikož jsme byli již velmi nedůvěřiví k sovětské vládě, začali jsme být velmi opatrnými a naši hoši-špioni vplížili se do každé schůze zdejšího sovětu, takže, aniž by o tom měli ponětí, byli jsme o každém kroku sovětu informováni.

Nezdravý kraj brzy zapůsobil na nás a všichni bez výjimky jsme onemocněli malárií. Leželi jsme v každém vagoně jako chcíplí, zesláblí a malátní. Vždy se ale našel některý bratr, který nemoc snášel jaksi lehčeji, a ten nás všechny obsluhoval a ošetřoval. Říkali jsme si, že teď kdyby na nás bolšáni vtrhli, tak nás potlučou čepicemi. Ale štěstí nám přálo, bolševici prozatím proti nám nepodnikali ničeho a dali nám tolik času, že jsme se mohli z nemoci trochu pozdravit. V polovici května došla nás zpráva, že v Čeljabinsku snad povstalo nějaké nedorozumění mezi naším vojskem a sověty. Konečně jsme se dověděli podrobněji, co se stalo – aspoň tak jsme to zaslechli. Čeljabinskem projížděl vlak rakouských a německých zajatců a jeden z těchto hodil kusem železa po našem vojáku, kterého i omráčil. Naši chlapci v domnění, že zraněný bratr je mrtev, zastavili na hlavním nádraží vlak se zajatci, a zjistivše pachatele, tohoto ihned na místě usmrtili. Ovšem zajatců se ujal místní sovět a nařídil sestavit komisi, která by věc vyšetřila. Dále nařídil, aby k výslechu se dostavila stráž, která právě měla službu. Když se stráž k výslechu dostavila, tu bolševici ji jednoduše zatkli a zatkli i člena deputace, který žádal za propuštění uvězněné stráže. Naši chlapci prý všichni vyrukovali a prošli městem, aby ukázali místní sovětské vládě, jakou mají ještě sílu, a tato, leknuvší se, aby snad nedostala výprask dříve, než by se toho nadála, uvězněné chlapce propustila. Ovšem, že na nás zanevřela, ačkoliv s námi ještě stále jakoby přátelsky vyjednávala. Ale žádala prý do Moskvy o krvavou odplatu pro nás, a z Mosk­vy prý přišel rozkaz, abychom odevzdali veškeré zbraně bezpodmínečně, a prý to podepsal i profesor Maxa. U nás to tenkráte vypadalo, jako když píchne do vosího hnízda. Všichni jsme říkali: „Nás vy bolšáni jen tak nenalejete. Profesora Maxu jistě tam v Moskvě donutili, aby to podepsal, ale nemyslete si, že na ten lep vám hned sedneme. To by tak scházelo, poslední zbraně odevzdat, a pak si s námi uděláte, co budete chtít. Zavřete nás do tábora, kde nás polovina zemře hladem, a z druhé pak poloviny naděláte bolševiků.“ Takové byly naše myšlenky a tak v tom smyslu byly všeobecně pronášeny. Bylo vidno na všem sovětském vojsku v Ufě také jiné chování se k nám. Kdy dříve večer jsme pohodlně a klidně se procházívali po městě, dnes již toto bylo nebezpečno. Když jsme šli do města, tu nutno bylo míti s sebou v kapsách dva nebo tři ruční granáty. Bolševické stráže, procházející město, všude nás zastavovaly, žádaly „propusk“ a všemožně se staraly nás nějak vyprovokovat. Šli jsme s Pepíkem Šrajerem večer do města, a když jsme se vraceli domů, tu najednou v temné ulici nás zastaví 4 bolševičtí vojáci. Jeden z nich mluvčí na nás zvolal: „Čto propusk? (Jaké heslo?)“ Při tom dva si stoupli ku mně a dva k Pepíkovi. Bleskurychle jsem sáhl do kapsy a ukazuje jim ruční granát, jsem řekl: „Vot vám propusk! (To je pro vás heslo!)“ Když spatřili se zvedati moji ruku nad hlavu s ručním granátem, tu dali do zaječích a myslím, že bychom je sotva dohonili. A tato komedie se opakovala ještě dvakrát, nežli jsme dospěli na nádraží, a vždy se stejným výsledkem. Nijak mne tato dobrodružství nerozčilovala, ba naopak velmi dobře jsem se pobavil těmi zbabělými ruskými vojáky.

Konečně přišla na mne řada a já byl náčelníkem stráže. V poledne jsem nastoupil službu, strážnici jsme měli umístěnu ve staniční budově. Večer, když jsem byl zkontroloval stráže, usedl jsem, ale pokoje jsem dlouho neměl. Začal mě bolet zaplombovaný zub, ale tak ukrutně, že se mně zdálo, že zešílím. Předal jsem na chvilku službu bratrovi zavádějícímu stráže a letěl jsem ku bratru Honzovi, zubnímu technikovi, který – chtěj nechtěj – musel vstát a mně pomoci. Vstal ale milerád a pravil: „Adame, ty jseš ukrutný lump. Břicho tě bolí v noci, zub tě začne bolet v noci, hlava tě začne bolet v noci, a musel bych to jmenovat do rána, co všechno máš za potíže v noci.“ Pravil jsem mu: „Ty ksindle, ty máš jen jednu potíž v noci, a to je ta, že jseš celou noc vožralej.“ Zatím bratr sanitář rozsvítil malou petrolejovou lampu, u které nebyl cylindr čištěný už asi od té doby, co Honza ho měl v užívání. Když jsem to byl dal najevo, tu bratr Honza, což bylo jeho příjmení a nikoliv křestní jméno, rodem Plzeňák, mě čapl za límec a posadil na židli. Poručil saniťáčkovi, aby svítil, ač to bylo úplně zbytečno, neboť nebylo vidět stejně nic. Pak velmi lichotivými jemnými slovy mě uctivě požádal, abych prý otevřel tu tlamu, a vzav strojek s vrtáčkem, počal mně vyvrtávat plombu. Ono to vrtání mně velice dobře a příjemně působilo na nervy, takže Honza byl nucen mě vybízet k vytrvalosti, zase velmi jemnými a vybíravými slovy, jako by se mazlil s malým děckem nebo lhal lásku pod rozkvetlými akáty tomu nejněžnějšímu stvoření druhého pohlaví, starému tak asi 17 let, kteréhož byl velkým příznivcem. Křičel na mne stále: „Adame, drž, nebo, krucifix, dostaneš po tlamě!“ Trpěl jsem jako Kristus na kříži, až konečně plombu vypáčil, ujistiv mne, že by bylo mnohem lépe, kdybychom si zrovna na to vzali krumpáč. Jářku: „Honzo, jen mně tolik nelichoť.“ Nerv mně umrtvil a pravil, abych si tu harmoniku nechal spravit až později. Druhý den, když jsem měl po službě, tu zase náhodou večer mě začal bolet žaludek. Zašel jsem ku Honzovi si postěžovat. On na místo aby mě politoval, ještě se mně vysmál. Měl totiž náramně bystrý zrak a ihned zpozoroval, že vlastně přišel jsem si vypít štamprdli nějakého toho šnapsu. Pravil: „Víš, právě nic nemám, a vypil bych i já něco. Ale počkej, vypijeme třeba na zdraví doktora Langra. Podívej se, jaký ohromný demižon skleněný má zde u mne schován, plný čistého špiritusu pro potřeby lékařské. Je v něm 50 litrů a neuškodí, když si ten litr z toho vezmeme.“ „Ono je to pěkné, ale vždyť doktor Langr si dal na zátku pečeť, aby takoví lumpové, jako třeba nějaký Honza, mu to nevyžrali.“ „Ty sakra prevíte, za chvíli uvidíme, kdo je větší lump.“ Vzal strojek na vrtání zubů a už to vesele vrčelo. Zlámali jsme při tomto vrtání čtyři vrtáky, ale konečně sklenici jsme přece provrtali a za chvíli natekly nám dva litry špiritusu do podstaveného kotlíku. Pak Honza udělal kašičku, jako to dělával, když plomboval zuby, a dírku ve sklenici svědomitě zaplomboval. Zatím již saniťák byl uvařil čaj, a když jsme tak byli asi hodinu čajovali, sletěl jsem z bedničky, na které jsem byl seděl, a víc jsem nebyl schopen dostat se do svého vagonu. Také se nikdo nepokoušel mě tam zavést, neboť Honza i saniťák byli asi při takových tělesných silách, jako já. Tak jsme navštívili bratru doktorovi Langrovi ještě třikrát ten špiritus. Jednou však doktor Langr přišel pro špiritus a velmi se podivil, že tolik toho schází. Důkladně prohlížel pečeť a pravil: „Sakramente, ani bych to nevěřil, že by bylo možné, aby toho tolik vyvětralo. Ale pečeť je úplně neporušená a tak už je to fakt.“ Tenkráte jsem si myslil, kdybys tak, doktore, věděl, jak se v těch faktech klameš, tak by ses postavil i s celou tvojí vědou na ucho. Ale musel přece jen nedůvěřovat, vždyť to křičelo jako pěst na oku, neboť tam scházelo 9 litrů. Proto nechal demižon odpravit do jiného vagonu, takže jsme s Honzou měli po radosti. Pravil jsem mu: „Vidíš, ty kluku pitomá, vyžral bys to až do dna a řekl bys taky, že to vyschlo. Ty myslíš, že je doktor Langr tak blbej?“ „No, jen mlč, Adame, ty bys to sežral i s tou sklenicí a řekl bys, že i to sklo vyschlo. Vždyť se přece známe.“ Škrábal se za uchem a dodal: „Sakra, toto je škody nadělané!“ Já jsem měl z toho tu výhodu, že jsem měl žaludek vyléčený a bolesti mě přešly. Ale měl mě znovu rozbolet.

Naši špioni nosili zprávy čím dále tím mrzutější a vážnější. Ufinští bolšáni se na nás vážně chystali, aniž by měli ponětí, že všechny jejich plány, každé jejich slovo, ihned víme. Náš velitel pluku Stěpanov, ačkoliv byl stále dobře informován a dobře věděl, jaká hrozivá situace pro nás se vyvíjí, nepovažoval stále za nutné, aby se přestěhoval z města do vagonů. Pak toho jistě velmi litoval, neboť musel z města utéci a skrývat se na samotě. My vojáci jsme mu to moc zazlívali a ztra­til tímto jednáním příliš mnoho u nás na ceně. Večer přiběhli naši špioni se zprávou, že ráno ve 4 hodiny bolšáni se chystají na nás udeřit. Hlavně prý chtějí ručními granáty a z kulometů ze skalnatého vrchu, pod kterýmž na zastávce Voronky jsme stáli, nás rozsekat. To bylo pěkné nadělení! Nebáli jsme se bolševiků, ačkoliv mohu říci, že na nás dosti tísnivě působil nedostatek zbraní. Rozhodnuto bylo, že bude lépe každému konfliktu s bolšány se vyhnout a nezavdat nejmenší příčiny ku nějaké provokaci. Ihned byl vyspekulován plán a okamžitě i jednáno. Nepovím vám již, jakým švindlem jsme dostali z Ufy lokomotivu, ale švindl v tom byl, jakýsi úskok. A šel nám také na ruku správce zastávky. Postavili jsme na naše místo zrovna takový vlak prázdných vagonů, i přesně tak dělený, a náš vlak s námi ujel dále na východ směrem ku Zlatoustu. Ufinští bolšáni ráno ve 4 hodiny zasypali vlak prázdných vagonů tam stojících v domnění, že my klidně spíme, spoustou ručních granátů, a velmi se udivovali, že neslyšeli žádný řev a křik. Konečně se našel jeden srdnatý, který se šel podívat blíže, a udivení jeho nemělo konce, když konstatoval, že rozsekali vlastně prázdné vagony. My zatím 27. května časně ráno, sotva že se počínalo rozednívat, byli již ve Zlatoustu. To, co nás čekalo, to nás však minout nemělo. Někteří jsme vstávali brzy, ze zvědavosti, abychom si mohli prohlédnout stanici Zlatoust. Přijel sem také osobní vlak opačným směrem, tedy od Čeljabinsku, a najednou mě někdo budí: „Adame, vstávej!“ Já se vyhrabu z pelechu, a koho nevidím, jako mého přítele z Varšavy, pana Nevole, který nechtěl jít s námi do České družiny a později byl nucen odjet na Sibiř. Žádal mě, abych s ním šel do jejich vlaku, že žena jeho by mne velmi ráda viděla, a že prý má již i dcerušku. Tak jsem rychle po vojensku se oblékl a šel s ním ku jejich vlaku. Sdělili mně, že toho strádání mají již dost a že ať už se stane s nimi cokoliv, že jedou domů, do Čech. Neschvaloval jsem jeho rozhodnutí a pravil jsem: „No, Bůh tě potěš, ti tě tam přivítají!“ Byl již ku všemu úplně apatický, proto jsem ho již při jeho rozhodnutí zůstavil. V tom již byl signál k odjezdu jeho vlaku, a proto jsme se rozloučili. Šel jsem do svého vagonu, vzal Bobíčka a Tobíka a šli jsme na ranní procházku.

Zajímalo netoliko mne, ale i několik jiných chlapců, že bolšáni mají nedaleko nádraží vykopány zákopy přímo u trati na železničním náspu. Totiž jeli-li jste směrem od Ufy do Zlatoustu, tu před samou stanicí jste projeli jakýmsi průkopem, na jehož svahu měli bolšáni udělány zákopy. Pak následoval most klenoucí se přes trať a ihned dále za nimi byla stanice Zlatoust. Zajímalo nás také, že do těchto zákopů dávají dva kulomety. Zjistili jsme dále, že vojáci jsou samí Maďaři. Ihned jsme toto své pozorování sdělili zástupci velitele pluku poručíkovi Müllerovi. Bylo nám zřejmé, že toto vše se chystá na nás. Pak podezřelé velmi bylo, že zapřáhli dozadu našeho vlaku lokomotivu, a při dotazu, proč tak činí, řekli, že nás musí vytáhnout napřed na hlavní kolej, a pak prý pojedeme dále. Přímo to bilo do očí, když z koleje, na které náš vlak stál, byla výhybka na hlavní kolej – a oni nás chtějí tahat zpět a teprve pak na hlavní kolej! Viděli jsme, že lokomotiva z naší koleje vyjela přes tu výhybku na hlavní – a celý vlak najednou nemůže. Někteří jsme skočili do vagonů, někteří hoši, kterých pár couralo po peronu, zůstali stát a asi si myslili, že nasednou, až nás dají na hlavní kolej. My ale již čichali něco nekalého, a budili jsme svoje kamarády. Mí chlapci v momentě byli z pryčen dole a myslím, že v životě nikdy tak rychle nebyli oblečeni. A bylo to i jejich štěstím. Lokomotiva nás jen velmi zvolna táhla nazpět, a když jsme se octli v průkopu, tu počala do nás řežba z pušek a kulometů. Vtom, co se vlak hnul, stavěli bolšáni třetí kulomet na most. Nám chtěli nabulíkovat, že prý to bude vojenské cvičení. Při střelbě jsme vyskákali z vagonů a nepovím vám již dnes, jakým způsobem jsem z vlaku vypadl, neboť jsem to nevěděl ani tenkráte. Octl jsem se pod náspem u kolejí, co zatím vlak se posunoval zvolna dále. Mrknul jsem okem napravo a nalevo a viděl jsem všechny hochy v tom samém postavení, jako jsem byl já. A aniž by k tomu dával kdo povel, každý popadl kámen, ten zase kus železa povalujícího se u tratě, a již hřmělo naše hromové „urá“, tisícerou ozvěnou se odrážející v lesnaté stráně. Byl to výkřik zoufalý, neboť si jistě představíte, co to je, s holýma rukama se vrhat proti kulometům a puškám. Boj byl příliš krátký, a to, co jsme zde vykonali, vykonali jsme jen z nadměrné zoufalosti, neboť nás zachvátila myšlenka jen jediná – buďto vyhrajeme, anebo jsme pohřbeni zde všichni do jednoho. Pak důležito bylo, že bojovali jsme zde s nenáviděnými Maďary a nikoliv s Rusy. Zmocňovali jsme se pušek nepřátel a vlastními jejich puškami jsme je zabíjeli. Popadl jsem bolšána za pušku a to mně zachránilo, myslím, život, neboť v tom momentě, kdy jsem mu pušku strhl stranou, on vystřelil, ale již se minul cíle. Snažil jsem se mu vyrvat pušku, ale byl jsem slabým proti tomu Maďarovi s tatarskou tváří. Vysvobodil mě z této zlé a pro mě nevýhodné situace kuchař bratr Záklasník, který se odkudsi hnal jako bůh války. Rukávy měl vyhrnuty a čistě bílou zástěru. Musel být úžasně, jako tygr, rozzuřený, neboť výraz tváře a jakási pěna u úst, jak jsem to neviděl u žádného tam z našich chlapců, tomu nasvědčovala. Křikl na mě: „Adame, drž se!“ A vidím jak dnes, jak zvedá kámen v podobě krychle, kterým já bych vůbec nebyl pohnul, nad svoji hlavu, a v následujícím momentě Maďar pouští pušku, neboť z jeho hlavy po dopadu kamenné krychle, vržené Záklasníkem, mnoho nezbylo. Velmi nerad jsem zabíjel třeba i nepřátele, a nevím vůbec, ani si to nemohu vysvětlit, proč právě tenkráte jsem s takovou přímo chutí uhodil Maďara, spěchajícího na pomoc svému kolegovi, po hlavě, a když byl padl, ještě jsem byl schopen jeho prsa proklát bajonetem. A zase vidím Záklasníka, jak se žene na Maďara, neboť tito bolševici byli všichni Maďaři, se šavlí, kde ji vzal, nevím. Zástěru dříve bílou měl nyní úplně potřísněnou krví.

A již byl i boj ukončen. Osmdesát nehybných těl bolševiků-Maďarů zde leželo a my získali 80 pušek a dva kulomety. A již jsme zahajovali nástup na stanici. Dostal jsem sedm bratrů vojáků a rozkaz obsadit skalnatý vrch táhnoucí se od mostu napravo, díváte-li se směrem do stanice, až ku továrně na vojenskou výzbroj. Bedlivě jsem měl i pozorovat počínání dělnictva z této továrny. Vrch jsem obsadil a ukryli jsme se za balvany, takže nikdo neměl ponětí, že vrch je chráněn. Měl jsem mezi přidělenými mně bratry také cikána pocházejícího ze Slovenska a sloužícího v zákopnickém oddíle. Málo jsem viděl v životě tak dobrých střelců, jako byl tento bratr cikán. Ze skalnatého úbočí jsme krásně viděli do rovnoběžných ulic města, které ústily přímo proti nám do ulice rovnoběžné s návrším námi obsazeným. Od bolševiků ze stanice vyjel jezdec a mířil přímo městem ku továrně, neboť na výzvu dávanou sirénou dělnictvo z továrny proti nám nevystoupilo. To jsem uznal za velmi dobré pro nás znamení, neboť jsem pak měl jistotu, že nás nikdo zezadu nenapadne. Poručil jsem cikánovi, aby jezdce skolil, ale koni ať neublíží, neboť koníček za nic nemůže. Bratr cikán slíbil a připravil si pušku k výstřelu. Když jezdec vyjel do ulice zrovna proti cikánovi se táhnoucí, padla rána a kůň běžel dále bez jezdce, který se skulil ze sedla a nehybně ležel uprostřed ulice. Po chvíli přivedl bolševický důstojník rotu svých vojáků. Nechali jsme ho dojít až pod samo naše návrší, a jelikož neměl ponětí, že my jsme za balvany ukryti, počal klidně udělovat rozkazy, při čemž rukou ukazoval po našem opevnění. Zahájili jsme palbu do této roty. Rozprchli se po zahradách jako vrabci a odstřelovali jsme je, když byli přebíhali ulice, snažíce se dostat zase ku stanici. Při tom se zase vyznamenal hlavně bratr cikán, kterému ani jeden neuklouzl. V tom ale již nám přišel rozkaz stáhnout se ku trati. Učinili jsme tak a dověděli se, že poručík Müller nedovoluje, aby se na stanici nastupovalo. Byla to taktická chyba, byli bychom stanici vzali lehce, jelikož mezi bolšány byl již náramný zmatek. Ale poručík Müller dovolit nechtěl. Dal rozkaz nastoupit do vlaku a jet do stanice Tunduš, sousední to stanice od Zlatoustu směrem na Ufu. Na této stanici zjistili jsme, že máme 8 chlapců zabitých ve vagonech přímo při přepadení bolšány a 32 raněných. Byla to příliš těžká ztráta pro nás a tím těžší a žalostnější, že nebyli zabiti nebo raněni v otevřeném boji, ale zákeřnou rukou zlotřilých vrahů Maďarů. Přísahali jsme další pomstu. Pepík Šrajer před nedávnem přivezl sobě svého vlastního bratra Rudolfa z 4. pluku, aby mohli sloužit a válčit pospolu. Nyní zde Rudolf zůstal a Pepík padl do zajetí tím, že zůstal na nádraží a očekával, až vlak vytáhnou na hlavní kolej. Vyslali jsme špiony do Zlatoustu a tito nám přinesli jen zdrcující zprávy. V boji byl raněn praporčík Zanáška, byla mu propíchnuta prsa bajonetem, a hoši, kteří již nemohli uniknout ze zajetí, bratrovi Zanáškovi pomohli dojít do ruského sanitního vlaku, stojícího ve stanici Zlatoust na koleji u rampy. Tam ho lékař a milosrdné sestry ošetřili, již byl obvázán, když v tom přiřítil se bolševický komisař do sanitního vlaku a usekl šavlí bratru praporčíku Zanáškovi obě ruce. Přes protesty lékaře a sester usekl pak bratru Zanáškovi i hlavu. Plakal jsem lítostí při této zprávě a zároveň neukojenou pomstou nad tím komisařem, který tuto zlotřilost provedl. Ale den odplaty i v tomto případě měl přijít. V tomto chaosu mně padl do zajetí i můj Bobíček. Chlapci špioni i o tomto zvířátku mně přinesli zprávu. Bobíček prý běhal a naše zraněné olizoval, laskal se k našim chlapcům, co zatím na Maďary ubité a raněné cenil zuby. Jak rozumné zvíře! Přivlastnil si ho prý komisař na stanici.

Teď nám ale na stanici Tunduš nadcházely krušné chvíle. Odříznuti daleko od našich částí, dleli jsme zde opuštěni ode všech. Ale přece jsme nezoufali. Vypravili jsme silné stráže na všechny strany, obsadili telegraf a telefon. Týž den najednou přijela k nám lokomotiva ohlášená dříve telegraficky, vezoucí dva zástupce bolševické, aby s námi vyjednávali. Nabádali nás, abychom všechny zbraně do jedné odevzdali, a že nám zaručují svobodný, bezpečný průjezd až do Vladivostoku. Řečnili blbosti o slovanské krvi, bratrovražedném boji a tak podobně. Ale my začali bzučet a pověděli jsme jim otevřeně, co jsme si o nich myslili, a mohli být ještě rádi, že odjeli od nás bez výprasku nazpět do Zlatoustu. Pak přijela zase lokomotiva z Ufy – a zase takové řeči. Ale my stáli zde neoblomni. Situace se stávala pro nás kritická. Nikdo nespal ani hodinu, a tak jsme to dlouho vydržet nemohli. Najednou poručík Müller ohlásil mítink u jeho vagonu. Sešli jsme se, abychom poslechli, co nám chce říci. Vystoupil na schůdky vagonu a počal k nám mluvit, vyličujíce naši přímo bezradnou situaci. Naznačil, kde jsou naše sousední vlaky, na západ první vlak od nás někde v Samaře, a na východ sousední vlak asi v Čeljabinsku. Žádná prý zde není naděje, že bychom mohli dosíci spojení s našimi. Poukazoval dále, jak dlouho to můžeme zde vydržet, nejvýše do té doby, než bolševici sem dopraví nepočetnou přesilu vojska, které nás zničí. Vybízel dále, abychom veškeré zbraně bolševikům odevzdali a tím se hleděli dostat dále mezi naše, kdež už se dá něco podnikat, bude-li nás více. Touto řečí mně vzkypěla krev a přiznávám dnes, že mít v ruce tenkráte pušku, tak jsem bratra poručíka Müllera zastřelil, jak na těch schůdkách stál a urážlivá a nečestná slova k nám mluvil. Ihned jsem si pomyslil, že jsem se tenkráte v Tarnově nezmýlil v úsudku o bratru Müllerovi. Přišel s podmínkou, že ihned dostane hodnost důstojnickou, což ve mně vzbudilo domnění, že tím pravým dobrovolcem není. Svolal jsem svoje chlapce do vagonu a objasnil jim svůj náhled na celou věc, konče svoji řeč slovy, že vezmu si prapor pluku a budu se probíjet, jak to půjde, ale čest pluku zachráním. Moji chlapci bouřlivě přijali moji myšlenku za svou a přidali se ku mně ihned chlapci divadelního odboru a muzikantská komanda. Jiným nebylo času sdělit, co podnikáme. Hoši mě vyslali k poručíku Müllerovi, abych mu sdělil, co zamýšlíme. Přišel jsem do důstojnického vagonu, kdež byli umístěni všichni ranění chlapci. Pravil jsem poručíku Müllerovi: „Bratře poručíku, žádám tě, abys plukovní prapor mně vydal dříve, než budete odevzdávat zbraně bolševikům, a já si ho odnesu, abych zachránil čest pluku, při čemž moje komanda, divadelníci a muzikanti mě budou doprovázet, a my také zbraně neodevzdáme. Zároveň si přeji, abys svolal nový mítink, neboť je možné, že se ku mně přidají i ostatní.“ Poručík Müller okamžitě svolal nový mítink. Nemohl jsem se ovládnout, neboť zloba proti poručíku Müllerovi zachvátila celou moji duši. A proto, když byl poručík zase vystoupil na schůdky vagonu, nedal jsem mu ani mluvit a vybuchl jsem: „Bratře poručíku, nabádáš nás, abychom odevzdali zbraně. Myslel jsi na to, co se pak stane s vámi důstojníky? Budete první, které bolševici odstřelí. A nás? Dají nás jistě do nějakého tábora, kde nás polovina zemře utrpením a hladem a ze zbytku stanou se zrovna takoví zlosynové, jako ti, kteří nás napadli. Z nutnosti, aby aspoň životy zachránili, proti své vůli, stanou se bolševiky. Máme zde prapor, náš první prapor České družiny, symbol to našich ideálů, a ten chceš dát do rukou zlosynů, aby ho znesvětili? Máš zde dějiny pluku napsané krví našich padlých bratří. A to vše neznamená nic? A doma ti z nás, kteří se vrátí, nesmí nikdy českým lidem na oči, neboť pro takové zbabělce nebudou mít dobrého slova, každý bude mít právo po nás plivat. A k tomu my nedopustíme.“ Poručík Müller mně odpověděl: „Máme zde raněné, přece nemůžeme je opustit. Co s nimi chceš počít?“ Pravil jsem: „Máš dobrou logiku. Kvůli 30 raněným chceš zničit, chceš obětovat 300 či kolik je nás zde zdravých. S raněnými promluvíme. Zůstavíme je zde a ponecháme pro bolševiky dopis, v němž budeme apelovat na lidskost, soucit a požádáme je, aby raněným neubližovali.“ V této řeči mě podporoval velmi některý šikovatel, ale od které komandy byl, nevím, jen pamatuji, že byl malé postavy a příliš živého temperamentu. Veškeří vojáci souhlasili a poručík Müller zahanben zalezl. Nyní ujal se veškeré organizace bratr, nevím, byl-li praporčík či poručík, Havel, tichý to důstojník, ale milý a velmi dobrý. S raněnými jsme promluvili. Se slzami v očích nás vybízeli, abychom zachránili čest pluku, nedbajíce nijak, jak to s nimi dopadne. Byl napsán dopis pro bolševiky a dán rozkaz k nástupu. Vystoupili jsme z vlaku a vzali jsme si jen nejnutnější na cestu. Jeden kulomet jsme zničili tím, že jsme do něj vrhli ruční granát. Druhý kulomet bratr Záklasník nechtěl dát zničit, jelikož on si ho sám dobyl, a proto si prý ho ponese přes Ural. Byla to u něj myšlenka naprosto neproveditelná, ale říci si nedal, a proto jsme mu kulomet ponechali, ať už si s ním dělá, co chce.

Bylo nutno zůstaviti raněné naše bratry, ale tito samozřejmě potřebovali nějakého ošetřovatele, který by jim posloužil, než je převezmou bolševici. Z mladých hochů sanitářů se na výzvu nehlásil nikdo, neboť to byla velká otázka, co bolševici udělají s našimi raněnými hochy. Rozhodl se zůstati dobrovolec sanitář, starší to člověk, který řekl, že nebude velká škoda, i kdyby ho nepřátelé připravili o život, a ostatně, co prý na to myslet, však to nějak dopadne.

Po starém praporečníku Hejdukovi stanoven praporečníkem Franta Regner, bratr vysoké postavy, štíhlý, ale svalnatý, příjemný veškerým zevnějškem. Tomuto svěřen byl plukovní prapor, který jsme všemožně se snažili zabezpečit. Prapor byl sundán ze žerdě s brkem a odevzdán bratru Regnerovi, při čemž se mu také kladlo na srdce, že za každou cenu prapor musí zachránit, za každých okolností. Prozatím dostal rozkaz, že kdyby přišla tak těžká chvíle, že by musel útěkem zachraňovat prapor, tu nechť si ho omotá kol těla a prchá směrem na Čeljabinsk. My vojáci měli prapor bránit tak dlouho, třebas bychom padli všichni, a takovým způsobem se měla dít obrana, až bratr Regner s praporem unikne. Tedy prozatím pro záchranu praporu bylo učiněno všechno, co jen bylo možno.

Možnost vzíti kuchyně s sebou byla naprosto vyloučena. Předně nebylo zde žádného potahu, neboť koně jsme všechny již snědli, a zbyla jen jediná kobyla Olga, která byla tak malá, že měla dost tak právě vozíčku s bubnem. Pak cesty pralesem byly jen naprosto nedostatečné, bylo jich málo, a které byly, podobaly se spíše poněkud širším pěšinkám, takže kdybychom i koně měli, kuchyně jsme s sebou přece nemohli vzít. Proto otevřeny vagony s poživatinami a každý dostal tuším 5 konserv, cukr, chléb a čaj. Pokud zásoba stačila, vzali si hoši nové boty, prádlo a šatstvo, ačkoliv toho bylo málo. Kdesi v lese našli muzikanti jakousi kůlnu na seno, kdež schovali basu a některé instrumenty. Kobylka Olga zapřažena do vozíčku a naloženy zde noty, neboť buben byl zůstaven v kůlně. Když jsme přišli prvý den ku řece Ai, která byla nedaleko stanice, tu bratr Ježek s Olgou cestovali dále proti proudu řeky a kdesi tam řeku přebrodil i s kobylkou. Cesta naše vedla pralesem, vyhýbali jsme se pěšinkám a cestám, abychom nedali možnost bolševickým vojskům s námi se střetnout. Počítalo se s tím také, že v případě svého napadení bylo by nám zase těžko se bránit pro nedostatek nábojů. Nějakou zásobu jsme s sebou neměli, pouze to, co každý sám pro sebe vzal. S tím bychom dlouho nevystačili a přišlo by se nám zase se bránit bodáky, čímž bychom měli pravděpodobně velké ztráty.

Cesta byla neschůdná, většinou jsme stoupali do hor, abychom zase neschůdnou cestou šli dolů do údolí. To nás všechny příliš unavovalo, na každém, i tom nejvytrvalejším vojákovi a nejsilnějším bylo lze pozorovat, jak cesta je mu obtížnou, neboť namáhavě lezl dopředu, velmi těžce oddychujíce. Proto již prvý den bylo vidět u naší cesty zaházené krabice konserv i sáčky s cukrem a všeliké předměty, které naše hochy tížily. Sám snědl jsem hned prvý den dvě konservy a neobával jsem se, že si zkazím žaludek, neboť po tak namáhavé cestě měl každý velmi dobře vytráveno. Přece jsem ještě tři konservy zanechal u cesty, neboť mně brzy připadalo, že nesu v těch třech krabicích konserv aspoň 50 kg váhy. Tolik mne tížily, že jsem je zahodil, jen abych lehčeji kráčel, třebas jsem věděl, že budu pak trpět hlad. A naše Olga, zchoulostivělá, rozmazlená, když nedostala žádný oves, také jaksi malátně cestovala, neboť se musela spokojit již jen trávou, kterou s velkou chutí škubala cestou a pak v noci. Druhý den jsme zpozorovali, když jsme přece přišli k jakési cestě vedoucí do vesnice, že podél ní se táhl telefonní nebo telegrafní drát. Viděli jsme též nějakého člověka, kterak se snaží přetrhnout toto vedení. Soudil jsem, že to musí být rozhodně člověk, který bolševikům nepřeje. Nepodařilo se mu to, a asi byl někým vyplašen, neboť najednou zmizel v pralese. Více jsme ho nezpozorovali. Po chvíli jsme přišli na člověka pracujícího na poli. Přišel k nám přátelsky a pověděl, že ve vesnici byli bolševičtí vojáci, a ještě prý je tam asi 20 jezdců. Nabídl se, že nám přinese chléb, o který jsme měli velikou již nouzi. Nevěřili jsme mu, domnívali jsme se, že může na nás zavolat bolševiky z vesnice. Proto zaujali jsme posici výše v lese, menší část hochů zůstala dole, očekávaje mužika s chlebem. Přišel s dobrým úmyslem, přinesl nám celý pytel chleba, při čemž se velmi ustrašeně stále ohlížel směrem ku vesnici, aby ho, jak pravil, někdo nespatřil, aby pak za to nepykal, že nás na cestě podporoval. Za chléb jsme mu dali konservy, svíčky, které zvláště vděčně přijal, a všeliké věci, které hoši chtěli zahodit.

Někteří z raněných se odvážili jíti s námi přes hory. Šel s námi jeden bratr, který byl střelen do hlavy. Hlavu měl celou obvázanou a nevýslovně trpěl. Druhý bratr měl propíchnuta prsa bajonetem, jiný zase nohu. Jen úžasně pevnou vůlí dovedli pochod vydržet. Veškerého velení energicky se chytil bratr praporčík Havel, neboť poručík Müller byl jaksi zaražen, snad hnětlo ho svědomí, co s námi chtěl učinit. Podívaná byla na bratra Záklasníka. Na zádech nesl ohromný ranec napakovaný různými svými věcmi. Pomyslil jsem si, jak to asi dlouho vydrží nésti naprosto neschůdným pralesem bez cest a silnic. A toho měl málo, ještě táhl za sebou kulomet. Kde to pralesem nešlo, vzal kulomet, posadil si ho na ranec a šel zase dále. Obdivoval jsem jeho ohromnou sílu.

Drželi jsme se stále směru na Čeljabinsk a často jsme stáli zde bezradně v pralese a spekulovali dle map neúplných, kam asi nám třeba jíti, abychom nezbloudili. Drželi jsme hlavně jen směr, o jiném nemohlo být řeči. Praporčík Havel ukázal, jak znamenitě má vyvinut orientační smysl, neboť vždy z takové těžké situace nás dobře vyvedl, určiv správný směr naší cesty. Mužik, který nám přinesl chléb, nám též dosti podrobně pověděl a ukázal cestu na Čeljabinsk. Já k určení stran světových používal úkazu přírodního, že lišejníky rostou na kmenech stromů vždy na straně obrácené k severu. Krásně to zde bylo patrno – strana kmene proti jihu obrácená byla prosta lišejníků, kdežto protilehlá byla porostlá hustě rostlinkami patřícími do nižšího řádu rostlinstva, totiž mezi mechy a lišejníky.

Konečně přišli jsme ku řece Ai zvané, a zde již Záklasník měl svého kulometu až dost, a pro­to konečně uznal za dobré kulomet v řece uschovat. Raněné bratry, kteří s námi podnikli cestu, jsme všemožně podporovali, neboť pro ně cesta byla nevýslovným utrpením. Stanuli jsme na břehu řeky s otázkou na rtech, jak se dostat na druhou stranu. Řeka byla dosti velká a pří­liš dravá, neboť valila své proudy studené vody přímo z hor uralských. Ale již zase jednal bratr praporčík Havel. Poručil všem sundat opasky, spojil jich dostatečný počet, a svléknuv se, vrhl se do dravého proudu řeky, nesa zároveň konec tak stvořeného dlouhého řemenu. Viděli jsme, jak vynakládá veškerou sílu, ačkoliv byl znamenitým plavcem, aby dostihl protějšího břehu, což se mu konečně i podařilo. My ostatní se svlékli ze šatů a svázali tyto v rance. Praporčík Havel držel pevně jeden konec řemenu na protějším břehu a my drželi konec druhý na druhém břehu. Nyní napřed ti silnější chlapci vešli do vody, a drže se pevně řemenu, podle něj se brodili na druhý břeh. Když již bylo více chlapců na druhém břehu, kteří museli pevně držet konec řemenu, mohlo více hochů se najednou brodit. A nyní měl bratr praporčík Havel zase jinou práci. Proud v řece byl tak prudký a silný, že některé slabší chlapce utrhl od řemenu a tito by byli nezadržitelně utonuli. Ale byl tu Havel, který neohroženě se vrhal v proud a každého takového nešťastníka zachránil. Tímto způsobem jsme se přepravili všichni na druhý břeh a pokračovali v pochodu. Cesta byla velmi svízelná a upraveným cestám jsme se museli vyhýbat z opatrnosti před bolševiky, před kterými jsme se museli mít na pozoru, a usuzovali jsme, že nás jistě budou pronásledovat. Zaházel jsem všechno, jen aby se mně lehčeji existovalo, takže nakonec mně zbylo, co jsem nesl – pušku, patrony a ranec, v němž byl pouze jeden pár prádla. Nocovali jsme v zapadlém tom nejhustším pralese, takže již přírodou jsme byli chráněni dosti. Pro mě byla cesta i radostná. Příroda byla jediným, co mě od malička poutalo, bavilo, a zde se mně objevil celý ráj. Dychtivě jsem vnímal všechny jarní krásy přírody, co mně působilo nevýslovnou radost. Upoutalo moji pozornost stádo jelenů na pasece, zrovna jako zase vyplašený z klidu jezevec, který po ledabylé chůzi dělal dojem, když prchal, že člověka vidí poprvé ve svém životě. A v noci, kdy některé chlapce děsily oči vlků a občasné zvláštní zavytí těchto zvířat, já se z toho radoval. Pozorovav tokající tetřevy pomyslil jsem si, jak u nás doma se píše v novinách jako o zvláštní události, když byl někde zastřelen tetřev hlušec, co zde jich bylo vidět desítky kusů. A tetřívků? Těch zde poletovalo hejno 50 i více kusů najednou a jaksi se nás nebáli, asi že nebyli nikdy lidmi pronásledováni. Nejde zde ani veškerou tu zvířenu popisovat.

Probudili jsme se časně ráno pod samotnou horou zvanou Ural. Patřil jsem na vrchol a odhadoval, že za dvě hodiny můžeme dostihnout nejvyššího bodu. A jak jsem se zklamal! Cestovali jsme od 3 hodin od rána a teprve právě v poledne jsme dostihli vrcholku, kdež mě překvapily ohromné balvany, z dálky vypadající jako rozbořené hrady. Z těchto balvanů vyvěral pramen vody studené jako led. Druhá strana tohoto horstva, obrácená více k severu, byla dosud pokryta sněhem ležícím asi na 1 metr vysoko. Slézali jsme horstvo zase dolů, brodíce se těžce tímto sněhem. Pak konečně počalo sněhu ubývat, až zmizel úplně, a cesta naše pokračovala mechem hustým jako peřina a nasáklým vodou z tajícího sněhu. A již počínal i les. Ten byl zase velmi neschůdný, neboť zde ještě nezasáhla ruka lidská, řídila si zde všechno sama příroda svými zákony, které rozluštit nedovedeme. Leželi zde staletí velikáni, stromy to ohromných rozměrů, a jejich ztrouchnivělá těla dávala život novým rostlinkám, keříčkům a stromečkům. Přes tyto padlé velikány bylo nám lézti, prodírati se těžce proniknutelnými křovinami, abychom, vstou­pivše konečně do údolí, brodili se ohromnými bažinami.

Tak jsme cestovali, až konečně jsme přišli v pralese na vesnici zvanou Moldašovo. Žili zde Baškiři, kmen to tatarský. Lidi dobří a pohostinští, ale ujišťuji vás, že kdybyste potkali takového Baškira v pralese, jak letí na malém koníčkovi, tu jistě byste se hodně dolekali a rázem si vzpomněli na některou z dávno již zapomenutých pohádek o loupežnících, kterou vám kdysi vaše babička doma vykládala za zimního večera, když vás chovala na klíně u příjemně teplých kamen. Ale podle zevnějšku jste usuzovat nesměli. Byli to lidé dobří a žili zde sami sobě, takže ruský jazyk ovládali velmi málo. Zato jejich kněz, říci asi jako náš farář, u nich zvaný „mula“, byl velmi vzdělaný, a podivil jsem se, jak tento člověk, žijící zde v pralese odloučený od celého světa, znal podrobně dějiny národu českého. Byli příliš pohostinští a starý Baškir, který nás pozval do svého domu, věnoval nám veškerou pozornost. Všiml jsem si, že všechny ženské při našem příchodu zmizely, neboť jejich mohamedánské náboženství nedovolovalo, abychom je spatřili. Hostitel se nás tázal, jestli budeme jíst polévku a maso, a podotýkal, že je to ale maso koňské. Ujistili jsme ho, že budeme jísti, a myslili jsme si při tom, že dnes bychom snědli třebas i vlka, poněvadž cestou přes Ural nám řádně vytrávilo. A jak ten člověk byl šťasten, když viděl, jak nám chutná! Uvařil nám vejce a čaj, dodržuje při tom veškeré zvyky jejich. Postavil samovar, a než voda se počala vařit, tu prostřel na pryčnu ve světnici se nacházející krásný ručně vázaný koberec, který by u nás v Čechách stál jistě pár tisíc. Na tento koberec prostřel menší pokrývku vyšívanou, a když samovar počal vařit, tu ho postavil do středu pokrývky. Přinesl na misce čerstvé máslo a chléb a nyní nás vybídl, abychom se zuli z bot. Když jsme byli tak učinili, tu hostitel sedl v čelo proti samovaru na koberec, zkříživ nohy pod sebe. My sedli též tak po pravé a levé straně jeho. My sami nesměli si ukrojit chléb, vůbec jsme sobě sami posloužit nesměli, všechno konal – dle jejich obyčeje – hostitel. Nalil nám všem čaj, nakrájel chléb, namazal máslem a připravil vejce. My už jen jedli. Nedovedu zde vylíčit, jak ten člověk byl šťasten, že respektujeme jejich zvyklosti a zákony. A jak všichni ti lidé byli šťastni, když naše hudba jim zahrála – pokládali to za velikou čest jim prokázanou.

Potřebovali jsme vyslat zase našeho hocha-špiona do Miass, města to sousedního od Zlatoustu směrem na Čeljabinsk. Mula nám nabídl, že nechá osedlat dva koně a že do Miass pojede na jednom jeho syn a na druhém náš hoch převlečený za Baškira. Vybrali jsme hocha nejvíce tomuto národu podobného, a když byl převlečen, nikdo by ho nebyl poznal. Tak jsme je vypravili. Přivezli dobrou zprávu, bolšáni asi dostali vítr, vystěhovali se do pralesa a nádraží již mělo obsazeno asi 150 hochů 2. pluku. Město, které bylo dosti vzdáleno od stanice, drželo již asi 50 hochů téhož pluku. Požádali jsme naše hostitele, aby nám zapůjčili několik vozů, neboť bylo třeba naše raněné bratry vézti, nebyli již schopni pochodu, a bratr, který byl střelen do hlavy, již velmi naříkal na úžasné bolesti v hlavě. Zajímalo mě též, že na jedné straně vesnice byly velké močály, a přímo nad vesnicí zase celé pískové hory. Mula mně to vysvětlil. Všichni zdejší obyvatelé se zabývají rýžováním zlata a praný písek se vyváží stále, po celá desetiletí, za vesnici, takže na jedné straně povstávaly močály a na druhé straně zase pískové hory. A udivili byste se, že každý zdejší obyvatel má dům sice dřevěný, ale jakoby ledabyle postavený, celý na křivo. Uvnitř nám každý ukázal kufr, ve kterém měl jistě nejméně 5 až 10 metrických centů zlata. Zlato prý prodávali státu, který kupoval jen určité množství. Jinam ho prý prodat nemohli. Toto mě náramně udivovalo.

Konečně jsme se rozloučili velmi srdečně s obyvateli a vyrazili na další cestu. Pozdě večer 1. června 1918 jsme přibyli do Miass. Nejprve jsme ošetřili naše raněné a lékař nám tenkráte vynadal, že kdybychom řádně prohlédli ránu bratra střeleného do hlavy, tak jsme mu mohli ušetřit mnoho bolestí. Kulku měl jen pod kůží zarytou v lebeční kosti, pouhými prsty jsme mohli kouli vytáhnout. My ale v tom chvatu mu zafačovali hlavu i s kulkou.

Bolšáni nám po namáhavé cestě nedali odpočinku. Soustředili se na Mochové hoře v lese, asi 3 nebo 4 kilometry od města vzdálené, a chystali se podniknout útok na město. A bylo jich tam dosti, asi 900 vojáků. Část jich měla udeřit na stanici na naše bratry a větší část na město. Tak jsme museli časně ráno, již ve 2 hodiny, vyrukovat proti nim do lesa, pod Mochovou horu. Tenkráte jsem byl na kulometu na nějaký čas, jelikož jsme koně neměli. Náš kulomet jsme postavili u cesty pod horou a vzali cíl na mostek vedoucí přes jakýsi potok, vinoucí se po lukách před námi. Druhý kulomet byl od nás více napravo. Počítali jsme s tím, že jakmile bolšáni počnou dostávat výprask, jistě se poženou podél potoka k můstku, aby unikli směrem na Zlatoust. Tak jsme si povídali, že je na tom můstku štrejchnem, a co uteče, to chytne náš druhý kulomet. A tak se i stalo. Naši hoši v síle asi 200 mužů se rozvinuli v linii a zvolna postupovali nahoru lesem. Podotknu, že tenkráte vyrukovala i muzikantská komanda velmi ochotně i s kapelníkem Novotným, neboť viděli, že je nás málo, a vyhrát se tento boj musel. Zakrátko již počala přestřelka, a když zahřmělo našich chlapců „urá“, tu bolšáni již se hnali dolů podél potoka. Kolik jich bylo složeno v tom potoku, nebudu povídat, ale asi by si to nepřál vidět nikdo. Boj byl urputný, padlo zde 14 našich hochů a měli jsme 13 raněných. Mezi zabitými byl i bratr Novotný, kapelník, a můj krajan Bohuš Tlusťák, rodem ze Zlína. Litoval jsem ho velmi, neboť vždy jsme si povykládali o našem kraji, a to se nám jaksi na duši ulevilo. Byl to statný hoch, sice poněkud menší postavy, ale širokých ramenou a mohutných prsou, ale přitom mírný a příjemný. Tolik se těšíval na návrat domů – a nebylo mu toho dopřáno.

Bolševici měli zde svých padlých jako naseto a raněných ještě více, takže se jim tento boj nevyplatil. Mezi zabitými bolšány jsem viděl také ženu, ležela s puškou v ruce a měla obnažené části těla, které úzkostlivě každá žena schovává. Hoši říkali, že tato žena se tak houževnatě bránila, že se jí nevyrovnal ani jeden z vojáků. Když jsem tak na ni patřil, pomyslil jsem si: „Tobě toho právě bylo třeba, abys šla s puškou v ruce proti nám.“ Vrátili jsme se do města z této výpravy, byvše bouřlivě vítáni obyvatelstvem. Ve škole, kdež jsme byli ubytováni, byli jsme ihned zahrnuti chlebem, obyvatelé k nám chodili a prosili, abychom k nim šli na oběd, a koupel prý nám také přihotovili. Tolik ti lidé prosili a plakali, když jsme jim odříkali. Tak jsem také přijal pozvání a šel jsem k jedné rodině. Koupel měli připravenou a přišlo mě to opravdu vhod, neboť jednou zase za dlouhou dobu jsem se opravdu řádně vykoupal. Pak mě uhostili přímo carským obědem a řečí bylo do nekonečna. Hostitel mně ukázal také, jak mu bolšáni dali do pořádku dům, když byli hledali u něj zlato. Snad kdybychom přišli o den později do jejich města, tak by jistě zlato našli a mu ukradli. Byl by to dobrý lov, neboť měl 6 metrických centů zlata. Dostal jsem od něj kousek zlata velký jako palec, prý na památku. Ukázal mně také bílé zlato. Tj. písek zlatý, chytaný pomocí rtuti, která obalí zlatá zrnéčka písku a tím je oddělí od skutečného zemitého písku. Když se ale tento bílý písek nahřeje, tu rtuť splave a objeví se čistě žlutý zlatý písek. Přišel jsem domů osvěžen a znamenitě jsem se cítil jak na těle, tak i na duši. Obyvatelé zde byli lidé příjemní. Nebyl jsem doma ani dvě hodiny, a byli zde další lidé, kteří zase prosili, abychom se šli k nim vykoupat a s nimi pojíst. Když jsem viděl, jak jsou tito lidé zarmouceni, že lítostí pláčou, že k nim nikdo nechce jít, neboť hoši již všichni se vykoupali, tu slitoval jsem se a šel jsem se koupat podruhé. Snad mně to ani věřit nebudete, že toho dne jsem se čtyřikrát koupal a málem mně z toho bylo nevolno, neboť jsem se přejedl. Ale nic jsem si z toho nedělal, jen když ti lidé byli uspokojeni.

Následující dny jsme chodili držet stráže na Mochovou horu, na ta samá místa, kde byl sveden boj. Odsud jsme konali rozvědky za potok, dále směrem k Zlatoustu, ale bolšáni byli asi moc vystrašení, neboť jich nebylo k nalezení. Vzpomínám rád hlavně na ty překrásné noci v pralese. Slunce zapadalo, den se chýlil ku konci, ale dle intensity světla byste sotva tolik soudili. Konečně později se jen jakoby zešeřilo, a tenhle soumrak potrval asi 3 hodiny. Na západě bledla červenost nebe a hned kousíček dále na východ již se rděly červánky, každou chvíli nabývající mocnější barvy červené, hlásající první základ probouzejícího se dne. Byly teprve 2 hodiny po půlnoci a bylo již světlo zase jako za dne. Ihned nato vyhoupla se nad obrysy hor ohnivá koule, aby i ty nejvytrvalejší spáče ze snu probudila. Ale jistě by vám zašla chuť kochat se krásami pralesa za noci, neboť se soumrakem napadly vás miliony ohromných komárů tak nemilosrdně bodajících, že to nebylo k vydržení. Obdivoval jsem koně pasoucí se na loukách u lesa celé noci, jak to mohou vydržet. Jejich těla byla přímo obalena těmito komáry, ale zvířata se klidně pásla, ohánějíce se nepřetržitě jen chvosty. Nejhůře bylo nám plnit úkoly stráže pod Mochovou horou, když počal táhnout vítr od potoka z luk před námi se prostírajících. Vítr nesl s sebou tak úžasně protivný zápach z rozkládajících se těl padlých bolševiků, že hoši slabších povah na stráži zde nevydrželi. My zabité bolšány nepochovali a zdejší obyvatelé je ihned po boji pouze zuli z bot, ale o pohřbení jejich se také nestarali. Chodili jsme držet stráž také na druhou stranu železniční tratě. Cesta byla dosti daleká a nutno bylo cestovat asi 12 verst až ku mlýnu osamělému v lese. Zde jsme mívali rozestaveny stráže a museli jsme být více opatrni a ostražitější, neboť ze strany za mlýnem na nás dělali bolšáni občasné výpady, které ale vždy sakramentsky odkašlali. Stojí za vzpomenutí, jak byl při jednom takovém výpadu přišel málem o život náš jeden bratr. V lese před mlýnem rozestavili jsme stráže a kůže nás již pálila, neboť po útrapách jsme si částečně oddychli a odpočinuli. Řekli jsme si, že jdeme dále za mlýn na rozvědku. Hoši stojící na stráži měli nám dělat jakousi zálohu. Ve mlýně mužici mleli obilí a nepozorovali jsme nic nebezpečného ani podezřelého. Prošli jsme kol mlýna a stoupali po svahu dále, roztaženi již v linii, když najednou jsme byli překvapeni střelbou ze mlýna. Usoudili jsme, že na to množství bolševiků je nás málo, a tak protistřelbou udržovali jsme nepřítele v šachu a sta­hovali se dále doprava, abychom pak mohli uniknout ku svým strážím, které silnou střelbou zneklidňovaly bolšány zezadu. My unikli šťastně a posílili ihned naše stráže, ale bratr jeden se opozdil, ani nevím již jakým způsobem, a bolšáni ho drapli. Nevím dnes jména toho bratra, ačkoliv ho vidím jako dnes, nosil brýle a byl slabého těla, drobnější postavy. Viděl ovšem, že je zle, a bleskurychle rozhodl, že než se nechat od bolševiků týrat a trýznit, raději zemře svou vlastní zbraní. Bolševici stáli již kol něho a toto všechno se dělo v mžiknutí oka. Chlapec popadl bombu, kterou měl strčenou za opaskem pod blůzou, a strhnuv kroužek pojistný, hodil bombu přímo sobě pod nohy. Nepřátelé tohle viděvši, unisono vzkřikli: „Tovaryšči, spasajtěs, bomba! (Soudruzi, spaste se, bomba!)“ A již prchali od našeho chlapce, který využil příznivého momentu, a co mohl, běžel směrem k nám. Ale bomba nevybuchla. Chlapec na útěku ztratil brýle a přiběhl celý dotlučený, neboť špatně viděl a stále klopýtal a padal přes pařezy a povalené kmeny. Když sobě poněkud oddychl a uklidnil se, pravil jsem mu, proč mezi ně nemrskl bombu. A on začal teprve mluvit: „Strhl jsem kroužek a bombu hodil pod svoje nohy, chtěje sebe sama usmrtit, ale hrůzou jsem strnul, když jsem spatřil, že kapslík vypadl mimo bombu. Musil jsem mít plíšek držící kapslík uvnitř bomby nějak pootočený a při nárazu na zem se uvolnil a vypadl. Zapálený byl, poněvadž praskl, ale já jsem již byl od něj několik kroků, co bolšáni se hnali o překot směrem opačným.“ Tak jsme se společně ještě tomu všemu zasmáli, ale chlapec měl pak trápení, neboť bez brýlí byl slepý. Konečně jsme mu dovezli z Čeljabinska nové brýle a zase byl veselým.

V okolí Miass bylo mnoho vesnic kozáckých a kozáci ochotně vystoupili proti bolševikům. Bylo to u nich cosi samozřejmého, neboť měli za carské vlády různé výsady, které sověty zrušily a jim sebraly. To ovšem vyvolalo u nich ten největší odpor. Líbilo se mně jejich zorganizování celé vesnice. Měli svého atamana, kterého bezpodmínečně poslouchali. Zatroubil-li ataman před svým domem, tu za 5 minut jste měli veškeré mužské obyvatele zmobilizovány. Kozák oral ku příkladu pole, a když byl zaslechl ječivý signál atamanovy trubky, tu vypřáhl koně a plným tryskem se hnal do vesnice. Jelikož jsme koně neměli, tu jezdíval jsem s nimi na rozvědky, při čemž mně ochotně půjčovali své koně. Když se bolševici zotavili z výprasku u Zlatoustu i u Miass, tu přitáhli blíže k nám a přivezli si i jedno dělo na vagonu, ze kterého ostřelovali naši stanici. Udivovalo nás, že veškeré střely z děla dopadaly tak, aby nám neublížily, ale při tom bylo vidno, že tento střelec, řídící střelbu z děla, je velmi dovedným odborníkem. Z toho jsme usuzovali, že tento dělostřelec vlastně sympatizuje s námi a u bolševiků pracuje z přinucení. Poblíže stanice bylo ohromné jezero široké 16 kilometrů a dlouhé 28 kilometrů. Bratr praporčík Havel zde nám teprve ukázal, jak vytrvalým je plavcem, neboť přeplaval jezero, vylezl na břeh, otřepal se a zase do vody, aby doplaval nazpět.

Starosti, co se děje s našimi bratry u Penzy a Samary, nás nutily, abychom, posíleni skupinou Čeljabinskou, probíjeli se vstříc skupině západní, zvané Penzenská. Obyvatelé města Miass, když zvěděli, že jich brzy opustíme, vystrojili nám hostinu na protějším břehu jezera velmi bohatou, při čemž koncertovala hudba našeho 1. pluku. Rozloučili jsme se, druhý den jsme již podnikali útok na bolšány a obdařili jsme je takovým výpraskem, že zběsile se hnali do Zlatoustu, zanechávaje spoustu výzbroje na trati. Tak padlo do našich rukou i dělo, které nás v Miass zneklidňovalo, a přihlásil se k nám i dělostřelec řídící střelbu z tohoto kanónu. Byl to důstojník, kterého jsme velmi přátelsky přijali, a ihned se přihlásil k boji proti bolševikům. Vzetí Zlatoustu bylo tak rychlé, že komisař bolševický, který připravil o život surovým způsobem raněného praporčíka Zanášku, neměl již času utéci, a byl u rampy na tom samém místě, kde k smrti utýral bratra Zanášku, ubit. Tím byl bratr praporčík Zanáška částečně pomstěn. V Zlatoustu jsme se nezastavovali, jak jsme byli tak rozletěni, hnali jsme bolšány před sebou, při čemž mnoho jich padlo do zajetí do našich rukou. Zde jsme je roztřídili, Rusy jsme předali ihned ruským vojenským úřadům, ale Maďary jsme si ponechávali, jakož i sem tam nějakého toho Žida, neboť s těmito pány jsme sami měli mnoho co vyúčtovávat. A již jsme zase na známé nám stanici Tunduš. Zde se k nám přihlásil mužik naprosto neznámý a sděloval nám, že když jsme vystoupili z vagonů, tu šel za námi, a všechno, co jsme zahrabali nebo schovali v lese, že dopravil do bezpečí, a nyní že přišel čas, abychom si to u něj vyzvedli. A tak zde byl zase náš vozík od bubnu, neboť kobylka Olga nebyla schopna při naší cestě přes Ural vozík po neschůdných cestách táhnout. Vozík, ač malý, ji tolik umučil, že ji nakonec převalil. Proto tenkráte bylo nutno vozík schovat do křoví v pralese i s bubnem. Byla v lese schována i basa, a i tu mužik schoval, a co zvláštního, odevzdával nám i Záklasníkův kulomet, pohřbený tehdy v řece Ai. Bohatě jsme ho odměnili a největší radost měl z celého balíku tabáku, který také, mimo jiného, dostal ne za věci, které nám vrátil, ale za veliké sympatie, které k nám choval. A čistili jsme trať dále a nebylo času lenošit.

Vlak náš, zůstavený na stanici Tunduš, nepřátelé zatáhli do stanice Zlatoust. Když jsme je pak počali tísnit, tu odjeli s tímto vlakem do Ufy, kdež pak neměli možnosti někam ujet, a při nátisku naší západní Penzenské skupiny zůstavili vlak v Ufě, kdež jsme ho dostali zpět i s věcmi. Ovšemže chyběly zde některé věci, jenže pro nás postradatelné (šatstvo, boty, kufříky). Archív, na kterém nám nejvíce záleželo, byl takřka celý vzat zpět, jenže zpřeházený.

Opomenul jsem zaznamenat, že když jsme byli zůstavili vlak náš s raněnými na stanici Tunduš, abychom nastoupili cestu přes Ural, tu bolševici přišli, našim chlapcům raněným neublížili, ale celý vlak zatáhli do Zlatoustu. Zde sedm našich raněných si vzali dělníci z továrny, o které jsem se již byl zmínil, a léčili je ve svojí vlastní závodní malé nemocnici. Ostatní byli na léčení ve veřejné nemocnici. Když ale museli opustit město Zlatoust, bolševici žádali dělníky v továrně o vydání 7 raněných Čechoslováků, čemuž se tito opřeli s poukazem, že když je léčit počali, že si je ponechají a vyléčí až do konce. Bolšáni času na nějaké větší vyjednávání neměli, a proto odpravili naše raněné chlapce a zajaté do Ufy, ponechavše 7 chlapců v závodní nemocnici. Při dobytí Zlatoustu jsme pak v úplném pořádku dostali také 7 hochů našich, svědomitě lékařsky ošetřených a skoro již i vyléčených. A již jsme zápasili zase ve stanici Berdauš, kterou jsme dosti lehce vzali do svých rukou, a bolšáni ve zmatku se vrhli jedna část směrem na Ufu, druhá část odbočkou na Jekatěrinburg. Pronásledovali jsme obě větve a na trati na Jekatěrinburg jsme vzali také Žida, velitele ufinské roty. Židáček se přiznal, že byl rakouským důstojníkem, a že prý chová ty nejupřímnější k nám sympatie, a všemožně se staral nám pomáhat, jít na ruku, neboť jeho ufinská rota měla při vystoupení 800 lidí, a nyní měla již jen 250. A Franta Hlavín na něj vypadl: „Ty kluku židovská, tak tys proti nám vedl vlastně batalion. Přece roty o 800 lidech neexistují. Nám takového nic nenabulíkuješ. A to jste asi dostali sakramentský sekec, když ti tvůj baťák tak zeslábl.“ A Franta spekuloval, že židák má krásné vysoké boty z jemňoučké kůžičky, a krásně ušité kalhoty vyložené kůží na kolenou, a záměna by neškodila. Vybídl Žida, že budou handlovat, a když Žid souhlasil, tu Franta dodal ještě, že doplatek dostane až později. Frantovi boty i kalhoty tak znamenitě šly na nohu, že se ptal, zda mu je z těch zvláštních sympatií jako k Čechoslováku dal zvláště ušít. Pak zkusil, zda Žid nezapomněl, jak se v rakouské armádě dělaly „klencáky“, při čemž Franta mu dával komando.

Starosti o západní penzenskou komandu nám nedávaly spát, a proto vyslali jsme naše hochy co špiony, aby se propletli pásmem bolševickým a zjistili, co tato skupina počíná, co dělá. Hoši se brzy vrátili, asi, tuším, čtvrtý den, a hlásili, že naše západní skupina již se chystá udeřit na Ufu. Poznávali jsme jakousi větší koncentrovanost bolševických vojsk a soudili jsme, že asi jsou již hodně tísněni jak z východu námi, tak ze západu. Byli jsme nuceni být opatrnými, jelikož bolševikům nezbývalo již nic, jen se probít, a nebo rozutéci se do okolních lesů. Jejich počínání sledovali naši chlapci-špioni, mezi nimi již se pohybující. Musím také objasnit, kdo to vlastně ti špioni byli. Ku službě výzvědné se hodil každý z dobrovolců, v kteréžto službě pak buďto více, či méně vynikl dle individuálních svých schopností. A třeba dobrovolec vzácných schopností ve službě výzvědné naprosto se nehodil pro použití co špion a nemohl být v žádném případě pro tuto službu použit. Úkoly špionům dávané byly  co do proveditelnosti velmi těžké a nebezpečné, a každý z těchto hochů, vykvačiv, aby úkol mu daný splnil, hleděl smrti vstříc, musel být rozhodnut v každém momentě, bude-li toho třeba, umřít. Tehdy již toto rozhodnutí hrálo velmi důležitou úlohu. Špion musel jít nejčastěji v týl nepřátel, kdež sledoval každý pohyb, veškeré konání, úmysly nepřátel, náladu mezi vojskem a obyvatelstvem. Aby to mohl postřehnout, musel se pohybovat přímo ve středu nepřítele, po případě navazovat s tímto hovory atd. To je ukázka jen jednoho úkolu, nejčastěji svěřovaného. Jest zřejmo, že hoch-špion musel být obdařen nadprůměrně určitými vlastnostmi. Musil míti bystrý postřeh, býti neohroženým, samostatně v každém momentě dovésti jednati a pohybovati se tak, aby na sebe naprosto neupozornil, a v každém případě získati si naprostou důvěru obklopujících ho lidí. To jsou zase jen některé z vlastností, které špion musel mít, a při skutečné práci uplatňoval svoje vlastnosti, které, dle individuality konání, hrály nejzávažnější roli. Tedy řečeno zkrátka – špioni museli být dobrovolci nadprůměrných vlastností. Zvláště pečlivě byli vybíráni z přihlásivších se hochů, neboť úkoly na ně kladené byly příliš těžké a znalost několika jazyků byla zde nutná. Já sám řeknu přímo, že k tomuto jsem se nehodil a vždy jsem si myslil, že při prvním pohledu na mne by každý poznal, že jsem špion. Nevím, možná jsem se mýlil, ale již ta vsugerovaná před­stava sama o sobě vylučovala, abych tuto službu mohl konat. Ku této službě jsme měli také ženu, o které se zmíním později.

Mně velmi scházel můj Bobíček a vzpomínal jsem stále na něj, proto rozhodl jsem se, že ho půjdu hledat. Vzal jsem si u velitele dovolení na 2 dny, sděliv mu účel cesty mé do Zlatoustu. Přeptával jsem se na nádraží zřízenců, ale kam Bobíček zmizel, nevěděli, ačkoliv ho znali. Byly 4 hodiny zrána, když jsem se procházel po peronu, dýchaje čistý jarní vzduch, plný vůně květů. Myslil jsem jen na milovaného Bobíčka a usuzoval, že kdyby někde zaštěkal, okamžitě bych ho po hlase poznal. Co o tom myslím, uslyšel jsem štěkot psa pro mne velmi známý, přicházející z lesa, prostírajícího se nad stanicí. Byl to hlas Bobíčkův. Nešel jsem, ale běžel po tomto hlase, a konečně uviděl jsem ženu jdoucí s taškou nějakou na ruce a za ní poskakoval můj Bobíček. Pískl jsem tak, jak jsem ho vždy k sobě volával. Bobíček se zastavil, sedl si na zadeček, ouška napřímil a jaksi kroutil hlavičkou, jak signál mu jistě dobře známý poslouchal. Popošel jsem několik kroků a silněji zapískal. Bobíček se plným tryskem rozběhl a doběhnuv ku mně, jsem myslil, že radostí se mu něco stane. Vyskakoval mně až na hlavu a něžně olizoval moji tvář, když jsem ho byl přitiskl na svá prsa. A lítostí bych snad plakal nad jeho vzezřením. Oči měl zahnisány a chuďounké tělíčko, jen kostičky. Šel jsem ku ženě a vyptával se jí, jak k němu přišla. Pravila, že ten komisař, co jsme ho na nádraží zabili, jí ho dal, aby ho opatrovala, neboť měl strach, že ten pes by ho mohl jednou prozradit. Vezme prý si ho, až bude bezpečno, až prý ty Čechoslováky proženou. Dal jsem jí 50 rublů, za což vděčně děkovala. Bobíčkovi jsem koupil salám a housku a vezl si ho domů k našim jako drahocenný šperk, ztracený a opět nalezený. To bylo radosti v našem vagoně, když jsem přijel s Bobíčkem! Vykoupali jsme ho, přivedli do pořádku a milé to zvířátko první návštěvu vykonalo u maličké kobylky Olgy. Pak teprve obešel všechny vagony ostatní. A vítali ho všichni radostně, jakoby se vrátil ze zajetí některý bratr. Bylo to poznat, že nám cosi scházelo, neboť po návratu Bobíčka bylo v našem vagoně mnohem příjemněji a přibylo veselosti a smíchu.

V následujících dnech chystali jsme se udeřit na bolševiky, abychom uskutečnili spojení se západní skupinou. Nepřítel byl soustředěn u Miňa a při našem náporu rozutekl se do okolních lesů, a sice s takovým úžasným chvatem, že neměl času zničit svoje zásoby střeliva, poživatin, a úplně neporušeny jsme získali tři aeroplány. Padlo nám do rukou mnoho tabáku, který nám přišel velmi vhod, neboť jsme kouřili již z posledního. A napadlo mne, že 6. červenec 1918, historicky posvátný pro nás den, jest i osudově zajímavý, neboť byl to den, kdy jsme zase spojili východní skupinu se západní. Bylo to v 6 hodin večer, když jsme si padli kol krku s kamarády, o jichž osud jsme se tolik strachovali, tak jako zase oni o nás. Dojemná chvíle, na kterou není možno v životě zapomenout. Telefonická zpráva vyvolala v Ufě ohlušující bouři jásotu a radostí bylo do nekonečna. Dali nám naši velitelé tenkráte chvilku volna, abychom si mohli povědět, co jsme všichni zažili. A měli jsme si co povídat – jenže z hovorů byste nic neměli, neboť jsme mluvili všichni najednou, nedal se odbýt nikdo se svojí řečí, každý chtěl svoje uplatnit první, takže byl to chaos zvuků. Po dobytí Ufy vrátil se k nám též velitel pluku Stěpanov, který našemu přepadení v Zlatoustu, pochodu přes Ural a bojům do Ufy nebyl přítomen. Přivítali jsme ho srdečně, ale mezi námi vojáky přece zanechal jakýsi stín, poněvadž náš vlak neměl opouštět, zvláště když byl věděl, jak těžká a nebezpečná situace pro nás se vyvíjí.

Dlouho nám nedali lenošit. Hnali jsme se z Ufy na Simbirsk za naším předvojem, kterému velel poručík Hrůza. Jistě bude zajímavé, proč jsme nejeli dále na východ. Dosud byly naše veškeré boje jen obranné. Byli jsme napadeni, bránili jsme se. Probíjeli jsme se, abychom uvolnili cestu našim bratřím, nacházejícím se ve velkém nebezpečí od nás na západ. Že jsme si zajišťovali města, která byla dále od trati, jest samozřejmo, neboť bez toho nebylo možno cestu již uvolněnou takovou udržet. Při našem pohybu na východ viděli jsme nesčetné dlouhé vlaky denně kol nás projíždějící, vezoucí množství německých a maďarských zajatců velmi bojově naladěných, co zatím my trčeli na každé stanici celé týdny a nemohli se hnout. Sověty se stále vymlouvaly, že na sibiřských dráhách může být odpravován jen omezený počet vlaků. Tedy pro Viléma projížděl neomezený počet vlaků, kdežto československých jen nepatrný počet. Tolik těžce chápaví jsme nebyli, abychom ve všem konání sovětů neviděli příliš okatě dávaný najevo spolek s Německem. Sověty velmi ochotně vozily zdravé, odpočinuté vojsko německé a maďarské v podobě zajatců co dárek Vilémovi, aby mohl tím více tísnit zesláblou již úpornými boji Francii. Kde jen jsme bojovali s bolševiky, všude jsme zajali více Maďarů a Němců, než Rusů. V Ufě německých vojáků proti našim chlapcům bojovalo 800. Málo bylo, že zajatci byli v řadách bolševiků, konečně to by se dalo i omluvit, ale kdo vedl bolševická vojska? Samí němečtí důstojníci, kteří celá tažení proti nám organizovali. Toto jsme nemohli přejít jen tak, máchnutím ruky. Mluvilo se mezi námi ve vagonech, že Němci mají zorganizovány všechny sibiřské zajatecké tábory, kdež prý jsou celé generální štáby, které čekají na povel, aby vystoupily na pochod přes Sibiř a Čínu na Indii, srdce to Anglie. Zatímně je mají vyzbrojit sověty. A co dělaly sověty, to jsme na své oči denně viděli. Všude byl nepořádek, dezorganizace. Ruský člověk byl zřejmě okrádán, vysáván, přitom často týrán surovými bolševickými vojáky, jejichž velitelé klidně k tomu přihlíželi, neboť čestní byli moc málo, většinou skoro nic. Všude na vedoucích místech bylo vidět nějakého Romže Benjamina, Pinkelosa nebo Karpelasa, a od těchto lidí by bylo lze žádat, aby hlavní myšlenkou jejich bylo dobro ruského národa? Celé Rusko začínalo být eldorádem Židů, kteří, nevím, ale zdálo se tak, že ze slovanského Ruska chtějí udělat novou Palestinu. Veškeré obyvatelstvo bez rozdílu tříd a kast nás vítalo, a jakým způsobem milým, přátelským, že dávali zřejmě najevo, že s bolševickou vládou a jejími pořádky naprosto nesouhlasí. Prosili, zaklínali nás, abychom je dnes neopouštěli, abychom jim pomohli v boji proti vládě, která zemi ničí, a národ více, mnohem více trýzní, než stará carská vláda. Nešlo odříct tomuto dobrému slovanskému, nám bratrskému národu, svedenému a ohloupenému nesvědomitými řečníky, agitátory a lidmi nečestnými, nemajícími v sobě ani kapku krve ruské.

Proto jsme spěchali za předvojem vedeným poručíkem Hrůzou, vítězně postupujícím ze stanice Čižmy na Simbirsk. Již v Ufě jsem dostal rozkaz od velitele pluku Stěpanova, abych forsíroval „sotňu“ jezdců jako jízdní výzvědný oddíl, který bude prý pro naše vojsko velmi užitečným. Pak velitel Stěpanov odešel ku štábu naší armády, kdež se asi měl ospravedlnit, proč opustil náš vlak. Tím jsem stál před problémem, kde vzít koně, sedla. O chlapce nouze nebyla, neboť bylo zde kavaleristů dostatek v každé rotě. Chopil jsem se práce, a sice tím způsobem, že byli mně přiděleni hoši a s těmito jsem válčil, podnikal veškeré boje zároveň s rotami, a hoši již měli hlavně na mysli napadat nepřátelskou kavalerii a tím získávati koně. Zkrátka – hoši si museli koně vybojovat. Na stanici Jutazy již jsme měli sedm koní i sedla, a již bylo u nás veseleji. Roty nám vyšly vstříc, neboť sebraly-li bolševikům někde nějakého koně, tu nám ho předaly. Na této stanici také přijel k nám, bylo to, tuším, tak asi 8. nebo 10. července, poručík Švec. Poručil všem rotám našeho štábního vlaku a komandám nastoupit. Učinili jsme tak mezi kolejemi, a tu již přicházel k nám poručík Švec. Stáli jsme v pozoru, sledujíce každý krok poručíkův, až stanul před středem celé linie. Chvíli jako by měřil pátravým okem každého jednotlivce, a když byl okem prozkoumal posledního dobrovolce na levém křídle, již zaznělo jeho jadrné: „Na zdar, bratři!“ Hromové: „Zdar!“ bylo odpovědí a na znamení, abychom semkli se v půlkruhu blíže k němu, vykročili hoši pravého a levého křídla a stanuli jsme blíže bratra poručíka. „Bratři,“ pravil, „zvláštním potěšením pro mne jest, že dnes mohu stanout před vámi co zástupce velitele pluku. Čeká nás všechny příliš mnoho práce, a jsem přesvědčen, že zůstanete takovými ‚molodci‘, jakými jste vždy dosud byli. Doufám a pevně věřím ve vás všechny, že hrdinnými činy a bezpříkladnou prací čest pluku udržíte, ba naopak ještě rozmnožíte. Na zdar, bratři!“ Poručík Švec nebyl řečníkem táborovým, parádním. Pověděl pár slov, jak si to myslil, jak je měl právě na srdci, a to bylo vše. Neužíval žádných kudrlinek a krasotinek v řeči, on byl i v té mluvě jen vojákem. Byli jsme velmi potěšeni tímto jmenováním, neboť bratra poručíka Müllera jsme nemilovali, nevážili jsme si ho od doby, kdy k nám vedl řeč na stanici Tunduš. Zklamal nás tolik, že dnes byl pro nás ničím. A hoši ve vagonech všude debatovali velmi živě, všude se objevovala otázka, proč nebyl bratr Švec velitelem pluku stanoven, vždyť vždy ukázal se schopným toto místo zastávat. Hoši mluvili tak, jak si to každý myslel. Hovořili, že kapitán Stěpanov nevedl náš pluk dosud nikde, a v těžkých dobách v Ufě a Zlatoustu sám vlastní jen vinou nebyl s námi, nevedl nás přes Ural, neprobíjel se s námi k našim bratřím západní skupiny. Když jsme se bez něj vždy obešli, obešli bychom se i snad dále, když zde máme velitele osvědčeného a vyzkoušeného v osobě bratra poručíka Švece. Ostatně – kdož ví, co ti naši tam nahoře zamýšlí, tak jim to necháme, ať si to luští, jak chtějí, vždyť my to pak stejně uvidíme, co vymyslí. Něco špatného sotva vyvedou, neboť ví moc dobře, že jejich konání všichni do jednoho sledujeme a o všem přemýšlíme, všechno prodebatujeme.

Dne 15. července 1918 přijel k nám kapitán Stěpanov, ač byl více než dva měsíce od nás vzdálen, přece byl zase utvrzen co velitel 1. pluku, ovšem ne k velké naší radosti. Nebylo času zde myslet na takové věci, neboť spěchali jsme za naším předvojem, který dosti těžce, krok za krokem, postupoval směrem na Simbirsk. Vyjel dne 5. července ze stanice Čižmy po trati Simbirsk–Bugulninské, a jelikož byl dosti slabý, bylo mu všemožně se brániti, aby vydržel nápor bolševiků dosti silných, a ještě postupoval vpřed. Tento náš předvoj skládal se z Hladůvkova obrněného vlaku zvaného Orlík č. 2, pak pěšího výzvědného oddílu s kulomety, vedeného praporčíkem Musílkem. Hlavní silou předvoje byl I. prapor 1. pluku, který měl tehdy okolo 600 mužů, pak kulometná komanda „Maxima“ (velel bratr Benda). I jízdu měl předvoj – v srbsko-české eskadroně, a artilerii – v II. baterii. Této celé výpravě velel poručík Hrůza. Počátky této výpravy nebyly příliš valné. Sice obsadila, tuším 7. července, město Bugulmu, ale jen nakrátko, neboť krasnoarmějci (rudá vojska bolševická) měli dobré obrněné vlaky, kdežto my jen stvořené z uhláků, vozů železničních plechových, a ještě k tomu vyzbrojených jen „Martinkou“, tj. rychlopalným dělem amerického systému, sice výborným, ale v této době se nám nehodícím. A když krasnoarmějci počali ze svých dobrých obrněnců pálit po našem nedostatečném Orlíku, tu tento byl nucen ustoupit do Bugulmy, při čemž nechal přední hlídky ve štychu, neoznámiv jim to, že ustupuje. Hlídky ale přece se dostaly pozdě v noci do Bugulmy a pak všechno se stáhlo ku stanici Jutazy za řeku Ik. Zde se ku výpravě přidal štábní náš vlak. Samozřejmě, že rudí byli naším neúspěchem rozradostněni, a špatně asi odhadovali naše síly. Proto 12. července se vrhli na nás s celou smečkou různých vlaků. Vedly je dva obrněné vlaky, ale při útoku jsme jim jeden obrněný vlak sebrali, pak několik kulometů a dva koně. V čelo naší výpravy byl dán Orlík č. 1, který měl také jedno polní dělo, a hnali jsme rudé rychle směrem na Simbirsk, aby nemohli spálit dřevěné mosty přes řeky Karmolu a Čeremšu. To se nám i povedlo. V té době jsme měli již 28 koní sedlaných, a proto jsem pomýšlel samostatně pracovat. Velitelem našeho jízdního výzvědného oddílu stanoven byl praporčík Šafránek, který službě jízdní naprosto nerozuměl.

Dověděli jsme se, že kraj Čistopolský na řece Kamě přímo týrá komisařka bolševická Petrovská, známá svými přímo nelidskými surovostmi. Věděl jsem, že ji vždy doprovází komisař, snad to byl také její milenec. Vybírala-li daně, tu asistovalo při tomto výkonu více či méně vojáků-krasnoarmějců, kteří ve svém chování a jednání neměli jemného naprosto nic a byli svojí velitelkou, komisařkou Petrovskou, k surovostem jen nabádáni. Vybírala-li daně, tu prováděla to tak, že přijela do vesnice a nařídila, že do 2 nebo 3 hodin musí mít složeno tolik a tolik peněz, obyčejně obnos to vysoký, takže mužikům bylo velmi těžce shánět takový obnos. Nesehnali-li obnos požadovaný, tu dávala volnou ruku svým vojákům-krasnoarmějcům ku vraždění nevinného obyvatelstva. Bylo nám ohlášeno telefonicky z vesnice Kičuj, ležící asi 150 verst směrem od Bugulmy na Čistopol, že komisařka Petrovská ohlásila svoji návštěvu v této vesnici na čtvrtek odpoledne ve 4 hodiny. Kůže nás všechny svědila, bylo třeba již něco podnikat, aby hoši byli ukonejšeni a aby si zvykli více sedět v sedle než chodit pěšky. Proto tato telefonická zpráva mně přišla náramně vhod a po poradě s velitelem naším, praporčíkem Šafránkem, rozhodnuto, že pojedeme lovit tu komisařku Petrovskou. Vybral jsem 20 nejlepších koní, neboť cesta se musela vykonat během dvou dnů. Chlapci byli celí posedlí, nejraději by jeli všichni, což ale nebylo možno. Ve středu časně ráno jsme již ve 4 hodiny klusali přes město Bugulmu v náladě velmi veselé, a bratr Myšička, takto nedoučený švec, nám nedal chvíli pokoje a bavil celou výpravu svým dobrým humorem. Do večera jsme ujeli 100 verst a bylo to pro chlapce tak akorát na poprvé. Zůstali jsme na noc v tatarské vesnici, kdež nás velmi přátelsky přijali a všemožně nám vyšli vstříc. Ihned nám dali pro koně oves a seno, pro nás bylo jídla také dost, mléka, másla, vajíček a chleba, což nám úplně stačilo, třebas jsme měli náramně vytráveno po cestě. Stojí za zmínku, že bratr Myšička, kterému jsme říkali zkrátka „Myška“, potřeboval 25 kusů vajíček, aby svůj nenasytný žaludek uklidnil. Kdesi sehnal cibuli, kterou nakrájel do kotlíku, dal k tomu kus másla a teď to smažil. Když se mu zdálo, že cibulka je dosti usmažená, tu počal tlouct vajíčka do toho, a já si myslel, že to chystá ještě aspoň pro dva jiné bratry, neboť 25 kusů vajíček bylo kvantum trochu velké. Ale Myška, když to byl usmažil, vzal kotlík a sedl si na zem, při čemž kotlík umístil mezi roztažené nohy. Ukrojiv si pořádný kus chleba, pustil se s chutí do vaječiny, a brzy všechno v něm zmizelo. Prohlížel jsem si ho, kde takové množství jídla mohl umístit, vždyť byl chudý, štíhlý jako já. Když si byl všiml, že si ho nějak zvlášť prohlížím, pravil: „Adame, chtěl bys? Dal bych ti, ale už nic nemám. Sakra, to byla parádní večeře, ale slupl bych ještě jednu takovou porci jak malinu.“ „Ježíšmarjá, Myško, kam bys to chtěl dát, vždyť bys musel z toho umřít!“ „Ale kdepak umřít. Nevykládej moc, přines třicet vajec a uvidíš to, jak mně bude dobře, až to slupnu. Kluci, dejte mně čaje!“ Chlapci mu podali veliký čajník, Myška počal pít a nedal nikomu ani hrníček. Když to vše vypil, tu natáhl se na seno pod kůlnou a pravil: „Tak, teď je mně úplně dobře, teď, kluci, poslouchejte, teď mohu vykládat.“ Myška vykládal a lhal a kluci se smáli.

Zajímal nás zde ten národ Tatarů. Byli to samí rolníci a dle krásných hospodářství bylo vidět, že žijí zde v blahobytu. Některé ženy bylo vidět s úplně černými zuby, z čehož si Myška dělal ukrutnou psinu. Dověděl jsem se, že žena, jakmile se provdá, tu musí si načernit zuby. Čím ty zuby černily, jsem se nedověděl, neboť zdá se mně, že to bylo jejich tajemstvím. Ale jistě barva to byla zajímavá, sytě černá, a ničím ze zubů nepouštěla. Toto opatření sloužilo u nich ku zamezení cizoložství, neboť žena provdaná po černých zubech byla ihned ku poznání. Vdovy měly zase přistřiženy vlasy na způsob jakéhosi našeho mikáda. Starosta této vesnice nabízel vše možné, jen abychom tam zůstali posádkou a chránili je před bolševiky. Vysvětlili jsme mu, že není to možno, a prozradili jsme mu cíl naší cesty. Nadšen touto zprávou, pravil, že podaří-li se nám to, že celý kraj zbavíme toho největšího zla, té největší trýzně. Všude, kam jsme přišli, znali moc dobře komisařku Petrovskou, a při vyslovení jejího jména se plaše ohlíželi, takže bylo zřejmo, že musí mít ukrutný strach před ní.

Časně ráno jsme zase vyjeli a zase jsme klusali přes vesnice, kde všude s velkým zájmem jsme byli obyvatelstvem sledováni. Ve 3 hodiny odpoledne jsme dorazili do velké vesnice Kičuj. Před samou vesnicí byl velkostatek sice opuštěný, ale budovy byly neporušeny, vůbec netknuty, což vzbudilo moji pozornost. Vesnice byla ruská jako ostrov v tatarském moři. Hned na kraji vesnice byla větší, výstavnější budova, kdež byl telegrafní a poštovní úřad. Získavše od úředníka patřičné informace, zanechali jsme naše koně na prostorném dvoře poštovního úřadu, a kradli jsme se ulicemi ku jedné příčné ulici, ve které byl malý domek, obydlí to matky komisařčiny. Soudili jsme, že komisařka, ať je jakkoliv surová, svoji starou matku jistě navštíví. Zalezli jsme za ploty všude okolo uvedené chalupy, takže nikdo neměl ani zdání, že se zde nacházíme, a proto také komisařce nemohl nikdo dát výstrahu. Nějak se opozdila, neboť bylo již půl páté, když konečně se objevil kočár na cestě před vesnicí a brzy stanul u domku, který jsme sledovali. Vystoupila komisařka a za ní komisař v celých kožených černých šatech, na hlavě měl rovněž černou koženou čepici. Upozornil jsem svoje hochy, aby dali pozor, když vpadneme do chalupy, na revolvery, neboť komisařka, když jistě ví, jak je v celém kraji oblíbena, bude náležitě ostražitá. V následujícím okamžiku jsme se vrhli do chaloupky. Na stole ležel revolver, po kterém jsem skočil jako kočka zároveň s komisařem, který byl o nějaký zlomek vteřiny zpožděn a tím situaci prohrál. Pušky chlapců namířené od dveří proti nim je odzbrojily. Prohledali jsme je a u paní komisařky jsme našli také revolver, kterého ale neměla času použít. Měla u sebe též 16 tisíc rublů. Všechno jsme zabavili a vybídli tento párek, tak lehce ulovený, aby nás následovali, přičemž za nimi šlo deset chlapců, kteří dávali vzadu pozor a pečovali o úplnou jejich bezpečnost. Poručili jsme starostovi, aby nám obstaral povoz, na kterém bychom dopravili párek komisařů. Zatím mně sdělil jeden mužik, velmi slušný a inteligentní, jak komisařka ukrutně s lidmi zacházela. Když prý jednou popovi dva synové zkritizovali její konání, tu přivedla si krasnoarmějce, které postavila do dvou řad, a v uličce takto utvořené museli tito dva mladíci běhat nazí, při čemž je rudí vojáci bili nemilosrdně nagajkami. Když padli, odevzdala je otci. Jeden zemřel, druhý prý je z toho utrpení pomatený. Přesvědčil jsem se u samého popa o pravdivosti tohoto vyprávění a pop mně vše potvrdil. Plakal ten starý, šedivý člověk jako dítě a ukázal mně i zmrzačeného syna. Když jsem vstoupil do pokoje, tu tento se choulil do koutku a vypoulil na mne náramně ustrašené oči, přičemž cosi mluvil, čemu jsem nerozuměl. Mužik, který mně to vyprávěl, byl sečtělý a sdělil mně, že již před válkou byl zaměstnán v Německu. Ptal jsem se ho, jak to přijde, že velkostatek je zde neporušený? Pověděl mně toto: V roce 1905 při povstání byl velkostatek rozkraden. Mužici, i z dalekých vsí a městeček, přišli, aby něco zde z velkostatku ukradli. Majitelem byl čerkeský důstojník, který, když byl zvěděl, jak mu velkostatek mužici zřídili, přijel a přivedl si sotňu divokých Čerkesů. Tito hledali po vesnicích vozy, koně atd., a našli ku příkladu u mužika vůz 25 verst odsud ve vesnici. Mužika zapřáhli do vozu a hnali ho nagajkami tak dlouho, až i mužik padl a zemřel od nadměrné námahy a pod ranami nagajek. Řádili prý zde Čerkesové zle a za pár dní měl majitel vše zase v pořádku svezeno. Lidé vzpomínají a myslí si, kdyby se tak vrátil rok 1905 a zase přišli Čerkesové. Bojí se, proto velkostatku se nedotýkají. Ptal jsem se, proč že je přece jakýsi prázdný ten statek? Tu vysvětlil mně, že správce z rozkazu majitele ještě těsně před revolucí všechno prodal, stroje a dobytek, zásoby obilí, sena, slámy, no vůbec všechno, a pak odjel za svým pánem na Kavkaz. Byl zde i lihovar a při vypovězení vojny se měl špiritus vypustit příkopem do potoka. Byl pozván strážník na velkostatek, kterému bylo sděleno, kdy se špiritus bude vypouštět, a nařízeno, aby hlídal a dal pozor, aby nikdo nepovolaný k tomu nepřišel. „To víte,“ vyprávěl, „jací byli naši policajti. Ihned to sdělil svému kamarádovi, a za chvíli to věděla celá vesnice, to bylo málo, a tak to věděli i v sousedních vesnicích. Večer, když se měl vypouštět špiritus, tu přiběhl ke mně soused a křičí: ‚Vaňka, čeho spíš, vstávej, špiritus vypouštějí!‘ Vstal jsem a šel jsem se podívat, co se to bude dít. Špiritus tekl příkopem a mužici dychtivě pili tento nápoj přímo z kanálu, ležíce nataženi na zemi na břiše. Představte si, jak lačnili po tom jedu, neboť osm mužiků, přímo jak pili z kanálu, otra­vou zemřelo. Nezastrašilo to ostatní, přijížděli s vozy, na kterých měli bečky, které plnili alkoholem. Co jen jsme se u nás ve vesnici a nejbližších okolních dověděli, ještě na 30 lidí onemocnělo otravou alkoholem. Tak to bylo zde.“

Zatím přijel povoz, poručil jsem sednout do něj tomu vzácnému párku, při čemž od komisařky jsem byl častován těmi nejsprostšími nadávkami, jaké jen se v ruském jazyku nachází. Nereagoval jsem na to, bylo by to zbytečno. Komisař byl jaksi zamlklý, skleslý na duši, ale ta žena mně připadala jako ďáblice. Podobu měla takové staré panny, nehezká, ale zato, když Pánbůh rozdával jazyky, tak byla jistě dvakrát. Prskala jako křeček, a i náš Myška hleděl na ni jaksi s podivením. „Jářku, Myško, chceš se něco přiučit od té feny?“ „Sakra, Adame, ta má tlamu,“ povídal, „to jsem jak živ neviděl.“ Vyjeli jsme, klusali jsme rychle, neboť cestu jsme museli vykonat v jednom tahu. Vždy po dvaceti neb třiceti verstách jsme vyměnili povoz, abychom mohli rychleji v cestě pokračovat. Takovým způsobem jsme rychle se blížili městu Bugulmě, byvše všude srdečně vítáni obyvatelstvem, které nám dalo hodně práce, neboť z nenávisti by bylo nejraději hned na místě párek komisařů ubilo. K tomu jsme ovšem nedopustili a v pátek večer jsme vstoupili do Bugulmy, kdež nás očekávaly plné ulice lidí. Musili jsme povoz obkroužit, abychom zamezili přístup lidem, kteří jen a jen vezoucí se komisaře chtěli ubít. V Bugulmě byli souzeni a odsouzeni k smrti. Zastupitelstvo města nám poslalo – každému  účastníku této výpravy – 200 rublů, prý na přilepšenou. Odmítli jsme tento dar s podotknutím, aby čtyři tisíce rublů, které chtěli věnovat nám, věnovali nemocnici nebo raněným. Byl jsem při vykonání rozsudku nad párkem komisařů. Překvapilo mě, jak může být žena tak zvrhlou. Plísnila všechny přítomné tak sprostým způsobem, že v životě nikdy jsem něco podobného neslyšel, a litovala stále, že nevyvraždila celý kraj, že to, co udělala, bylo velmi málo. Až dobře mířené výstřely z pušek ji umlčely. Komisař přece ukázal trochu muže, byl zdánlivě klidným, ačkoliv duševně byl úplně zhroucený.

Dne 18. července náš předvoj vzal městečko Melekes, když byla dne 17. července naše 1. a 2. rota vystoupila z vlaku a dala se na pochod, aby obchvatem se zmocnila městečka, při čemž Orlík č. 1 postupoval po trati. Krasnoarmějci po našem silnějším útoku částečně se rozutekli po lesích, něco včas ještě ujelo vlaky na Simbirsk. A naši při tom neměli ani žádných ztrát. Den na to naše prvé části jsou již u lesa před stanicí Brandino, asi 2 nebo 3 versty od této stanice vzdáleného. Krasnoarmějci dostávali z nás strach, proto se zabezpečovali všemožně, abychom za nimi nemohli. U lesa vytrhli koleje a pustili proti našim Orlíkům samotnou lokomotivu, která vylétla z kolejí a tím nám na chvíli znemožnila postup vpřed. Rudí měli na nádraží v Brandině čtyři děla, ze kterých pražili nemilosrdně hlavně po našich Orlících. Také se jim povedlo pustit jeden granát do posledního vagonu Orlíku č. 2, který byl naložen dělostřeleckými náboji. Následoval výbuch těchto a seřídil nám tak důkladně trať, že naše Orlíky měly uzavřenou cestu zpět. Tím jaksi povzbuzen, nepřátelský velitel tohoto úseku Polupanov hleděl využít těžké pro nás situace, a vyslal malý oddíl rudých se dvěma děly, aby útočili na nás z jižní strany, tj. ze strany od Samary. Před stanicí měl linii svých vojáků, asi tak 200 mužů. Na nádraží v Borodině stál obrněný vlak, sanitární vlak a dva vlaky s mužstvem. Tedy proti nám měl vojska dost. My se ale nezalekli a podporučík Choljavin, mladičký, ale velmi schopný ruský důstojník našeho vojska, vyslal proti všechno vojsko, které jen měl k disposici, a šikovným způsobem udeřil na nepřítele. Část 1. a 2. roty pod vedením praporčíka Novotného postupovala severně od trati proti vesnici Brandino. Zbytky těchto rot postupovaly podél trati přímo na nádraží, co zatím posádka Orlíku č. 1 šla v obchvat jižně od trati. Praporčík Musílek, který vedl tuto posádku Orlíku, zašel hodně daleko v týl nepřátel, a zničil na dvou místech trať. Přes to včas ujely některé vlaky bolševiků na Simbirsk, ale když byl vytrhl na druhém místě koleje, tu obrněný vlak, který se právě chtěl uklidit dozadu, zůstal trčet. V té chvíli posádka Orlíku, vedená praporčíkem Musílkem, se vrhla na nádraží, a vybila ručními granáty posádku obrněného vlaku. Když krasnoarmejci uslyšeli, jak se v jejich týlu rvou granáty a bomby, tu zděšeně se rozutekli po okolí. A celý tento boj se zase na naší straně obešel bez zabitých, a to nás nejvíce těšilo. Měli jsme jenom dva nebo tři zraněné. Bolševiků bylo hlavně ve stanici jako naseto. A úlovek jsme měli zase pěkný. Dostal se nám do rukou obrněný pěkný vlak, který jsme již dávno potřebovali. Byl to úplně krytý vlak pancéřovými plotnami a měl dvě polní děla a šest kulometů. Dostali jsme zde osobní a nákladní auta, která se nám také dobře hodila. Okolní lesy byly plny rozprchlých bolševiků, kteří se znovu organizovali a počínali nám býti nebezpečnými. V tom nám přišel na pomoc III. prapor 1. pluku, vedený podporučíkem Kutlvašrem. Tento likvidoval tlupy v lesích se nacházející a postupoval s námi dále na Simbirsk. Jižně od Čardaklů se zase srotily hloučky rozprchlých bolševiků a počaly nastupovat na stanici. Bylo jich okolo 400 a měli i čtyři děla a kulomety. Proti těm vystoupil podporučík Kutlvašr s 11. a 12. rotou se dvěma děly a čtyřmi kulomety, a takový výprask rudí tenkrát dostali, že děla a pět kulometů nechali na místě a rozprchli se.

Když se nám to tak dobře dařilo, tu udělali jsme si v neděli oslavu v Melekesích. Hoši cvičili prostná, na což zdejší lidé vykulovali oči. Hudba plukovní hrála a bylo velmi veselo. Vzpomenu, jak bratr Cílek, velitel plukovních ševců, se chystal na tuto oslavu.  Byl růstem menší, slabšího těla, a vždy naježených vousů, jako by byl nazloben. Ale nebyl tak zlý, jak vypadal. My všichni ho měli moc rádi, poněvadž takové krásné boty nedovedl nikdo ušít, než bratr Cílek. A každý, kdo potřeboval vysoké či nízké boty na vycházku, si dělal u Cílka dobré oko. Ráno vstával Cílek poslední, ačkoliv jako vedoucí mistr plukovní obuvnické dílny by měl jít dobrým příkladem a vstávat první. To ale nikdy neudělal. Probudili ho bratři jemu v dílně pod komando svěření, kterým se již zase ta kopyta rojila v rukou, a stálé poklepávání kladivy i našeho Cílka konečně probudilo. Obyčejně do 10. hodiny dopoledne chodil a šukal po vagoně, přemýšleje, má-li se napřed umýt a pak snídat, nebo obráceně. Když to rozluštil a ukončil konečně svoji toaletu, tu stoupl si ku práci, a jeho kolegové říkali, že Cílek kdyby stoupl k práci až v poledne, tak do večera je ještě předhoní. V práci žádný se prý mu nevyrovná. Vzpomněl si, že na tu slavnost si udělá nové krásné nízké botky. A zhotovil si opravdu botečky, že bylo milo na ně se dívat. V sobotu se čistě oblékl do šatů zvláště ušitých, natáhl nové botky, že prý je půjde trochu rozšlápnout. Asi za 2 hodiny jsme viděli bratra Cílka, jak cestuje zpět k našemu vlaku, ale bosý. No to bylo haló! A unisono zněla otázka z vlaku: „Cílku, kam jsi dal boty?“ Cíleček se jen uščuřoval, a to jsme již věděli, že v tom je jakási čertovina. Když vstoupil do vagonu, tu počal vykládat, neboť on zase byl taková dobrá duše, že se se vším přiznal. Tak prý potkal, jak šel ven na procházku, takové hezké děvče, jak Pannu Marii. No prý jedním slovem obrázek. A tak se s ní dal do řeči, slovo dalo slovo a děvčátku se náramně líbily jeho nové botky. No on se jí celý líbil, ale hlavně ty botečky. A tak prý se bavili, a když konečně ta panenka to už nemohla vydržet a nabídla mu za ty boty trochu lásky, tak prý si povídal, čert vem boty, a tak je zul a daroval jí je. To se rozumí, to bylo něco zase pro nás – těch poznámek a vtipů bylo do nekonečna. Večer Cílek nešel spát, ale sedl a pracoval, a ráno se nám pochlubil s novými botami a měl radost, že na slavnost půjde přece v nových.

Rudá vojska nám dále na Simbirsk nekladla velkého odporu, jako více ničila trať. Věděli, že odpor je marný, tu všemožně se starali zamezit nám rychlý postup, aby sami se mohli bezpečněji vystěhovat. Věděli jsme, že rudí mají v Simbirsku lodě, se kterými budou hledět ujet jistě proti proudu řeky Volhy směrem na Kazaň. Nám mohou být lodě také užitečné, proto dne 21. července vyšla menší výprava, asi tak dvě roty, směrem severním od Simbirsku, a obsadila přístav Majiny, ležící na levém břehu Volhy. Tím lodě ze Simbirska neměly kam utéci, a později se dostaly do našich rukou. Město Simbirsk jsme obsadili dne 22. července. Směrem jihozápadním vstoupila do města ruská vojska, vedená podplukovníkem Kappelem, ruským to důstojníkem. Naše části vpadly do města po mostě a ukořistily krásný a velmi cenný obrněný vlak, zvaný Lenin. Tento vystupuje u nás pak ve všech bojích pod jménem Orlík, a vykonává pro nás služby, které se nedají ocenit. Dobyté město Simbirsk jest velké a pěkné město přístavní na Volze. Obyvatelé nás vítali zase tím svým srdečným způsobem, všichni, bez rozdílu tříd a kast, jako osvoboditele od tyranské vlády bolševické. Kapitán Stěpanov představil nás obyvatelstvu na náměstí u kostela, kdež k nám mluvil také plnomocník Komitétu členů ústavodárného shromáždění podplukovník Lebeděv. Následoval ceremoniální marš jako obyčejně, a pak si nás zase rozebralo obyvatelstvo do svých příbytků, aby nás uhostilo a mělo příležitost s námi si pohovořit. Byl jsem s několika bratry pozván ku generálu ve výslužbě na oběd. Generál, stařičký pán, zaujímal prostorný byt, a přijala nás jeho paní, milá, jak všechny Rusky byly. Uvedli nás do jídelny, prostorné a zařízené s náležitým přepychem, kdež jsme se představili všem členům rodiny, neboť zde byly ještě dvě dcery, jedna provdaná za ruského důstojníka, druhá, mladší, svobodná, pak syn, mladý, krásný to důstojník ruské armády. Posadili nás za stůl a obsloužili nás všelikým vybraným jídlem, a řečí bylo do nekonečna. Rozhovor jsem vedl hlavně já, neboť jsem uměl dosti dobře rusky, kdežto šest chlapců našich, kteří byli zde se mnou, jen velmi málo ovládalo ruský jazyk. Hovory jejich vyvolávaly často bouři veselosti, a tak jsem vždy musel vpadnout do rozhovoru já, abych situaci zachránil. Ovšem, že vedl se rozhovor i vážný, zajímalo tyto lidi také, jaký je náš náhled na boj proti bolševikům, jaké jsou naše snahy, s čím počítáme – a otázek bylo do nekonečna. Při těchto otázkách bratři mně dali úplně slovo, neboť soudili, že jsem nejschopnější zde otázky zodpovědět, zvláště když některé z otázek byly dosti choulostivé a bylo třeba již jakéhosi rozhledu a vědomostí, aby na ně bylo lze odpovídat. Pobavili jsme se znamenitě a najedli jsme se i dobrého, ba znamenitého jídla, ovšem s mírou slušnosti, a velmi srdečně se s námi loučili. Druhý den před obědem přišla služebná od toho našeho hostitele a hle­dala mě ve vlaku. Doručila mně dopis, ve kterém mě prosil generál zase na oběd. Vymlouval jsem se, ale služebná nechtěla odejít a prosila, abych napsal, že přijdu. Tak jsem se rozhodl, že půjdu, a načrtl jsem pár řádek, s kterými děvče běželo domů. Oblékl jsem se čistě, boty se leskly jako zrcadlo, a já vstupoval zase do známého již mně domu. Zase jsem byl tak znamenitě uhoštěn a omlouval a vymlouval jsem se všemožně, ale hostitelé si mě přáli mít u stolu každý den. Velmi jsem se zasmál, jak se pokoušeli moje příjmení vyslovovat. Nepovedlo se jim to, a tak jsem byl hned druhý den u nich Adam Adamovič. Nápadné mně bylo, že v mé blízkosti stále byla mladší dcera, velmi pěkné děvče 17 let staré. Otevřeně jsem ale její paní matce objasnil, že nemohu nic slibovat, k ničemu se zavazovat, neboť sám nevím, zda zítra budu živ. Denně jsem docházel do této rodiny a přiznám se, že se mně ze Simbirska nechtělo odcházet.

Při zabrání města padly nám do rukou také lodě na Volze, a již se mezi námi vědělo, že půjdeme dále na Kazaň. Těchto lodí mělo být použito ku naší výpravě proti proudu řeky Volhy až do Kazaně. Mluvilo se mezi námi, že přítelem tohoto úmyslu, jíti do Kazaně, není nikdo než kapitán Stěpanov a podplukovník Lebeděv. Mluvilo se mezi vojskem dále, že velitel povolžské fronty Čeček neschvaluje tento záměr jíti na Kazaň, a že má jiný plán, jíti dolů po Volze na Carycin, dosíci spojení s Děnikinem a tím i s Černým mořem. Tento plán, odkud to hoši slyšeli, nevím, ale nalézal velké sympatie u vojáků, neboť soudili, že by to byla nejkratší cesta domů, a že do Vánoc bychom mohli být doma v Čechách, do kteréžto doby snad to Rakousko s Německem udělá kotrmelec. Bylo slyšet, že kapitán Stěpanov získal pro svůj plán poručíka Švece, a tak jsme věřili, když tam jde Švec, tak v tom jistě není nic zlého. Proto hoši šli s takovou chutí na Kazaň. Bylo nás trochu málo, musel se účastnit činně každý bojů, třebas byl písařem či muzikantem, neexistovaly žádné nestrojové komandy, byly doby těžké a tu chápal se pušky každý bez výjimky. Přišlo nám vhod, když nám přišel na pomoc první prapor 2. pluku v síle asi 500 bratrů s velitelem poručíkem Hasalem. Pak přišel nám pomoci i prapor 9. pluku, sice slabý, čítající tenkráte jen 300 nebo 350 lidí. Přidal se k našemu tažení také podplukovník Kappel se svojí dobře organisovanou částí národní armády ruské, čítající asi 600 mužů. Tento podplukovník, znamenitý člověk a dobrý organizátor, dokázal tenkráte celému, třeba nevěřícímu světu, že z ruských vojáků, revolucí zpustlých, dezorganizovaných, často i zchátralých, řádným vede­ním, pochopením, dobrou organizací jde udělat zase dobré, ba výtečné vojáky.

Nás ubývalo, neboť nutno bylo zanechat v Simbirsku část vojska jak k ochraně města samotného, tak ku ochraně železnice Simbirsk–Ufa. Rozprchlé hloučky bolševiků se vždy někde zase shlukly a činily nájezdy, hlavně na železnici. Dne 4. srpna nám taková tlupa, přišedší od Čistopolu od řeky Kamy, zničila úplně stanici Nurlat v našem týlu. Starostí přibývalo s dobytým územím stále, neboť nutno bylo nová území také zabezpečovat.

Nepamatuji si již dnes všechna jména ukořistěných lodí. Vzpomínám, že tam byly lodě pod jmény „Vasilij Lapšin“, „Syn“, „Sanova“, „Olga“, „Magnet“, „Karamzin“ a další. Dne 31. července 1918 dal se na pochod po pravém břehu Volhy podporučík Kutlvašr se svojí 9. a 10. rotou, měl pod sebou také dvě polní děla, jedno rychlopalné dělo a čtyři kulomety, aby chránil naše levé křídlo. Důmyslnou taktikou a šikovností dne 2. srpna porazil nepřítele mnohem silnějšího u města Brjansk, které také obsadil. Pak se zmocnil i města Tetuš, kdež 9. rota byla posílena asi 250 Srby vedenými majorem Blagotičem. Tito Srbové byli co zbytek z divize z Do­brudže. V Kazani byli nuceni odevzdat zbraně bolševikům, kteří z nich chtěli udělat později svoje rudé vojáky. Srbové ale sympatisovali s námi, proto z Kazaně utekli a přidali se k nám. My ostatní vyjeli 1. srpna na lodích po řece. Vybrali jsme některé silné lodě s malým ponorem, aby byly lehce pohyblivé, a ozbrojili je děly a kulomety. Tyto vyjely první, jaksi jako náš předvoj. Ostatní lodě vezly za nimi posádku naši a podplukovníka Kappela. Cesta nám plynula lehce a nepřihodilo se nám nic zvláštního až k ústí Kamy, mohutné to řeky při vtoku do Volhy. Zde vystoupila 12. rota, aby očistila řeku Kamu od bolševiků, a tím zabezpečila naše pravé křídlo. Také se jí to dobře povedlo dobytím města Lajševa. My zatím postupovali dále, až jsme stanuli v přístavu Nižní Uslon, vzdáleném jen 12 verst od Kazaně a ležícím na pravém břehu Volhy. Zase jsme zakotvili a dostal jsem rozkaz vylodit část jezdců a vykonat jízdní rozvědku na pravém břehu směrem na vesnici Vorobějevku a dále na silnici zvanou Simbirskou, jelikož se táhla od přístavu Vrchní Uslon, ležícího přímo proti Kazani, směrem na Simbirsk. Vzal jsem 15 jezd­ců a vedl nás praporčík Šafránek jako náš velitel. Ovšem když byl přítomen velitel, nestaral jsem se o velení a organizování celé rozvědky, a jel jsem si docela pohodlně vzadu za oddílem, jak jsem to byl vždy konal. Vyjeli jsme do polí nad přístav a stále jsme jeli jako na procházku, což mě dělalo nervosním, vždyť ze všech stran zde hrozilo nebezpečí. Vyjel jsem vpřed ku veliteli Šafránkovi a pravil jsem: „Bratře praporčíku, tak jet dále nemůžeme, jelikož hrozí nám všem zde již nebezpečí. Jak chceš vjet do vesnice, kterou již před námi vidíš?“ Odpověděl: „No víš, já tomu nerozumím, jak se v kavalerii pracuje, tak to zařiď, jak to má být.“ Vzal jsem bratra Bohouška (nevím již jeho příjmení, jelikož vždy jsem ho nazýval jen Bohouškem), řekl jsem, že my pojedeme klusem napřed jako špice, a ostatní ostrým krokem musí stále jet za námi, aniž by se kde zastavovali, bedlivě sledujíce celé okolí. I vesnicí musí projet, když my se v ní nezastavíme, stále musí za námi, když by ovšem nezpozorovali nějaké hrozící nebezpečí. V případě nebezpečí pro nás nechť hodí jeden ruční granát a výbuchem my dva již budeme upozorněni. Takto všechny poučiv, vyjel jsem vpřed s Bohouškem, a klusali jsme vesele, přímo ostřížím zrakem zkoumaje celý okolní kraj. Dojížděli jsme do vesnice, proto přihotovili jsme si ruční granáty a vjeli do ulice. Zde všude se zdálo, že je vesnice čista, a skutečně, při lepším prohlédnutí nebylo zde nepřátel. Vyjeli jsme nad vesnici, odkud již byl přehled po simbirské silnici, a spa­třili jsme, že se po této silnici pohybuje nějaké vojsko. Zjistili jsme, že jsou to dvě polní děla, pěchota asi tak 100 lidí, a asi 50 nebo 60 jízdních rozvědčíků. Co jsme to tak sledovali, pravím Bohouškovi: „Tohle nechat dojet až nad Vrchní Uslon a naši nastupovat na město, to by to dopadlo! Ti bolšáni by mohli do našich řezat přímo kartáčema. Dokud nezůstanou stát, dokud jsou na pochodu, musíme na ně hrknout.“ Čekal jsem, kdy se objeví praporčík Šafránek s oddílem, ale marně, dočkat jsem se nemohl. Poručil jsem Bohouškovi bedlivě sledovat veškeré počínání rudých, a plným tryskem se hnal ku vesnici Vorobějevce. Mohl jsem z kůže vyskočit, když jsem spatřil sedět moje vojáky pohodlně u chalup i s velitelem. Poručil jsem rychle nasednout a zběžně vylíčiv, co jsem zjistil, hnal jsem se s oddílem z vesnice ku silnici, což bylo tři versty daleko. Cesta naše ústila na silnici u špice lesa, odtud se táhnoucího po pravé straně silnice, ne příliš širokým pruhem, směrem na Vrchní Uslon, co zatím po levé straně silnice byly lesy ohromné. Ačkoliv jsem vše hnal co nejrychleji, přece jsme ztratili pár minut času, který se již nahradit nedal, neboť bolševici se zastavili na silnici mezi lesy výše zmíněnými, aby odpočinuli jak lidem, tak i koním. Dal jsem povel mým chlapcům na „urá“, a již se nás 16 hnalo proti vojsku rudých s hromovým „urá“ na rtech, tříštícím se sterou ozvěnou o okolní lesy. Praporčík Šafránek, když viděl naše šílené počínání, obrátil koně, a co jen mohl vyskočit, ujížděl směrem ku vesnici Vorobějevce po té samé cestě, po které byl přijel. Bolševici se ale jen tak nechtěli dát, měli sundány z vozů již dva kulomety ku zajištění sama sebe, a z těchto počali nemilosrdně po nás prát. Nezalekl se žádný z mých chlapců tohoto ohně a hnali jsme se všichni dále. Prvý mojí šavli přišel v cestu komisař jedoucí na koni, a jelikož moje šavle byla tvrdší, než komisařova šíje, podlehl v zápase. V tom momentě, kdy jsem sťal hlavu komisaři, klesl kůň, krásný hřebec, bratra Minaříka, neboť, jak jsme později zjistili, měl prostřelenu přední nohu zrovna v kolínku. Bratr Minařík přelétl koni přes hlavu, ale v témže momentě nasedal již na koně, se kterého se skulil komisař. Hůře bylo, když bratru Kočárkovi střelili koně tak, že klesl, jako by mu všechny čtyři nohy najednou utnul. Bratr Kočárek padl zrovna do rukou chumlu rudých vojáků. Viděl jsem, že je zle, že proti kulometům s našimi koňmi nic nesvedeme. Zařval jsem na chlapce „zpět“ a již jsme se hnali ku špici lesa, která nás uchránila od střel. Více nikoho neranili ani nezabili, jak z lidí, tak i z koní. Ztratili jsme dva koně, jelikož Minaříkův hřebec byl raněn tak, že nebyl schopen žádné jízdy, a klusal zvolna za námi jen po třech, nechtěje nás opustit. Bratr Kočárek padl do zajetí, což nás nejvíce trápilo. Za lesem jsem chlapce zorganizoval a řekl jsem jim, že za žádnou cenu není možno dopustit, aby nepřítel s těmi dvěma děly napadl naše chlapce, kdyby nastupovali na město. Musíme udeřit na ně ještě jednou z opačné strany. „Za mnou, hoši!“ A již jsme jeli podél lesa a z druhého konce se vyřítili znovu na nepřítele. Bylo to dobré a lehčeji se nám útočilo, neboť bolševici dostali přece strach a jízdní rozvědčíci jejich již byli zmizeli v protějším lese, jakož i pěchota, kteréž zbytky v největším spěchu opouštěly silnici a mizely v lese. Poslední ujížděli artileristé, kteří měli tak naspěch, že pořezali postraňky u postrojů koní a při tom i jednoho koně přímo oběsili, neboť jistě se plašil tím křikem a útěkem všech koní. Tím jsme dostali, co jsme chtěli, a byli jsme spokojeni až na to, že jsme postrádali bratra Kočárka, kterého odtáhli s sebou co zajatce. V tom přišla také rota pěchoty naší, která byla vyslána v tomtéž směru, ale blíže ku břehu řeky. Mně to nebylo sděleno a byla to chyba, neboť napadení nepřátel by se vykonalo docela jiným, lehčím způsobem. Bratr Hrázský z vlastní iniciativy vykonal rozvědku podél břehu Volhy do Vrchního Uslonu a dále do lesů, do kterých se byli bolševici rozutekli. Měl s sebou také jen asi 12 jezdců a dařilo se mu dobře, neboť co nám uteklo, to on v lese chytal, takže se vrátil se znamenitým úlovkem. Když byla rota pěších našich bratří přišla nám na pomoc, pobídnuta střelbou a křikem, tu bylo již vše skončeno, a proto předal jsem děla, kuchyni a vozy pěším a odjeli jsme s mými hochy zase toutéž cestou na vesnici Vorobějevku, za kterouž na návrší jsme se setkali s praporčíkem Šafránkem. Řekl jsem mu, co jsem si myslel, před hochy, za což byl uražený, ale málo jsem si z toho dělal, nemrzelo mě to, neboť jsme si s mými hochy byli vědomi, že vykonali jsme svoji povinnost čestně. Poděkoval jsem chlapcům a žádal jsem je, aby vždy v příštích dobách zachovali se tak, jako dnes, neopouštěli nikdy druh druha, neboť v pevné soudržnosti jedině jest naše síla, vedoucí nás k úspěchům a vlast­ní záchraně.

Příští den, 6. srpna, jsem vykonal rozvědku do Vrchního Uslonu a dále, ale nepřítel se stáhl daleko, takže když jsme se vrátili, zůstali jsme ve Vrchním Uslonu, kdež chlapci vzali kdesi celou bednu vajec, jak se transportuje po dráze, a počala hostina. Hladoví jsme byli dost, neboť dosud nebylo času na jídlo. Vtom, co se tak hostíme před kostelem, seděl jsem s popem na lavičce před domem, vidím nějakého kavaleristu, jak vede koně ulicí směrem k nám. Blesklo mně hlavou, že je to náš ztracený bratr Kočárek. Vedl černého koně a to mě pletlo, neboť jsem byl zvyklý ho vidět vždy s koněm hnědým. Přicházel blíže, poznával jsem ho určitěji, a již jsem běžel mu vstříc. V následujícím okamžiku padl jsem mu kol krku s radostným výkřikem: „Kočárku!“ co on udělal totéž s výkřikem: „Adame!“ Nebyl jsem schopen dát jinak svoji radost najevo než tím, že jsem kluka líbal, co zatím nás měli obstoupeny ostatní chlapci, kteří si podávali bratra Kočárka z ruky do ruky. Kočárek, ačkoliv hladový, napřed nám musel povědět, jak to s ním bylo. A tak počal vyprávět: „Když jsem se hnal tím největším tryskem, tu najednou můj kůň klesl, jako by byl bleskem zasažen, já setrvačností vylétl ze sedla, a udělav jakýsi přemet ve vzduchu, padl jsem zrovna do chumáče rudých. Než jsem mohl vstát, již mne držel jeden za pušku. Bylo zle. V tom vy jste obrátili koně a hnali se zpět, a bylo to jedině správné, neboť ty kulomety by vás všechny smetly. Bolševici měli úžasný strach a všechno utíkalo do protějšího lesa, při čemž táhli mě s sebou. Sebrali mně pušku, granáty, a teď mně začínalo být ouzko. Tímto lesem jsme bloudili, šli jsme pěšinkami a průseky, a nevím, zda jsem se nemýlil, my chodili dokola, jelikož lesu nebylo konce. V lese se počalo šeřit a brzy nastávala pak tma. Viděl jsem, že počínám být bolševikům obtížným, a byli by mě rádi odstřelili, leč přece se k tomu nemohli jaksi odhodlat. Ale zkoušeli to, posílali mě dopředu, ale já zůstával stále vzadu mezi nimi, takže jeden pro druhého mě nemohl střelit. Nastala tma a oni volali: ‚Čechoslovák, zděs?‘ A já musel odpovídat: ‚Da, zděs.‘ Myslel jsem si, když teď za tmy neuteču, tak ráno jistě ne. Využil jsem tmy, a jak jsem šel, dlouhým krokem jsem uskočil na bok a zůstal stát nehnutě mezi stromy. Štěstí mně přálo, neboť přešli i ti, co byli za mnou, a nezpozorovali, že jsem utekl. Asi 10 kroků jen ode mne zůstali stát, že si poněkud odpočinou. Volali na mne, já ovšem stál, ani nedýchal. Jeden povídá: ‚Pojedeme rychle dál, nebo ten prokletý Čechoslovák na nás sem přivede ostatní a bude nám pak zle. Povídal jsem, hned jsme ho měli odstřelit.‘ Viděl jsem, že to mám vyhráno, a jakmile odešli, šel jsem cestičkou zpět. Pak jsem zůstal sedět v lese, byl jsem příliš unaven, a když jsem si byl odpočinul, počínalo svítat. Vydal jsem se znovu na cestu, když jsem spatřil na pěšině kavaleristy. Ukryl jsem se, ale když jsem byl poznal, že jsou to kozáci, vystoupil jsem jim vstříc. Zastavili mě, a když jsem jim byl krátce řekl, co se stalo, tu mně řekli, abych na tom místě zůstal, a když jsem jim ukázal, jakým směrem nepřítel prchá, tu se rozjeli jej pronásledovat. Asi za 2 hodiny se vraceli a vedli koně. Pravili, abych si vybral, který se mně líbí, a tak jsem si vzal tohoto hřebečka. Pušku, patrony, šavli mně dali – a tak mě máte zde zase.“

Teprve jsme byli jeho vysvětlením uspokojeni, a když se najedl, nastoupili jsme cestu zpět na Nižní Uslon. Přišli jsme právě včas, neboť byl rozkaz, všechno vojsko se přeplavit na levý břeh řeky, a jde se na město. Přeplavili jsme se bez nejmenší příhody a naše vojsko vedl poručík Švec podél břehu směrem na město. Podplukovník Kapell obešel více na východ a měl útočit z jihozápadu na město. Ale střed jsme měli ještě prázdný, neobsazený. Konečně přišla 9. rota a Srbové se svým Blagotičem a prázdné místo zaujali. A již ten koncert počínal. Připadalo mně, že je to boj o primát mezi námi a Srby. Rvali se všichni jako lvi, nechtěli se nechat zahanbit jeden před druhým. Bolševici viděli, že neodolají, počali se uklízet a brzy jsme měli část města a pevnost v našich rukách. V pevnosti jsem sebral nepříteli krásné čistokrevné dostihové koně. Bolševikům muselo být už moc horko, neboť jak jsem se pak dověděl, někteří v největším spěchu vrazili na závodiště, sebrali všechny čistokrevné koně a ujížděli na nich na pevnost. Tito koně byli zvyklí na měkkou upravenou dráhu, měli aluminiové podkovy, a nyní je hnali po kamenitých cestách do pevnosti, kamž dojeli, ale dále se již nedostali, neboť zde jsme je drapli. Koně jejich stejně již dále nemohli, neboť byli všichni úplně chromí. Musel jsem ustanovit několik hochů, kteří odvedli koně zvolna do přístavu. Nepřítel prchl ve velkém zmatku, zanechav ve městě ohromné množství různé kořisti. Do zajetí padl celý lotyšský pluk i s hudbou, ačkoliv podotknu, že Lotyši byli moc dobří vojáci. Na ulicích stály nákladní automobily naplněné kufry, ale pro velmi rychlý náš náběh nemohly odjet a padly nám do rukou. Získali jsme dobytím Kazaně ohromná skladiště vojenského materiálu, a mohu říci, že nikdy jsem tak ohromná skladiště neviděl. Na velikém dvoře, vypadajícím jako nějaké závodiště, stály seřazeny stovky kusů nových pochodných kuchyní. Ve skladištích tisíce kusů nových kulometů „maxim“ a „kolta“, některé dosud v bednách ani ne rozbalených. Několik set kusů rychlopalných děl „macklin“ a velké množství do těchto děl nábojů, o které právě jsme měli velkou nouzi. Rychlopalné pušky „šošky“ a „lujsky“, které se nám později dobře hodily. Děla lehkých i těžkých kalibrů, dalekonosná děla, vše jste mohli zde najít, co jen jste si přáli. A vojenští odborníci soudili, že kazaňská skladiště mohla zásobovat celý ruský front proti Němcům nebo proti Rakousku sama. Otvíral jsem zde oči, věci, které jsme na frontě nikdy neviděli, zde byly. Padl nám také do rukou celý státní poklad v hodnotě asi 560 milionů ve zlatě. Tento byl odvezen na lodích do Samary a odsud později do Omsku.

Nepřítel utekl daleko a ve velkém zmatku, takže nám bylo dopřáno si trochu odpočinout. Zajeli jsme na přístav a umístili se v jednom velkém přístavním skladišti. Hlad na nás již doléhal a nebylo co jíst. V koutku skladiště byly bedny a chlapci je otevřeli, jestli tam není něco k jídlu. Byly plny hrozinek. To se rozumí, že jsme se do nich s chutí pustili a každý si jich dostatek nacpal do brašny na sedle. No a jedlo se to dobře, ale jak nás všechny bolel žaludek, to se nedá popsat. Více se již nikdo ani nepodíval na hrozinky, ačkoliv to byly bolesti bez průjmu. Náš „Myška“ se válel jako sud z jednoho konce skladiště na druhý a křičel, že to nevydrží, že mu pozítří půjdeme na funus. A tak i při té bolesti jsme měli zábavy dost.

Na lodi zvané „Karamzin“, byla to loď velmi pěkná pro osobní dopravu, se počalo vařit pro nás pro vojsko, a moji vojáci, hlavně bratr „Myška“, byli spokojenější. Hoši dojížděli do služby, co zatím já těch několik dní se staral o řádnou reorganizaci provisorně stlučené dohromady komandy. Postaral jsem se o dobrá sedla vyhovující, která jsem dostal v kazaňských velkoskladištích. Bylo nutno se postarat o loď specielní na přepravu koní. Získal jsem takovou specielní krytou „baržu“ a silný parník, ku kterému z boku, tedy rovnoběžně s parníkem, byla připoutána. Navozili jsme dostatek balíků sena a ovsa, což bylo nejnutnější, míti zásoby píce pro koně, neboť jsem měl předtuchu, že nás očekává práce, která vyčerpá síly jak naše, tak i zúčastněných zvířat, do poslední kapky. Obstarali jsme si pochodnou kuchyni, dva vozy pro nás po­třebné. Ukořistěné dostihové koně, nyní úplně chromé, jsme s námahou dostali jen 2 či 3 kroky z místa. Za žádnou cenu jsem se jich nechtěl vzdát, neboť nádherný kůň má pro kavaleristu vetší cenu, než vše ostatní na světě. Tyto koně jsem odpravil do Simbirska, svěřil jsem je bratru Václavu Holému, velmi zkušenému a odborně vzdělanému kováři, jehož otec měl velkou kovárnu v Praze 7 na Bělského třídě. Bratr Havlík byl nápomocen bratru Holému, neboť byl rovněž zkušeným kovářem. Tito chlapci se vzorně starali o koně v Simbirsku a brzy mně sdělili, že koníčci jsou již znovu podkováni a že se jim daří dobře. My zatím v Kazani byli ubytováni ve skladišti na přístavu. Řeka Volha činila nad městem ostrý záhyb směrem skoro až na západ, a tu bolševici vypravovali obrněné lodice až do tohoto záhybu a odtud zneklidňovali střílenými náboji z děl celé město a hlavně přístav. Přišlo se nám také několikráte s velkým spěchem se stěhovat ze skladiště, ačkoliv nám to nezpůsobovalo žádného strachu, ba naopak, i velmi mnoho veselí, zábavy a smíchu. Proto ku ochraně přístavu bylo postaveno dělo těžkého kalibru na nábřeží a tím se drželi bolševici s jejich lodicemi v šachu. Od tohoto záhybu šla do města železnice, po které přijel vlak rudých, a zase nás dráždili. Ale nevyplatilo se jim to, neboť naši chlapci si na vlak počkali, a vytrhnuvše za jeho zády koleje, znemožnili mu ústup, čímž se dostal celý vlak do našich rukou. Hoši byli veselí a hlavně „Myška“ řádil. Když byl ve službě, tu hoši na něj pamatovali a vždy mu vzali oběd do pěti kotlíků, neboť bylo známo, že je velkým jedlíkem. „Myška“ přijel, skočil z koně, který již sám šel na své místo, nestaral se nikdy o koně, neboť věděl, že některý z chlapců se ho ujme. Hoši již to uznávali za svoji povinnost a jeho koně ošetřili. „Myška“ se sháněl první po jídle. Sházel ze sebe pušku, šavli, tašky s patronami, a již držel kotlíky s obědem. Nebyl vybíravý a nezáleželo mu na tom, zda oběd je teplý či studený. Říkával: „Ale jaké pak ohřívání, sníš to studené, zapiješ to horkým čajem a máš to pak všechno teplé.“ A jedl, až jsem mu záviděl. Vymetl jeden kotlík za druhým, a když byl hotov, tu sebral velký měděný čajník, letěl na „Karamzin“ pro horkou vodu na čaj, a vypil všechno, nedav nikomu ani kapku. Teď teprve šel se podívat na svého koně, kterému pak popřál všeho. Ukradl ovsa i sena, i kdybyste na tom seděli, takže jeho kůň byl pěkný i při tom menším opatrování. Když přišel, tu se natáhl na zem a křikl: „Tak, kluci, poslouchat, už vykládám.“ A žvanil obyčejně něco z vlastního života, nebo něco, co se jak živ nestalo. Vzpomínám, jak vyprávěl, jak byl vždy malý, dokud byl doma: „Na náměstí vyrukovali vždy ševci a zelináři, postavivše před svými obchody krámky, na kterých vyložili svoje zboží. U jednoho krámku stával zelinář, který měl náramně křivé nohy do O, a tu mistři řemesla ševcovského, kterému i já se byl tenkráte učil, dali mně pětník, abych tomu zelináři proběhl mezi nohama. Já už se k němu nějak přitočil, ačkoliv dával na mne dobrý pozor, neboť mě již moc dobře znal, a šup mu mezi nohy. Když se ohlédl, tu já již stál před krámkem a ščuřil se na něj. Můj mistr i ostatní měli z toho ukrutnou psinu, co zatím zelinář hromoval a házel po mně cibulí. Jindy zase vzal jsem mistrova psa a kus špagátu, a pozval jsem si k tomu na pomoc kamaráda zrovna takového, jako jsem byl sám. Povídám:  ‚Jožko, já toho psa uvážu za nohu kozy, na kterých má zelinář prkna se zeleninou, a ty ho přidržíš za obojek. Já půjdu kus od toho, a když zapísknu, tak psa pustíš, a to uvidíš tu srandu. Musíme to udělat, když u krámku bude hodně lidí.‘ Tak i učiněno. Všechno se povedlo, a když jsem pískl, pes letěl za mnou, strhnuv celý krámek. Zelinář hleděl celý udivený, co se to stalo, ale než se vzpamatoval, již jsem odvázal špagát od kozy a mazal i se psem na druhý konec náměstí. Mistři měli radost, neboť tohoto zelináře nenáviděli.“ V tom ale „Myška“ již vyskočil a křičel: „Sakra, kluci, to mám hlad, že už nemohu hlady ani vykládat.“ Otevřel si konservu a za chvíli v něm celá zmizela. Pak lehl a vykládal dále: „Ten zelinář byl naším sousedem a měl krásného kohouta, kterému říkali ‚Kontramáš‘, všude a každému se s ním chlubil, což dělalo zlou krev u našeho mistra. Kohout někdy přelétl k nám na dvůr, a tak uzrál ve mně plán, že ten kohout musí na onen svět. Mistr s mým plánem souhlasil, a tak jsem chytl kohouta, nastřihl kousek plátna, namazal popem a zalepil mu zadnici. Kohouta jsem zase hodil majiteli na dvůr. Příští den již zelinář obskakoval ‚Kontramáše‘ i s paní mámou, proč prý je takový smutný. Kohout byl smutnější a smutnější, a museli ho zabít. Na druhý den již přišla pověst, že zelinář zalepil ‚Kontramášovi‘ zadnici, aby tolik nežral (zelinář byl člověk velmi lakotný), a zatím jeho milý ‚Kontramáš‘ chcípl. Od těch dob přezdívají zelinářovi ‚Kontramáš‘, na což on se náramně zlobí.“ Bylo veselo, hoši se bavili, jak jen dovedli, každý měl již jakési přízvisko, byl zde bratr Zaibt, chlapec velmi snědý, měl černé kudrnaté vlasy, a když je načechral, byl ne nepodobný nějakému „Zuluovi“. „Myška“ ho ihned příhodně nazval „synem tajgy“.

Náš pobyt na přístavišti byl přerušen dne 12. srpna, neboť velitelem pravého břehu Volhy byl stanoven poručík Švec a levého major Blagotič. Proto odstěhovali jsme se na Vrchní Uslon, vesnici to a zároveň přístav proti Kazani ležící. Odsud ale ihned jsme přešli do Nižního Uslonu, 12 verst odsud vzdáleného, neboť na tento přístav již se tlačil nepřítel se svým 1. lotyšským plukem. Tento pluk byl dosti slabý, neboť měl jen asi tak na 500 bodáků, 6 kulometů, 2 děla a asi 50 jezdců. Proti tomuto byla zde pouze naše 10. rota 1. pluku, to bylo ovšem málo a nepřítel nás z Nižního Uslonu vytlačil. Nám přišla na pomoc rota ruských důstojníků kazaňských, kteří pochopili nejlépe, co je povinností každého dobře smýšlejícího občana ruského, zorganizovali se a v síle 300 lidí přišli nám pomoci. Byl mezi nimi plukovník tak jako praporčík či kapitán, všichni bez rozdílu s puškou v ruce, konali službu jako prostý voják. Obdivoval jsem je, zvláště jednoho podplukovníka, již staršího, hodně prošedivělých vlasů, jak se obětuje, jak strádá pro dobro své vlasti, pro dobro národa, aniž by byl pochopen ostatním obyvatelstvem, lhostejně ku všemu přihlížejícím a čistě jen spoléhajícím na ty, kteří se pro ně obětovali. Všichni tito důstojníci byli „gerojové“, jakých řídko se uvidí, neznali ustoupit, neznali, co je to poddat se. Přímo posvátnou úctu v nás vyvolávali svojí bezmeznou obětavostí, svojí sílou ducha, padali zde, obětovali své životy za kazaňské obyvatelstvo, které si takové oběti naprosto nezasloužilo. Když nám přišel na pomoc podpraporčík Kutlvašr s 9. a 11. rotou, tu teprve se nám povedlo vzít zpět Nižní Uslon a způsobit zmatek mezi nepřítelem, takže byl vytlačen i ze Spasských Markvaš, a z Nižního Uslonu ustoupil do vesnice Klučiště zvané, od Nižního Uslonu jen asi 2 versty vzdálené. Pomáhali jsme, kde se jen dalo. V Klučišti si postavili bolševici na hřbitov dělo, ze kterého nás zneklidňovali. Konal jsem se svými hochy i pěší rozvědky podél břehu Volhy, neboť tyto břehy nás znamenitě kryly, bylo možno se dostat až ku samé nepřátelské vesnici. Zorganizoval jsem to, když nám slíbila část 10. roty pomoc, a udeřili jsme na Klučiště, odkud jsme nepřítele vytlačili a který zanechal zde i zmíněné dělo, několik sanitních vozů a kulomety. Ležel zde kůň raněný a příliš hubený, a hoši z pěchoty již ho chtěli zastřelit, aby ukončili jeho trápení. Přišel jsem k tomu včas, abych to zamezil, a pomohli mně moji hoši koně zvednout na nohy. Ačkoliv byl velmi hubený, bylo vidět, že je to kůň těžký, a dle bližšího ohledání měl pro­střelen nos a krk, ale tak, že to nebylo nebezpečno. Poručil jsem mému jednomu chlapci, aby koně pomalu odvedl na loď, dal jsem mu pokyny ku ošetřování raněného koně a již jsme se hnali dále do vesnice Matušino, asi 3 versty odsud vzdálené. Zde již nepřítel nebyl, ztrátou Klučiště musel tuto vesnici samo sebou opustit, aby nebyl odříznut. Tím jsme měli pravý břeh řeky čistý. Poručík Švec se přestěhoval do Markvaš – vesnice byla prázdná, většina obyvatel utekla do okolních lesů, neboť věděla, že zde bude velký zápas, ve kterém se nešetří ani mírumilovného obyvatelstva. Jen pár jednotlivců zde zůstalo, a v malém monastýru (klášteře) asi 15 jeptišek. Bylo vidět, že rudí za každou cenu hledí dostat město zpět do svých rukou, pozorovali jsme, že soustřeďují zde více vojska a dobrého, většinou Lotyše, proti nám na pravém břehu. Dověděli jsme se také, že ve stanici Svjažsk stojí vlak, ve kterém jest ubytován sám Trockij a řídí zde operace. Kappel s jeho vojskem šel v obchvat, co zatím naši útočili rovněž na Svjažsk. Bylo domluveno, kdy má Kappel být na určitém místě, aby stanice mohla být vzata útokem, při čemž jsme již měli vypočteno, že vlak i s Trockým padne do našich rukou. Když podplukovník Kappel vyšel v obchvat, tu náš jízdní výzvědný oddíl držel s ním stálý sraz, ač jak těžko, nedovedu ani vyslovit, neboť přijeli do jedné vesnice, tam byli rudí, v druhé vesnici zase již naši, nebo aspoň lidé s námi sympatizující. Na dálku bylo nemožno vojáky rozeznat, neboť jsme všichni byli stejně uniformovaní, rozdíl byl jen ten, že my jsme měli červenobílé kousky lentoček na čepicích. V jiné vesnici zase i oby­vatelstvo po nás střílelo. A „Myška“ říkával: „Ať jedeš kam chceš, ani čert to neví, do jaké pasti lezeš.“ Kapell se ale opozdil, stanul před Svjažskem pozdě odpoledne, a v noci nemohlo být pomýšleno tuto stanici dobývat. Když byl ráno, sice časně, podniknut útok, tu bylo již pozdě, Trockij se svým vlakem již byl během noci ujel, sice jsme dobyli Svjažsk, ale byli jsme odsud nuceni zase ustoupit, neboť na udržení této posice nás bylo málo, a naděje na nějakou posilu žádná.

Byly zde ve Svjažsku dva monastýry, mužský a ženský. Tam jsem nahlédl, jak bolševická vojska jsou stavěna na surových základech. Bolševici během noci, než byli donuceni místo opustit, vyvraždili veškeré obyvatele monastýrů, všechny jeptišky před tím znásilnivše. Zde jsme uviděli surovost a ukrutnost zároveň, jaká se řídko kdy vidí, a nemohl jsem si nijak vysvětlit, jaké musí být okolnosti k tomu zapotřebí, aby se člověk na tolik zvrhl a tak nízko klesl.

V Markvaších jsem umístil náš oddíl v domech zrovna proti obydlí poručíka Švece, v příčné ulici. Trápil nás všechny hlad, živili jsme se tím, co si kdo sehnal. Kuchyně dosud za námi nepřijely, a to dělalo dosti mrzutou náladu. Ve vesnici byly zůstaveny slepice obyvatelstvem a my pilně sháněli po půdách vejce, abychom hlad nějak ukonejšili. A že i ta slepice některá přišla o život, je samozřejmé. První přijela kuchyně kulometné komandy a stanula v chalupě vedle poručíka Švece. Ihned jsem navštívil známé a – jako při kuchyni – jsem ovšem doufal něco sehnat k jídlu. Hned se vařil čaj a kulometčíci mě pozvali na hrnek čaje a chléb s máslem. Bolševici, upozorněni snad kouřem, když jsme vařili čaj, zkoušeli asi svoje dělostřelecké štěstí, a v tom, co jsem mazal druhý krajíc chleba, totiž chystal jsem ho pro poručíka Švece, šuměl granát ve vzduchu a vle­těl nám zrovna pod chalupu. Granát vrčel pod podlahou a veliké štěstí bylo, že nevybouchl, ale stačily i ty kumšty, které pod stolem vykonával, neboť stůl skákal jako při nějaké spiritistické seanci, a popadaly nám ze stolu všechny hrnky s čajem. Byl to jen moment, co se vše odehrálo, a vypadl jsem z chalupy, ani nevím, jak, v každé ruce s krajícem chleba namazaným máslem. Došel jsem k poručíku Švecovi a nabídl mu jeden krajíc. Přijal ho ode mne, chtěl jsem mu dát i druhý, ale on mě vybídl, abych si ho snědl, že mu stačí jeden. Co jsme tak kousali a pochutnávali si, sdělil jsem mu, jak nám bolševici popřáli dobrou chuť. Poručík si stěžoval, že mobilizace v Kazani jde příliš pomalu, že jsme sami, ačkoliv nevyhnutelně potřebujeme posilu. Podotkl, že připomíná stále kapitánu Stěpanovovi, aby mobilizaci hnal rychlým krokem, abychom dostali posilu a aspoň na pár dní záměnu, aby se naši hoši mohli vyspat a odpočinout. V tom, co tak hovoříme, padl granát před chalupu mojí komandy. Vyběhl jsem a svým chlapcům jsem poručil převést koně do monastýru, který byl chráněn vysokými stromy. Bylo zde jistěji, neboť nepříteli kazily stromy patřičný rozhled. Jeptišky nám uvařily čaj a daly nám i chleba.

Věděl jsem, že naše levé křídlo je nechráněno, proto moje pozornost byla obrácena v tuto stranu. Vzal jsem s sebou Bohouška a jeli jsme, abychom se přesvědčili, co se děje dále od našeho levého křídla. Jeli jsme údolím, z levé strany se prostíral velký les, z pravé strany, blíže ku naší posici, byl menší les, vycházející ve špici ku cestě, ku které jsme my dva směřovali. Podél cesty byl natažen telefonní drát, a dle situace celkové jsme ihned věděli, že to náš telefon není. Jinak nikde nebylo vidět žádného vojska, neboť jistě bylo ukryto v lesích. Zajel jsem ku tyči s telefonním drátem, který jsem strhl, jeden konec jsem si uvázal já vzadu za sedlo, druhý bratr Bohoušek. Nyní jsme jeli nazpět, čímž jsme táhli drát s sebou, až se konečně kdesi, dle odhadu asi tak 1 kilometr daleko, utrhl. Táhli jsme tyto kusy i s tyčemi dále. Posléze jsme odvázali dráty od sedel a jeli zase zpět pozorovat, co se bude dít. Vtom z lesa z levé strany vystoupila rota vojáků a táhla za sebou dva kulomety. Zároveň vyjelo několik kavaleristů, a proto jsme museli plným tryskem ujet, aby nám nepadli do zad. Ale zastavili jsme, neboť mě zajímala rota, kam asi směřuje. Shledali jsme, že když přišla ku špici lesa, tu vstoupila do něj, a tu jsem měl již vysvětleno všechno. Za lesem stála naše baterie ničím nezajištěna, neměla žádné krytí a měla být touto rotou napadena. Letěli jsme ku poručíku Švecovi, ale Bohouška jsem poslal přímo ku baterii s výstrahou. Poručíku Švecovi jsem hlásil, co jsme vyšetřili, a tento mně pravil: „Tak, Adame, komu mám nyní věřit. Před chvílí přišli mně ruští rozvědčíci hlásit, že vykonali rovněž v tu stranu rozvědku, a že všechno je tam v pořádku, že nepřítel musí být hodně daleko, neboť není k spatření. A ty mně přijdeš hlásit pravý opak.“ Pravil jsem: „Bratře poručíku, věř si, komu chceš, ale neučiníš-li nic ku ochraně baterie, tu jedu s celým mým oddílem a budeme ji chránit do té doby, až se přesvědčíš o pravdivosti mého donesení a pošleš nám posilu.“ Vyběhl jsem a již jsme se hnali přes vesnici ku baterii. A bylo zde již živo. Na Bohouškovu výstrahu a rozkaz poručíka Švece již umísťovali hoši jedno rychlopalné dělo „Macklin“ a 2 kulomety. Rota zaujímala linii a sotva že vše bylo hotovo, již naše rozvědka hlásila, že bolševici zaujmuli posici na pokraji lesa proti nám, byvše odděleni od nás jen pasekou. Za chvíli na to počal koncert, a vidím jako dnes návodčíka „Macklinky“, jak se činil. Byl to hoch, kterého jsme si vypůjčili od 4. pluku, neboť byl ve střelbě z tohoto děla dobře zacvičen. A jak bolševici leželi v linii, tu tento jim začal sázet malé granáty přímo před hlavy. Zatím se také přistřelily naše kulomety. Nepřítel byl donucen couvnout, neboť nemohl vydržet a obstát před spoustou granátů sypaných z děla, které jako by štěkalo na nepřítele. Granáty byly sice malého průměru, měřily pouze 3^1/_{2 centimetru, ale stačily, aby přinutily nepřátele vstát. Jakmile začali utíkat, hledaje spásu v lese, již je kosily naše kulomety, takže jim zašla chuť na naši baterii úplně, a zanechali nám i kulomety, které si byli na nás přitáhli.}

Služba byla den ode dne namáhavější, neboť jsme se vysilovali, odpočinek nebyl vůbec žádný. Slábli jsme my i naši koně, kteří byli stále osedlaní, sundat sedla z nich bylo možno vždy jen na chvíli. Byla ta zvířata tolik unavena, že když jsme jim pověsili na hlavu torbu s ovsem, tu nežrala, ale raději spala. A my jak jsme spali? Oblečeni v pláště, neboť noci byly zde příliš chladné, pušku, šavli přes sebe, a tak jsme leželi u osedlaných koní na zemi. Jinak nebylo možno, neboť to nebyla válka jako na rakouské frontě, kde nebezpečí hrozilo jen z jedné strany. Zde nebezpečí bylo ze všech stran a situace se každou chvíli měnila. Druhý den, když jsem přišel k poručíku Švecovi, tu tento se mně ptal, zda nejsem nemocen. Odvětil jsem, že ne, ale včera mě ponížil natolik, že jsem si to nezasloužil. „Jak to, Adame,“ pravil, „já si toho nejsem vědom.“ „Hlásil jsem ti výsledek mojí rozvědky a rozmýšlel jsi se, zda máš věřit mně či ruským rozvědčíkům. Nikdy jsem žádného z velitelů nezklamal a tím méně bych měl v úmyslu klamat tebe.“ A poručík Švec mne chytl za ramena a pravil: „Ale Adame, vždyť já neměl v úmyslu tě nějak ponížit, já to tak nemyslel, vždyť tě znám od počátku. Já vím, na koho mohu spoléhat. Dopadlo to dobře a tak odpusť, všechno bude zase dobré.“ Poručík Švec byl velmi unavený, neboť od počátku nespal ani jednu noc v pořádku. Já sám pětkráte i vícekrát ho vzbudil za noc, a vždy vstal, nedav mi ani v nejmenším najevo, že ho to zlobí, když ho stále budí. Vstal vždy rád, dal mně rozkaz, rozhodoval rychle, a i v těžkých chvílích zůstával klidným, nic na světě ho nedovedlo vyvést z míry. Odpovědi a rozkazy jeho byly vždy jasné, takže nebylo možno si vysvětlení dělat na několik způsobů, čímž se zamezilo i všeliké nedorozumění.

Potíž jsem měl s bratrem „Myškou“, neboť nebylo ho možno nasytit. Ale byl trpělivý a i při tom hladu plný humoru. Spokojoval se s malinami, kterých zde obyvatelé měli nasázeno na velkých polích, jako u nás obilí. Byly to maliny šlechtěné, sázené v řádcích, a měly krásné a velmi chutné velké plody. Tyto náš „Myška“ zobal ustavičně, při čemž stále bavil hochy. „Kluci, poslouchejte, povím vám, jak jsem na rakouské frontě z blahobytu sežral pastu na vši,“ pravil. To mohlo být zajímavé, proto kluci poslouchali. A „Myška“ počal vyprávět: „Tak jsme sousedili s Němcema a ti kluci darební měli všelikých delikates, co my měli plnou prdel hladu. Měli v tubách paštiku játrovou, velmi dobrou, a tak jsem si ji také jednou od Germánce koupil. A sakra, to vám bylo žrádlo! Vymačkal jsem to na chléb jak pastu na zuby a už jsem si pochutnával. Jednou, když jsme brali draka, našel jsem na cestě zrovna takovou pastu, a jelikož hlad jsem měl třebas jako dnes, vymačkal jsem to na chléb a baštil o všechno pryč. Zdálo se mně to, že to nějak divně voní, ale myslel jsem si, že to tak musí být, a celý krajíc chleba i s tím jsem zbodl. Kruci fix, kluci, jak živ jste takovou srandu neviděli, jakou já jsem z toho dostal. A žaludek mě bolel, já myslel, že rozhodně už je to moje poslední, že natáhnu brka. Když už jsem měl ze zadnice třapec, tak teprve se ti naši páni rozkývali a dali mě do nemocnice léčit. Tam se mě ptali, co jsem jedl. Jářku, tu játrovou paštiku, co mají němečtí vojáci. Kroutili nad tím hlavou a léčili mě. Když jsem se vrátil zdravý, uviděl jsem u kamaráda zase takovou pastu. Jářku, běž s tím pryč, nebo se mně dělá zle, jak to vidím. Jak to, pravil, vždyť je to znamenité! Vyprávěl jsem mu, jak jsem si s tím zkazil žaludek, a on vám se začal tak ukrutně chlámat, co já na něj jen vykuloval oči. Hledal cosi ve svých krámech a konečně mně ukázal zrovna takovou pastu, abych se na ni podíval, jestli ta, co jsem snědl, byla taková. Jářku, že byla! A tu on mně pravil: ‚Ty prase nenažrané, vždyť jsi sežral pastu na vši!‘ No, jářku, tak dobrou chuť, ale už se stalo a víc s pastami nechci nic mít.“ A kluci se smáli a „Myšku“ si dobírali, jestli prý měl vši i v žaludku, a druhý kterýsi se ptal, jestli měl vši i v hodinkách a točily mu rafičkami? „Myška“ se zlobil a bránil se: „Ty máš vši ještě dnes na mozku, ty blboune, proto jseš tak pitomej!“ V té veselosti s „Myškou“ chlapci zapomněli trochu, že je trápí hlad.

Zpočátku nevěděli jsme, jak dopadnou zde boje v noci, proto u Spasských Markvaš jsme zosnovali plán nočního útoku. Bolševici neměli rovněž tak žádných zkušeností a útočili též. Zde boj vypadal úplně jinak, než na rakouské či německé frontě – nebylo zde pomůcek k usnadnění boje.  Nebyly rakety, nebyly reflektory, které by nám umožnily aspoň částečně kontrolovat nepřítele v jeho pohybech a konáních. Telefony? Byly jen ty nejnutnější nataženy. Však by jiné byly úplně zbytečné, neboť linie se vlnila jako moře, každou chvíli vypadala fronta jinak. Všude byly utvořeny hloučky, a každý tento hlouček bojoval na svou pěst, jen časem, bylo-li možno, se poinformovaly, jak a kde vlastně stojí. Délka fronty byla za jednu noc několikráte změněna, muselo to být vzhledem na charakter boje často se měnící. Každý hlouček šel samo­statně jako lovecký pes, po čichu, za nepřítelem. Byl nucen hledat nepřítele, zjišťovat sílu a úmys­ly nepřátel, a z takových mnoha položek si činit závěry. Taková malá část pak samostatně si musela vytvářet bleskurychle plán bojových operací, často šílených a krkolomných, ačkoliv na to se zde prach málo hledělo, jen když po vykonání plánu se ukázala účinnost a užitečnost pro nás. Velikým štěstím pro naše vojsko bylo, že neuplatňoval zde svoji inteligenci, schopnosti, že nemyslel zde pouze ten vedoucí důstojník, nýbrž každý jednotlivý voják napjatě myslel a dle toho i samostatně jednal – tím byl svému veliteli velmi nápomocen. Zde všude bylo lze vidět sta a sta důkazů o velké inteligenci našeho československého vojska, a zároveň to byla jedna z nejdůležitějších položek, kterými jsme proti ohromné, strhující přesile nepřátel vyhrávali úporné boje. Na druhé straně ale tato schopnost našeho vojska měla přece jen důležitou vadu. Nevyčerpával se jen důstojník duševně, ale i každý jednotlivý dobrovolec. Sledoval jsem ten poměr – ruský voják, odkázaný na duši svého velitele, myslící na kus chleba a hrnek čaje, nenamáhající ničím svoji duši, zůstával mnohem déle fyzicky svěžím, nevyčerpaným, schopným boje, co zatím rychle upadal fyzicky jeho velitel, vyčerpávající se za celou tu masu i duševně. Naši hoši, vyčerpávající se i duševně, vyčerpávali se mnohem dříve i fyzicky. Kdo nechápe ten poměr, který jsem zde chtěl nastínit, řekne, že to není pravdou, že naši hoši vydrželi proti velké přesile, co zatím tato brala bezhlavě draka. To je zase něco jiného, zde zase hraje roli neohroženost, hrdinství, zbabělost a takové mnohé ještě vlastnosti. Byl jsem vždy pamětliv duševní práce svých chlapců, a manipuloval jsem tak, maje na zřeteli tuto důležitou položku. Tím jsem dociloval mnohem větší výkonnosti a mnohem méně duševní rozladěnosti svých chlapců.

Zde u Markvaš bylo vidět najednou některou naši část vysazenou velmi vpřed, a třebas brzy na to na tom samém místě tu samou část ustoupivší příliš dozadu. Bylo to nutno, neboť nepřítel měl možnost zacházeti nám v bok i v týl, tak jako my jemu, neboť napomáhaly nám všem k tomu rozlehlé povolžské lesy. Opatrnost a ostražitost zde musela být taková, že se nám o tom na rakouské frontě ani nezdálo, neboť tam jsme měli nepřítele jen z jedné strany. Uniformováni jsme byli všichni stejně, jak již bylo řečeno, my měli jen červenobílé lentočky na čepicích, a i tyto často dle potřeby jsme sundávali. Tak i zde u Markvaš nástup v noci nedopadl – dá se říct – nijak. Museli jsme zpět do svých posic a tu se ukázalo, že mezi námi je promícháno mnoho bolševiků, kteří se tak dobře orientovat nedovedli. Pamatuji jak dnes, jak vedle mého kamaráda, když šli zpět na staré posice, šel voják, který najednou povídá: „Ty, továryš, job tvoju mať, iďom nazad, zděs kak to mnogo Čechoslovackich. (Kamaráde, pojďme nazpět, zde je jaksi mnoho Čechoslováků.)“ Při nástupu se všechno pomíchalo, nevěděli jsme, kdo je nepřítel, řeč nebyla také nic platna, neboť nevěděl žádný, kdo stojí vedle něj, což bylo nebezpečno. Pro tyto všechny nevýhody nočního boje bylo od takového upuštěno, a nadále u nás bylo živo, když počínalo svítat. Výhodou zde bylo, že rozednívat se počínalo brzy a ve 2 hodiny po půlnoci bylo již dosti vidět.

Hned na to, 13. srpna, na tuto samou posici u Markvaš počali za dne na nás nastupovat bolševici. Věděli jsme, že proti nám stojí lotyšské pluky, a to nás trochu znepokojovalo, neboť Lotyši byli dobrými vojáky, a věděli jsme dobře, že se budeme muset bránit ze všech sil, abychom útok odrazili. Věděli jsme také, že proti nám stojí dva pluky Lotyšů, čítající asi 3 tisíce mužů, že mají 10 děl a jízdní oddíl jejich že čítá asi 300 jezdců. Byla to velká přesila proti nám, neboť naše roty byly slabé, vždyť čítaly již jen každá okolo 100 lidí. A rota ruských důstojníků, kteří nám pomáhali, rovněž slábla, pomalu, ale jistě jich ubývalo, obětovali svoje životy a nebyli nikým doplňováni. Byli odsouzeni, aby zde zůstali a složili kosti do jednoho, neboť byli příliš čestni, než aby odstoupili z boje, když viděli naprostou netečnost celého národa, zde v Kazani žijícího. Bylo naším štěstím, že jsme měli dostatek kulometů, a že každý náš hoch s nimi uměl zacházet. O kulomety nouze nebyla, dodala nám je skladiště ve městě. Před námi prostírala se pole hraničící dále s lesem, ve kterém bylo dne 13. srpna nějak živo, a my s určitostí odsud nepřítele očekávali. Naše kulomety byly nastřeleny asi doprostřed vzdálenosti od našich zákopů k lesu. A také jsme se nezmýlili v předpovědi, záhy se počaly řadit části nepřátel na pokraji lesa, aby vystoupily jako první kolona proti nám. Bylo vidět, že nepřítel má dostatek vojska, neboť za touto prvou kolonou nastupovala druhá, a pak třetí a čtvrtá kolona. Bylo nám, přiznávám se, z toho množství ouzko, ale dát jsme se jen tak nechtěli a odhodláni jsme byli bránit se do posledního. Naše baterie se činila, co jen mohla, a dělala ukrutné díry v kolonách nepřátel, kteří přes to se nedali zastrašit a v nástupu pokračovali. Když začaly pracovat naše kulomety, tu připadalo mně to jako žně na lidské obilí. Jako stébla padají pod kosami ženců, tak zde padali lidé, a kdož ví, zda věděli, proč se obětují. K našim zákopům, které byly jen provisorní – neboť důkladných budovat bylo zbytečno, fronta se stále měnila, takže se leželo více na rovné zemi než v zákopech – se dostalo hned z prvé kolony jen asi 10 nepřátel. Byli již před samými našimi zákopy, viděli, že je jich jen pár, museli vědět, že padnou zcela určitě, a přece se hnali vpřed a křičeli: „Továryšči Lotyši, vperjod! (Kamarádi Lotyši, vpřed!)“ Vyběhlo pár našich chlapců ze zákopů, kteří těchto pár nepřátel vzali do zajetí, ovšem bránící se padli. Tak to vypadalo i s ostatními kolonami. Jeden ze zajatých mně ukázal asi směr, kde prý leží jejich velitel zabitý, a že prý má mnoho peněz u sebe. Je prý to škoda, tak ať to od něj vezmu. Lezl jsem tím směrem a skutečně jsem ho našel. Byl to velitel 4. lotyšského pluku. Jak jsem lezl, neviděl jsem mu do obličeje, jak ležel. Viděl jsem, že má krásné vysoké boty, které by se mně hodily, neboť já měl boty již dosti špatné. Chtěl jsem mu je zout a když jsem ho vzal za botu, tu tento člověk obrátil zvolna ku mně hlavu. Nebyl mrtev, byl velmi těžce raněn, měl prsa prostřelena na několika místech a bylo mu souzeno žít ještě snad 5 či 10 minut. Zjistiv, že není mrtev, a výraz očí vyslovujících nevýslovný jakýsi žal, mne odzbrojily úplně, nedovedl bych tomu člověku již ublížit, třeba to byl nepřítel. Lezl jsem rychle odsud a byl jsem velmi rád a jaksi spokojen, když jsem dolezl ku svým. A tak byl boj toho dne ukončen a my měli, třebas vzhledem ku velikosti a houževnatosti boje malé, ale pro nás nenahraditelné ztráty – měli jsme asi 5 nebo 6 zabitých a asi 30 raněných. V podvečer jsem přišel ku poručíku Švecovi a vykládal jsem mu, jak rota ruských důstojníků se brání, jak bojuje po našem boku, nedajíce se námi zahanbit. A poručík povídal: „To jsou jediní zde z Kazaně, kterým jejich vojenská čest a čest národa jest vším. To ostatní je zde chamraď, spoléhající jen na nás.“ Prohodil jsem: „Bratře poručíku, naši chlapci nezadržitelně slábnou, potřebují nutně odpočinku. Dle mého náhledu měl bys co nejrozhodněji uhodit na Stěpanova do Kazaně, aby se postaral, abychom dostali posilu ruského vojska, aby naši chlapci se mohli aspoň vyspat pořádně jednu noc v klidu ve vesnici, potřebují se jednou zase umýt a očistit se. Ubezpečuji tě, že s chlapci, třeba se snaží, jen co mohou, a dobré vůle je u nich ještě dost, mnoho velké práce nenaděláš.“ Nedal mně dále mluvit a řekl: „A copak si, Adame, myslíš, že jsem to neučinil? Žádám Stěpanova stále, připomínám mu zodpovědnost a vše možné, ale on zapomněl úplně na to, že je velitelem československých vojáků, příliš dbalých na čest, a stal se zase jen a jen tím ruským důstojníkem. Oslněn našimi úspěchy, chodí po banketech, po hostinách, samá oslava, samý chlast, a myslím, že ani nechápe, co od něj žádám, poněvadž je věčně opilý.“ Co tak hovoříme, přišla ruská rota co výměna některé naší roty. Poručík vyšel před chalupu, pohlédl na mne tak divně a četl jsem přímo v tom pohledu otázku: „Víš, co je to za chamraď? To bude do rána všechno u bolševiků.“ Když rotu přijal a učinil patřičné rozkazy, tu vrátili jsme se do chalupy. „No ti nás vytrhnou! Kdyby to aspoň vydrželi, než si naši hoši odpočinou.“ Důvěry v tuto novou ruskou rotu také jsem neměl a prohodil jsem: „Ti rozhodně utečou do rána buďto do Kazaně, nebo k bolševikům. Ale ráno budeš mít jistě zákopy prázdné.“ Nařídil mně, abych sledoval cvrkot u této nové roty ruské po celou noc a všechno ihned hlásil. Naše rota se zatím stáhla do vesnice, hoši se myli a čistili a brzy se uložili ku spánku. Postavil jsem 8 jezdců za tuto ruskou rotu a sám jsem jezdil občas vyzvědět, jak ti Rusáčci u nás zdomácněli. V půlnoci jsem je navštívil sám v zákopech a všechno bylo v pořádku. Již jsem si počínal dělat výčitky, že snad jsem jim ubližoval, že jsou a udělají se z nich dobří vojáci. Ale ve 2 hodiny po půlnoci již jsem letěl cvalem k poručíku Švecovi s velmi potěšující zprávou, že totiž všechny rance a pušky ruské roty v zákopech sice jsou, ale chlap ani jeden. „A kde asi jsou?“ ptal se poručík Švec. „Do jednoho v Kazani,“ hlásil jsem. A již naše rota, odpočívající ve vesnici, rychle vstávala, aby obsadila svá stará známá stanoviště. Od těch dob se našim chlapcům nepovedlo ani těch pár hodin klidně pospat ve vesnici až do odchodu z Kazaně. Sám mohu s čistým svědomím říci, že za 5 neděl v Kazani jsem ani jednou nespal vysvlečený a prádlo převléci se mně za tu dobu povedlo právě jednou. Nejen vojáci, ale i zvířata, spoluúčinkující v bojích, trpěla nevýslovně. Naši koně, ve dne v noci stále osedlaní, neměli nikdy odpočinku, a z únavy nevšímali si již ani torby s ovsem, kterou když dříve byli viděli, tu radostí řičeli. Stáli nyní s torbou zavěšenou na hlavě, nevšímali si chutného zrna, raději spali. Pověděl jsem o tom poručíku Švecovi, který měl velmi rád koně, a věřil jsem pořekadlu, že kdo má rád zvířata, má rád i lidi. A poručík Švec miloval svoje vojáky více než sebe, a z lidského stanoviska byl až příliš přísným k sobě.

Zajali jsme tři špiony bolševické a mí kluci stále na mne doráželi, abych jim dovolil tyto provinilce odstřelit. Já ovšem neměl práva k takovému velmi zodpovědnému rozkazu, a proto jsem to ohlásil poručíku Švecovi. Pravil, že nesmí na jejich životy nikdo sáhnout, třebas žijeme ve výjimečné době, musíme zákony respektovat. Špioni jsou Rusové, a proto budou odevzdáni ruským vojenským úřadům, aby byli souzeni. To byl zároveň rozkaz pro moji komandu. Tím zašla chuť mým chlapcům na životy těch špionů. Den ode dne naše situace stávala se těžší. Nás stále ubývalo počtem, a kromě toho kvalita, bojová schopnost chlapců, každým dnem byla horší, co zatím sil nepříteli přibývalo a vojsko tohoto i kvalitativně se zlepšovalo. Při jedné rozmluvě jsem poznal, že poručík Švec, tak jako i my všichni, pevně věřil v pomoc „Dohody“ stále nám ohlašovanou. Pravil jsem: „Bratře poručíku, všiml sis těch našich chlapců po tomhle boji, jak vypadají? Jsou vysílení do nemožnosti. Máš je již jako roty stínů, a ne lidí, a při tom se ještě nevzdávají naděje, brání se jako lvi, štěstí, že máme dostatek kulometů, nebo nevím, jak by to již dnes dopadlo.“ „Adame,“ pravil, „kdyby hoši ztratili i naději na vysvobození, nebo jakési šťastné rozluštění této naší situace, tak se můžeme již rozloučit se vším. Je dobře, že hoši ztratí všechno, ale čest československých vojáků jako jedinou si zachovají. Jen kdyby ‚Dohoda‘ si s tou posilou pospíšila. Stále telegramy jdou, 200 tisíc Japonců nám jde pomoci, specielní anglický broněvik (obrněný vlak), ale zde nemáme nic, jsme stále jen a jen sami. To víš, jim zle není, proto do špatného nepospíchají, ostatně kdyby Rusové za něco stáli, tak bychom nemuseli upírat stále zraky na ‚Dohodu‘ a měli bychom zde po našem boku dobrého ruského vojska tolik, že hoši by si mohli odpočinout, ale bezpečně, a pak by se to zase šlo dobře ku předu. Ale zde v Kazani ani dobré vůle není, ne tak dobrých činů. Ve městě se jen pijanstvuje, na dostizích je plno lidu vesele se bavícího, celé noci je hlučno v šantánech, a nikdo si nepomyslí, jak my pro ně, darebáky, zde strádáme. Samá neřest zde, víš, takové město jsem hned neviděl, vypadá to zde jako prokleté.“ Bylo mně poručíka Švece líto, neboť rozpovídal se pod tíhou, která tlačila jeho duši. Byl již také příliš utýraný, neboť jen velmi málo spal. A když i spal, tu několikráte jsem ho za noc vzbudil. Ačkoliv se v noci nenastupovalo, byly vždy důležité události během noci, o kterých poručík musel vědět, a které byly důležity ku vyhotovení bojových i obranných plánů zase na den. Vždy vstal docela klidně, nikdy mne nepřijal nějak nevrle nebo roztrpčeně. Vždy se stejným obličejem, plným klidu a přísnosti. Úsměv na tváři se u něj objevoval jen velmi zřídka, a i to přelétl jen jako stín. Když nastala situace velmi těžká, tu přešel jednou neb dvakráte po světnici, při čemž si jaksi usilovně třel prsty čelo, bylo vidět, jak příliš myslí. A již stál přede mnou, uděloval rozkaz, který tak hned někdo nedovedl dát, jako on. Jeho rozkazy byly krátké a jasné, takže nebylo lze si tyto vyložit na několikerý způsob.

Práce zde konaná již přesahovala i moje síly a dostavovala se reakce. Hlásil jsem poručíku Švecovi, byl při té rozmluvě, tuším, poručík Havel, že jsem již nemocen, prosil jsem, aby mě pustil léčit se, poukázav na to, že je zde bratr Hrázský, který je znamenitým vojákem a zkušeným kavaleristou, který komandu zrovna tak povede. Ukázal jsem mu, jak z nedostatku stravy se mně viklají všechny zuby, neboť jsem již trpěl nemocí zvanou „cinka“, ukázal jsem žíly naběhlé od jízdy na nohách, a přece mně to nic nepomohlo. Nepustil mě a řekl: „Adame, my jsme na tom stejně, a protože tě dobře znám od samého počátku, tak ty zde zůstaneš se mnou. Já si tě přeji mít zde. A bude tě to jistě těšit, když jednou vzpomeneš, že i těch starých mazáků staro­družiníků hrstka zde byla u Kazaně, a že vydrželi až do konce sobě věrni. Abys věděl, že ti nechci ublížit, potřeba je odpočinku již všem, dám ti tři dny dovolenou, jdi na svoji loď a odpočiň si. Dej si tam vše do pořádku, co je třeba, a přijď zase sem ku mně.“ Tak jsem se zase přece dostal na loď, kde jsem si ale neodpočinul. Bylo zde tolik práce, až mně šla hlava kolem. Přijel také Vašek Holý ze Simbirska a přinesl potěšující zprávu, že čistokrevní koně jsou již zdraví a běhají jak vítr. Podivil jsem se, jak rychle se zotavil hřebec raněný, vzatý bolševikům v Klučišti. Dostával více ovsa a dělal se z něj ohromný kůň. A zase jsem se potěšil také s Bobíčkem, který vesel běhal a skákal po hřbetech koní. Přece jsem se zde trochu vyspal, ačkoliv moc dobře ne, neboť vzduch, zvláště v noci, byl na řece Volze studený a příliš sychravý. A zase rád jsem šel k poručíku Švecovi na pravý břeh. Přijel jsem do poměrů ještě neutěšenějších, než jsem byl odešel. Bolševici hromadili velké množství vojska a zjistili jsme, že mají již asi 15 až 17 tisíc vojáků proti nám. Byl to ohromný nepoměr sil. Našich chlapců již mnoho odešlo nemocných, mnoho bylo raněných, a dosti již celkem i zabitých. Každému bylo již jasno, že pravý břeh už dlouho neudržíme. Poručík Švec to nejlépe chápal, proto zkracoval délku fronty, ale tím i nastávalo nebezpečí na křídlech, neboť nepříteli se tím dávala možnost nás snáze obkroužit. Proto také jsme opustili vesnici Markvaš a středem našich válečných operací se stala známá již nám vesnice Vorobějevka. A stalo se to, co se dalo očekávat, nepřítel nám vzal na našem levém křídle vesnici Matušino, a tím nám přehradil úplně spojení po Volze se Simbirskem. Každý slepý byl by viděl, že pravý břeh neudržíme, a že jest to otázkou páru dní, kdy budeme nuceni břeh opustit. Ale Kazaň byla stále netečnou, neposlali nám ani jednoho vojáka, neboť mobilizace vypadala tak, jak vypadali lidé, kteří ji nařizovali. Každý v Kazani měl nějakou protekci, a proto mobilizováni byli jen ti, kteří nějakého toho „strejčka“ neměli, a těch bylo málo. To, co se samo přihlašovalo, to byl sám bolševik, takže i ta hrstka, co zde byla, byla nebezpečná. Veškeren lid zde viděl, jaké nebezpečí hrozí městu, ale nenašli se lidé, kteří by si uvědomili, že v prvé řadě oni jsou povinni hájit svého města. Spoléhali jen na nás. A byli by dali vše, co jenom bychom si přáli, jen abychom sami město uhájili. My nechtěli nic, jen aby se konečně vzpamatovali a přiložili ruce k dílu.

Situace byla den ode dne hrozivější. S tou ohromnou přesilou nepřítel počal 22. srpna útočit na nás slabé, ale hoši se nedali toho dne, a i druhého dne, kdy bolševici opakovali útok, se jim tento nepodařil. Hoši kosili nepřítele z kulometů úžasně, ale zastrašit se nedal. Dne 24. srpna zase vrhl na Vorobějevku velkou sílu, chtěje náš střed prorazit, a 25. srpna časně ráno již vidíme všichni, že na celé naší frontě se bude dít cosi velikého. A skutečně – asi mezi 5. a 6. hodinou ranní bolševici již útočí po celé frontě. Všichni jsme se bránili na život a na smrt, byl to boj zoufalý, a tím jsme nabývali snad síly říci nadpřirozené. Měli jsme zase trochu štěstí, neboť ze Simbirska nám jel praporčík Sameš na pomoc se 45 kulometčíky. Když viděl, co se děje, tu napadl nepřítele ve vesnici Matušino a podařilo se mu bolševiky z vesnice vybít. Tím uvolnila se zase cesta po Volze do Simbirska. Mrtvých a raněných měl nepřítel u Vorobějevky jako naseto. My měli ovšem též ztráty, sice co do počtu nepříliš velké, ale pro nás velmi citelné. Bylo našich chlapců tuším 6 zabitých a asi 15 raněných. Tak nás stále pomalu ubývalo, co zatím nepřítele každodenně přibývalo. Věděli jsme, že za každou cenu chtějí docílit, abychom opustili pravý břeh řeky. Drželi jsme se, pokud jsme jen mohli, a jedinou ještě naději jsme měli, že včas k nám dorazí podplukovník Kappel, vracející se s 2 tisíci vojáky pěšími, 15 děly a asi 300 jezdci ze Simbirska, kamž byl vyslán dříve, neboť tomuto městu hrozilo velké nebezpečí. Kappel se do­stavil a velikým obchvatem se snažil zničit armádu nepřátel na pravém břehu. Dne 26. srpna přešel poručík Švec na levý břeh a na pravém břehu řídil dále podporučík Kutlvašr veškeré operace. Sice mladý podporučík, ale dosti schopný, snažil se, co jen mohl, ale vše bylo marno. Podporučík Kutlvašr, ač dobrý, přece se jen zdaleka nevyrovnal poručíku Švecovi, neměl toho klidu, neměl té rozvahy. Švec již tím svým klidem velmi konejšivě působil na vojáky, Kutlvašr zase jakousi nervositou vojáky tím více rozčiloval a zneklidňoval. Osm vojáků-jezdců, které jsem mu byl zanechal ku jeho službám, stále prosilo, abych je zaměnil, že to u Kutlvašra nevydrží, že to není Švec. A sdělovali, že každá zpráva, kterou přivezou, prý ho náramně rozčiluje, a pak tím nervosním chováním je přímo týrá. Tak, jak jsem si to já vysvětloval, tak jsem ukonejšil i 8 chlapců. Řekl jsem jim: „Chlapci, představte si jen, jakou má uvalenu Kutlvašr na sobě zodpovědnost. O tom, jaké má vojáky, netřeba nám mluvit, neboť denně vidíte jejich hrdinné činy. Představte si, že Kutlvašr je znamenitý voják, ale oproti Švecovi je příliš mladým, a proto snad se nad každou maličkostí rozčiluje. On je velmi pamětliv své zodpovědnosti a vy, jestli jste dobrými vojáky, o čemž se ani neodvažuji pochybovat, tak ne že od něho utečete, ale tím usilovněji mu budete pomáhat, přesně plnit jeho rozkazy. Tak jedině se zachováte čestně ku svému veliteli a ku celému československému vojsku. Nesmíte zapomenout, že čest našeho vojska záleží od činů a chování každého jednotlivce.“ A chlapci zůstali a vydrželi s Kutlvašrem až do konce.

Dne 28. srpna byla na našem pravém břehu rozhodná bitva, která zpečetila osud tohoto břehu a i města Kazaně. Kappel, ačkoliv měl výborné vojáky a byl sám znamenitým vůdcem, utrpěl porážku při obchvatu a ustupoval na jih ku řece Volze. Bylo vidět, že zde již nepřítel má takové síly, kterým my nemůžeme odporovat, proti kterým jsme již příliš slabými. Ještě 2. září došlo zde k boji, po urputném zápasu udrželi naši hoši posici a vzali i kulomety nepříteli, který ale dobře již věděl, jak jsme vysíleni, a proto opakoval stále útoky, aby nás donutil pravý břeh opustit. To se mu povedlo, neboť ze 6. na 7. září v noci jsme opustili úplně pravý břeh a přeplavili se na břeh levý. A co se dělo na levém břehu od počátku? Když jsme dobyli Kazaň, tu pro nedostatek kavalerie nebyl nepřítel tak pronásledován, jak by to vyžadovalo. Rudí se brzy zastavili na útěku a obsadili Krásnou Gorku, odkudž do nás píchali jako kluci do vos. Levý břeh připadl pod velení srbskému majoru Blagotičovi. Nepřítel zde podnikal celou řadu útoků proti našim, ale marných, neboť 13. srpna 1. a 3. rota a Srbové vybili rudé z vesnice Suché Říčky. Naši se nezastavili, ale pronásledovali nepřítele dále, neboť veškerá konání našich soustředila se ku dobytí výše na řece ležícího mostu Romanovského. Ale 16. srpna byl v krvavém boji, kdy se naši rvali o Zelený Dol, zabit major Blagotič, vpadnuv do jakési uličky, kde Srbové dostali kulometný oheň ze dvou stran. Zde také padl náš bratr Šešín, velitel 1. roty, i se svými vojáky. Kromě toho bylo našich chlapců asi 20 v tomto boji raněno. Byly to ztráty pro nás velmi těžké, a k tomu ještě Srbové, jakmile jim padl jejich velitel major Blagotič, opustili nás úplně, odešli z fronty, jaksi duševně zničení. Tito tolik výteční vojáci, jimž málokteří by se mohli rovnat, najednou se stali nepoužitelnými.

A přece jsme se nevzdávali naděje ku dobytí Romanovského mostu, a jakmile nám přišla na pomoc část 2. pluku, pokusili se naši znovu o dobytí tohoto mostu. Třetí rota 2. pluku pod velením poručíka Hasala nastupovala na Osinovo, ale nic to nebylo platno, neboť síly nepříteli přibývalo každodenně a nepřátelská baterie tuto vesnici zapálila. Na severovýchod od Kazaně nepřítel již měl přes 2 000 pěšáků, a dobrých, měl dvě baterie a dostatek jízdy. Na naší frontě zde byly zúčastněny 9. a 11. rota 1. pluku, 1. rota 2. pluku, pak důstojnická ruská rota, asi 350 mužů. Naši 22. srpna provedli útok na linii Kindary–Aky–Čebaksy. Sice dosáhli úspěchu, ale zase Rusové zůstali hodně vzadu, takže celkový efekt boje nebyl žádný, neboť naši se museli vrátit do posic zaujímaných před bojem. Každý viděl, že krok za krokem se blížíme ku konci. A chlapci docela prostě, a myslím, že úplně správně, usoudili, že kdyby Stěpanov se o nic nestaral, jen pomáhal mobilizovat a mobilizované organizovat, a posílal nám jen trochu spolehlivé vojáky, tak jsme nemuseli tolik trpět a dnes jsme mohli být třebas již v Moskvě. Každý den jsme to měli „lepší“. Dříve jsme měli přece jen většinou nepřítele před sebou, teď již jsme nepřítelem úplně obklopeni. Dokázalo se to, když se, tuším 3. září, zbuntovali dělníci v prachárnách ve Slobodce. Pravil jsem Švecovi: „Zdá se mi, že jsme již v Kazani skončili. Chlapci jsou již namíchnutí a vysláblí, s těmi již práce žádné nenaděláš.“ A poručík Švec mně odpověděl: „Adame, to není všechno. Já bych ti dokázal, že ještě bychom dovedli vykonat mnoho práce, ale překážek je již příliš mnoho. Chlapci jsou vysláblí, vysílení, a všichni nemocní měli by se léčit a ne válčit. Pak ‚spojenci‘ jsou páni příliš pohodlní, nemají naspěch, a proto s posilou nepospíchají. Ostatně ta vojska spojenecká jsou zde všechna pro kočku. Jdou jen tam, kde jsme my, a to ještě zůstávají pro jistotu nejméně 100 verst v našem týlu. To je zde vojsko na parádu, ale ne na práci. Jsou to, tak bych řekl, ‚korso-vojáci‘. Myslím, že bychom zde padli do jednoho, ale spojenců bychom se nedočkali. Už v tu posilu vůbec nevěřím. Dále ‚bagáni’ se o nic nestarají, však Češi to udrží. Vždyť ve městě se žije tak, že ani před válkou se jistě zde tak nehýřilo. Všude je veselo, restaurace plné, šantány, kavárny do rána osvětleny, pořádají se dostihy. A proč ne, vždyť na frontě jsou Čechoslováci. Oni si myslí, že nám dají trochu žrádla a špiritusu, a my budeme spokojeni jako ruští vojáci. Tato netečnost ruského národa velmi rozčiluje a demoralizuje naše chlapce. Říkají, že se jim na to vykašlou, aby takové zchátralé město bránili. A sám se divím, že již s tím nesekli a neposlali to všechno k ‚jebennej matěri‘. Vím, že kdyby se nebáli, že pošpiní čest československého vojska, tak Bůh ví kde již jsme dnes byli. V Sibiři prý je tolik zdravého, silného vojska, nečinně ležícího, a my umíráme vysílením. A ve městě je dnes již více červených, než bílých, držících se dosud ve stínu, ale brzy vylezou na světlo a ukážou se nám veřejně. Budou se nám těžce počítat! Nezbývá, než přemýšlet, jak se odsud bezpečně, dokud je čas, dostat. Naděje, kterými jsme zde byli stále živeni, jsou pryč, a třeba žít jedině skutečností. No, běž, Adame, a hlavně dej pozor, abys v tom týlu nepřišel o hlavu.“

Totiž my projížděli v noci do nepřátelského týlu a sledovali veškeré pohyby vojska. Tato služba naše byla velmi pro nás nebezpečná, neboť jsme mohli očekávat každé noci, že se více nevrátíme. Nejezdilo nás mnoho, vždy 5 nebo 6 jezdců. Do druhé hodiny ranní jsme se museli vrátit a hlásit poručíku Švecovi, dle kteréhož hlášení si dělal pak plány. Tam, kde bolševici cpali mnoho vojska, tam dával více našich také Švec, kde zatím na jiném místě ponechával sem tam nějakého vojáka, aby markýrovali jakoby obsazené zákopy. Vzpomínám, jak jednou by se nám taková rozvědka málem byla nevyplatila. Již jsme měli všechno vyšetřeno a sjížděli jsme po svahu dolů, na kterémžto svahu nedaleko byla vesnička. Pod svahem vinul se potok, přejeli jsme klidně po mostku a hoši chtěli napojit koně. Pravil jsem, že já budu dávat pozor z protějšího svahu, a až hoši napojí, pak vyjedou zase oni na svah a já sjedu svého koně napojit. Ještě se řádně koně nenapili a vidím, jak okolo chalup ve vesničce na protějším svahu běží plno vojáků plíživým jakýmsi klusem. Viděl jsem, že je zle, proto písknuv, dal jsem znamení chlapcům, kteří po signálu okamžitě jako střela vylétli z potoka a nyní jsme se hnali po holém svahu, co jen koně mohli vyskočit, abychom dosáhli hřebenu svahu jako jedinou možnou naši záchranu. Bolševici odkryli silnou střelbu po nás a nedoufal jsem, že ujedeme bez nějaké nehody. V tom „Myška“ křičí: „Adame, koukej, jak Zaibt jede!“ Skoro mráz mně přešel po těle, když jsem spatřil bratra Zaibta. Sedlo, jak jsme jeli plným tryskem po dlouhém svahu, sjelo koni na zadek a netrvalo by dlouho, kdy by bratr Zaibt i se sedlem sjel po zadku na zem. Křikl jsem: „Zaibt, chyť se hřívy!“ Tím sedlo na zadku koně udržel a šťastně jsme přejeli hřeben svahu, za doprovodu hvízdajících nám na cestu kuliček. Za hřebenem jsem chlapce zastavil, rychle jsme opravili Zaibtovi sedlo, a hnali jsme se dále. Zaibt měl koně, kterému v Rusku říkali výhončivý. Byl to kůň náramně dobrý běžec, letěl jako ptáče, ale měl vadu, že jeho trup se dělal poněkud tenčí, po nějakém čase jízdy objem trupu byl menším. Bylo třeba čas od času popruh přitáhnout, aby sedlo sedělo pevně na hřbetě koně. Ovšem dnes bratr Zaibt času na to neměl a málem by se mu to nevyplatilo. Bratr „Myška“ i v tom největším nebezpečí si dělal ze Zaibta jen a jen srandu, nijak mu nekazily náladu a humor hvízdající nepřátelské kuličky. „Myška“ byl ohromný kluk.

Dojeli jsme šťastně k našim, ale druhý den jsme se již do týlu nepřítele nedostali, neboť dobře frontu obsadil. Bylo jasno, že opuštěním pravého břehu Volhy byl i osud levého břehu zpečetěn. Také jsme pozorovali, jak nepřítel, když byl odtížen naším ústupem z pravého břehu, hrne ohromné reservy na levý břeh. A naši hoši viděli svoji slabost. Viděli, že musí býti ostražitými nejen vpředu, ale i vzadu. Když se zbuntovali dělníci v prachárnách ve Slobodce, tu bylo třeba vystavovat stráže i do týlu naší fronty. Tyto zadní stráže více rozčilovaly naše hochy, než přední. Vojáci ruské národní armády, ať podnikali, co chtěli, vždy s neúspěchem, a zase to byli naši hoši, kteří je z bídy museli vytahovat. To vše tolik demoralizovalo naše vojsko, že jakmile počala přestřelka, tu naši hoši první si zajišťovali, kudy utéci. Dne 5. září byl poručík Švec volán do štábu a my netrpělivě očekávali, co nám přinese za nové zprávy. Nepřinesl nic potěšujícího, jen že jsme měli držet ještě jeden den frontu, aby z Kazaně mohli vyvézti raněné a nemocné vojáky ruské. Kluci ale měli již všeho dost a již hrozili, že se seberou a sami pocestují k Samaře. Zase jen působením Švece hoši zůstali a poručík Švec slíbil, že 7. září v noci opustíme Kazaň. Náčelník štábu Romanovský, když viděl, jak je zle, tu se sebral a utekl. K Stěpanovovi přišel starosta města Kazaně a prosil, abychom Kazaň neopouštěli, že všechno, co jen dovede pušku držet v ruce, vše půjde na frontu, zamění naše hochy, aby si mohli pár dní odpočinout. Tedy náramně pěkné vyhlídky pro nás. Za několik dní jsme se měli jít zase rvát za to shnilé, proklaté město. A tak nás také zaměnilo ruské vojsko. Ale přál bych každému tu psinu vidět, tu ruskou národní armádu. Většina přišla v civilu, ze sta osmdesát jich neumělo držet pušku v ruce, a ne tak s ní zacházet. Na první pohled bylo vidět, že je mezi nimi více bolševiků, než si kdo může pomyslet. A náš „Myška“ měl z toho zase legraci, hned byl veselý. Křičel: „Adame, koukej, sakra ti mají hybu, to bude sekec. Ta společnost se popíchá, než to přijde na frontu.“ A poručík Švec, stojící nedaleko, byl vyrušen z pozorování smíchem a slovy Myškovými, a obrátiv se, pravil: „No, ti to opravdu vytrhnou!“ Když rudí počali nastupovat, tu naše výše uvedená společnost začala brát draka, ač nepřítel byl ještě aspoň 3 versty daleko. Bylo co děkovat jen artilerii, že divokým ohněm zastavila nástup rudých.

Dne 9. září se vysadilo na Kazaňském přístavu asi 50 rudých námořníků, a kdybychom my zde nebyli, tak jistě tato hrstka vzala celé město. Kazaňská ochrana, jakmile padl první výstřel od námořníků, vzala do zaječích, a zase Kutlvašr, který zde byl s 2. a 9. tuším rotou 1. pluku a 1. rotou 2. pluku, zakročil a přepadení krátce likvidoval. Téhož dne odpoledne rudí počali nastupovat na Prochorovu Slobodinu, a to se rozumí, národní armáda vzala draka. V tu chvíli přišla pomoc národní armádě, a sice batalion stavropolského pluku, asi tak 500 prý lidí, jenže polovice po cestě byla již utekla. A z těch 250 zase 200 jich neumělo s puškou ani zacházet. Pěkně to pokračovalo ku velké naší radosti, neboť ať se kde cokoliv šustlo, tu vždy jsme museli zase jen my pomoci, takže na oddych se zdálo, že se vůbec nedostaneme. Najednou se poněkud pozdě, snad ještě ze zimního spánku, probudila francouzská mise, přišedší zároveň s městskou radou na nás působit, abychom to zachránili, nabízevše všechno možné, co jen bychom si přáli, jen abychom šli držet frontu. Nabízelo se jídlo, kuřivo, chlast i peníze, myslili si, že nás na něco tak nečestného nachytají jako ruské vojáky, snad se domnívali, že za peníze a trochu chlastu či čeho ještě budeme dále za ně umírat. Když jsme o tom mluvili, tu „Myška“ to prostě a krátce odsoudil, řka: „Ať si to sežerou a vychlastají sami a frontu ať si také drží sami, aby věděli, jak je to, bagáni darební. Teď, když jim teče voda do prdele, tak, ksindl mizerný, bude to běhat a prosit. Počkejte, ti bolšáni vám to zlato tady prosejou. A té francouzské misi to také nebude škodit. Počkejte, to vám ty puky na vyžehlených rajtkách budou lítat, až budete brát draka!“ A před večerem dne 9. září byl volán poručík Švec zase ku poradě. Tam jim to vytmavil, tam jim řekl, neboť mluvil jen on a ti ostatní se Stěpanovem museli jen poslouchat, že Kazaň musíme opustit. Vyčetl jim, že celý měsíc spali, jen demoralizovali vojsko i národ, neboť tehdy, kdy měli usilovně pracovat ku uhájení města, tu si dělali koňské dostihy, bužírovalo se po barech a šantánech, a naši hoši umírali v poli v dešti a v blátě za ně, prostopášníky. To, co na honem mobilizovali, to že je k ničemu, nebezpečná banda daná dohromady, která se pomlátí sama mezi sebou. A přece prý, jak poručík Švec řekl, bylo ještě dosti těch, kteří Kazaň chtěli hájit za každou cenu, do poslední chvíle. Ale tito chytráci zase to chtěli udělat jen pomocí našich chlapců.

Hned dne 9. září ráno jsem hovořil s mými chlapci a litoval jsem opustit naši loď, kde jsme měli tolik věcí pro nás důležitých a velmi těžce nabytých. Měl jsem velké zásoby ovsa a sena pro koně, byla zde sedla, uzdy, pokrývky na koně, a těšil jsem se, až bude trochu jen klid a svoje chlapce obléknu do úplně nové uniformy a osedláme koníčky novými sedly, co to bude za nádheru. Již jen pomyšlením jsem v duši jásal. Pro kováře jsem měl nachystanou komplet novou polní kovárnu se vším nářadím – a teď se to zde mělo nechat rudým na pospas. Moje práce, moje starosti, které mně nedaly ani minutu klidu, během jedné noci měly se obrátit v nic. Proto zrál ve mně okamžitě plán, že naši loď a tím i náš veškeren majetek musím zachránit. Zašel jsem k poručíku Švecovi, totiž byl již jmenován plukovníkem, ale na rukávě měl odznak stále jen poručíka. Zastihl jsem ho na lodi „Karamzin“, majícího kol sebe několik důstojníků. Byl zde praporčík Maur, poručík Havel, Pavlíček a ještě někteří. Pozdraviv, žádal jsem Švece, aby mně dovolil s mojí lodí projet dolů na Simbirsk, jelikož majetku, který jsem těžce pro komandu nasháněl, se nechci za žádnou cenu vzdát. Švec se na mne udiveně podíval a pravil: „Víš, Adame, je to od tebe šílený nápad, rozkaz ti k tomu dát nemohu, vždyť celý pravý břeh mají obsazený v okolí Kazaně bolševici. Jejich je Vrchní Uslon, Nižní Uslon, Klučiště, Matušino, a ty bys to chtěl šťastně projet? Jedna rána z děla stačí, aby tvoje obě lodě potopila.“ Namítal jsem, že napřed musí být jistota, že bolševici trefí moji loď, a teprve pak se můžeme potopit. Pravil dále: „Víš, Adame, znám tě, ty si říci nedáš, a mám o tebe obavy pro stálé tvoje krkolomné kousky. Tedy když na tom trváš podniknout tu plavbu, tak si to vykonáš na svoji vlastní zodpovědnost, ale varuji tě a zakazuji ti, abys vzal na loď i koně.“ Řekl jsem, že komandu pošlu po břehu, jelikož jezdců bude třeba na ústupu z Kazaně našim rotám, a nechám si jen jednoho bratra u sebe, který se dobrovolně přihlásí. Praporčík Maur tenkráte mě varoval, neboť v přítomnosti Švecově mně řekl: „Adame, není ti líto dávat život v takové nebezpečí? Čtyři léta se zde tlučeš a na konec tě bolševici utopí. S takovou přijdeš někde o tu tvoji nepokojnou hlavu.“ Odpověděl jsem, že nemám nic více ztratit než svoji hlavu, a to že je dosti málo. Poděkoval jsem Švecovi, že mně v mém plánu nepřekáží, a spěchal jsem ku své lodi a komandě, kterou jsem ihned svolal ku poradě. Všechno jsem chlapcům vyjasnil a tázal jsem se, kdo by dobrovolně se mnou zůstal. Nehlásil se nikdo, jen jediný Václav Holý, o kterém jsem již byl povídal jako o znamenitém kováři. Tedy ujednáno, že komanda pojede s rotami po levém břehu a já s Vaškem pojedeme s lodí. Pak jsme se radili již jen s Vaškem. Vašek dostal úkol, že bude hlídat kapitána a kormidelníka lodi, tedy bude s nimi nahoře v kapitánské budce. Já budu zase dole na palubě, která byla úplně ze všech stran krytá, utvořená jako velká stáj pro koně. Vaškovi jsem nařídil, aby si vzal bomby a revolver, a v případě, že by kapitán chtěl přistát k bolševickému břehu, ať ho ihned zabije a kormidelníka pak ať revolverem nutí ku správné plavbě. Hoši nám pomohli zajistit kapitánovu budku proti střelám tím, že natahali balíky sena a těmito budku celou obložili. Obložil jsem si i dole část stěny, a pootevřev vrata ve stěně, postavil jsem si do otvoru kulomet, abych mohl na střelbu nepřítele odpovídat. Sdělil jsem plán též kapitánovi lodi, ale tento chtěl rozkaz ku plavbě od admirála povolžského loďstva. Takového pána jsem ale v celé Kazani nenalezl, a poručík Švec mně řekl, když jsem mu o tom byl dal zprávu: „Já se ti divím, že sháníš admirála. Tím admirálem budeš ty, ty mu dáš rozkaz a on musí jet.“ „Bratře poručíku, tedy děkuji za povýšení.“ Zatím se dověděly roty o mém počínání, a celá moje rodná 3. rota si přinesla na moji loď rance, abych jim to svezl. Když to šťastně dopadne, tak prý jim to někde odevzdám, no a když nás potopí, tak to bude i s námi v pekle. Také poručík Havel si přinesl dosti objemný ranec ku přepravě. Zatím na rozkaz poručíka Švece nakládali na moji loď spoustu nábojů do rychlopalných děl systému „macklin“, pak v bednách nové rychlopalné pušky „šoška“ a „lujsky“. Večer mě poručík Švec zavolal a řekl, že když projedu, tak ať jedu po řece Kamě a z Čistopolu ať vozy dopravím veškeren náklad do Bugulmy. „Kdy míníš, Adame, vyjet?“ se ptal. „Jakmile trochu měsíček vyjde, tak hned odrazím.“ To bylo naposled, co jsem v Kazani s poručíkem Švecem hovořil. Zatím jsem sehnal 2 láhve čistého špiritusu a ty jsem v 10 hodin večer daroval topičům. Kapitánovi jsem ohlásil, že z rozkazu velitele československého vojska musí jet, a to mu dostačilo. Trubku, kterou dával rozkazy topičům a strojníkům dole u strojů, namontoval si dole u podlahy budky, aby mohl komandovat vleže. Bylo vidět, že má dosti strachu. Ostatní služebníci na lodi se nastěhovali i s rodinami a dětmi do podpalubí. Myslel jsem si, jak jsou ti lidé hloupí. Kdyby se nám stala nehoda, tak zahynou v té lodi všichni.

Večer již komanda odjela, rozloučili jsme se a opouštěl jsem chlapce opravdu velmi nerad. Lodníci učinili přípravy k odplutí a čekali jsme jen, až poněkud měsíc vyjde. Večer byl příliš tmavý a poručík Švec poslal ku mně vojáka se vzkazem, kdy vyjedu. Dal jsem odpověď, že ihned, jen co trochu měsíc vyjde. Zkusil jsem z mého kulometu pár ran, pracoval dobře, byl jsem spokojen. Vašek šel již nahoru do kapitánské budky. V tom přijel bratr Kočárek na koni a zavedl ještě koně na loď. Za chlapci už nechtěl jet, že prý už nepojede ani krok, ať se děje co děje, že už toho má dost. Když prý má zdechnout, tak ať zdechne třebas se mnou na lodi. Byl příliš utýrán a bylo mně ho líto, proto jsem ho nechal na lodi a poručil jsem mu, aby, až dojedeme ku Nižnímu Uslonu, navěsil torbu s ovsem svému hřebci, aby hřebec byl potichu. Ještě jsme nahonem nakladli ku stěně za hřebce jednu řadu balíků sena, aby koně nám náhodou neranili. „Pak si lehneš ku mně a budeš dávat pozor, případně nachystáš mně nový pás s patronami do kulometu.“ Viděli jsme, že bolševici zapálili na Nižním Uslonu nějakou loď, osvětlovala daleko celé okolí. To mně nekazilo nijak náladu, neboť bude-li hořící loď mezi námi a přístavem, nebude možno nás spatřiti a my snáze projedeme. Bylo ³/₄ na 11 večer, když jsem dal rozkaz k odjezdu, odeslav vzkaz poručíku Švecovi na „Karamzin“ po vojáku u mne kvůli tomu čekajícímu. Vyjeli jsme a bylo dobře, že naše loď byla připnuta ku boku parníku, který ji táhl zrovna ze strany od nepřítele, takže parník byl kryt přece poněkud lodí. Ležel jsem u kulometu a bratr Kočárek u mne, co zatím Vašek bděl nad správností jízdy u kapitána, který pro bezpečnost si byl lehl na podlahu a odsud řídil strojníky a topiče. Kormidelník byl muž srdnatější, a dokud se nestřílelo, natáčel kormidlo kolem, stoje a pozoruje směr jízdy. Přijížděli jsme k Nižnímu Uslonu a viděli jsme bolševické vojáky, jaksi chvatně pobíhající po břehu, ale zvláštní bylo, že ani jedna rána nepadla, nikdo po nás nevystřelil. Naše loď hnala se rychle ku předu, neboť topiči a stroj­níci pod vlivem alkoholu, který jsem jim dal, nedbali a nemyslili na to, či stroje to vydrží či nikoliv. Topili a jeli, jak, myslím, nikdy před tím. Pociťovali jsme to i nahoře, neboť lodi se jen třásly, jak stroje pracovaly s největším napětím. Kapitán křičel trubkou na strojníky, aby tolik stroje nepouštěli, jelikož jsou již nespolehlivé a může se nám něco přihodit, právě když toho nejméně budeme potřebovat. Ale marnost, strojníci jeli, jak oni chtěli, a topiči si topili také, jak sami chtěli. Projeli jsme Nižní Uslon klidně bez příhody a blížili jsme se Klučišti. Zde však padlo nejprve několik výstřelů, na které jsem ani neodpovídal. Ale brzy na to počala silná střelba z kulometů i pušek, v nechráněných místech kuličky probíjely stěny a mnohá zasáhla i některý měděný čajník, visící někde na stěně. Zvonivé zvuky nám to potvrzovaly. Hřebeček stál klidně, pochutnával si na ovsu a nijak se rachotem nedal vyrušit. Pustil jsem svůj kulomet, ačkoliv to bylo pro kočku, neboť nebylo času vzít cíl, a k tomu jsme jeli rychle. Vzápětí však padl výstřel z děla a již hučel granát ve vzduchu. To mě zajímalo nejvíce, neboť nám hrozilo nebezpečí jen od artilerie.  Granát padl před nás, a již hučel druhý. Chvilka vzrušení – a padl za nás. Domníval jsem se, že jako na frontě třetí granát musí dopadnout jistě do nás. Ale nestalo se tak, třetí padl zase za nás, a teprve jsem si uvědomil, že my, tedy cíl, nestojíme, nýbrž že se pohybujeme ku předu. Další granáty všechny dále a dále padaly za nás. To samé se opakovalo v Matušině, a když jsme šťastně projeli, měli jsme pokoj. Během střelby kapitán ležel na břichu a komandoval strojníky, co zatím kormidelník ležel na znak na zemi a otáčel vleže kolem. Vašek jedině koukal, kam jedeme, a udával jim směr. Pak teprve vylezli všichni a bylo veselo, neboť jsme brzy vjeli do ústí řeky Kamy a do rána jsme byli v Čistopolu. Dále jsme jet nemohli, neboť naše loď měla velký ponor, a na řeku Bělou, vlévající se do Kamy, veplout již nemohla. Během téhož dne jsme s pomocí několika vojáků našich, kteří zde byli jako nemocní, vylodili náš náklad na přístaviště. Bylo dobře, že jsme měli hřebečka, neboť jsem musel do vesnice žádat mužiky o povozy ku dopravě nákladu do Bugulmy. Byla to „moc příjemná“ práce. Přijel jsem do vesnice a u starosty jsem přednesl žádost. Žádal jsem 50 vozů a štěstí bylo, že jsem dosti dobře ovládal ruský jazyk, že bez obtíží plynně jsem se s ním dohovořil. Sdělil mně, že to tak nejde, že svolá mítink. Svolal na náves občany a přednesl jim moji žádost. Chvíli rokovali a hádali se, či mají, či nemají jet, a dalo mně to moc práce, abych je naklonil. Slevil jsem také z 50 na 30 vozů. Obec byla vlastně již úplně bolševicky naladěná a opevněná kolem dokola. Čekal jsem, kdy mě drapnou a budou soudit, ale konečně se přece uklidnili a odhlasovali, že tedy pojedou, ale jen do nejbližší vesnice, kde náklad dále povezou zase občané z té vesnice. Zkrátka – viděl jsem, že budu nucen náklad vézt od vesnice ku vesnici. Byl jsem tomu velmi rád, že to prozatím tak dobře dopadlo, a ujednáno, že časně ráno ve 4 hodiny vyjedeme. Teď jsem přemýšlel o tom, zda ráno mužici přijedou. Věřil jsem tomu málo, ale nezklamali mě a přijeli, a ještě více vozů o 10, než bylo ujednáno. K ochraně jsem měl jen Vaška Holého a bratra Kočárka, a spíše jako figuranty, ale ne jako ochranu, pár nemocných našich chlapců z rot. Vyjeli jsme. Z počátku jsem si zde nesměl mnoho poroučet, musel jsem být rád, že jedou. Jeli dobře a zavezli mně náklad až do známé vesnice Kičuj, kde jsme lovili svého času komisařku Petrovskou. Zde jsme přenocovali, co zatím naši mužici jen trochu nakrmili koně a jeli nazpět do Čistopolu. Ráno starosta sehnal vozy a dojeli jsme do tatarského městečka. Pak bylo nutno ještě jednou nocovat, až konečně jsme se dostali do Bugulmy. Byl jsem velmi rád, že jsem již konečně u dráhy, že mohu trochu spokojeněji dýchat, vždyť celou cestu jsem byl ve stálém napětí, v ustavičném rozčilení. V noci jsem nemohl spát, bál jsem se, že mužici nám rozkradou kulomety a rychlopalné pušky. Hlídali jsme jen my tři – já, Vašek a Kočárek – neboť ostatní hoši, kterých bylo jen 10 či 12, nebyli k ničemu. Bylo třeba se ještě vlastně o ně starat, poněvadž byli nemocní, a kromě nemocí snad i z té příčiny hodně rozmrzelí, jacísi příliš utýraní, a proto ku všemu apatičtí. Na stanici Bugulma mně vyšel vstříc bratr poručík Benda, velitel kulometného oddílu „Maxim“, a pomohl mně shánět vagony pro moji komandu. Konečně jsem je sehnal a seřadil celý vlak. Bylo již veseleji, neboť byly přistaveny asi 4 nebo 5 vagonů, které jsme měli při nástupu na Simbirsk, a tím jsem dostal do mého vlaku také hochy a koně čistokrevné, které jsem měl v Simbirsku na zotavení a léčení. Dostal jsem rozkaz s vlakem jet do Samary, kamž přijde i celá naše komanda. Dovezl jsem vlak až do Samary, a jelikož jsem byl již úplně vysláblý a nemocný, odevzdal jsem komandu bratru Hrázskému, ovšem k úplné spokojenosti bratra podporučíka Štěpánka, který mě neměl příliš rád proto, že jsem mu vyčinil u Vorobějevky před hochy za to, že se tak nečestně zachoval při nástupu našem na bolševickou baterii. Zabýval jsem se pak dále více hospodářstvím komandy a myslil jsem si, že je zde mladších hochů dost, aby zase ti vedli frontovou vojnu dále. Na Novonikolajevské frontě to také začínalo praskat a části se stahovaly blíže ku Samaře. V té době velitel Samarské fronty Čeček byl jmenován velitelem Dálného východu, a proto odjel do Vladivostoku. Velitelem divize byl jmenován plukovník Švec. Tímto byli hoši jen utvrzeni třeba snad v nesprávné a neopravdivé domněnce, že falešné telegramy do Kazaně, týkající se posily spojeneckého vojska, nám posílal generál Čeček. Hovořili hoši ve vagonech, že Čeček utekl na východ, neboť se bál, jak se slezeme všichni dohromady v Samaře, že dostane nakřápáno za ty falešné zprávy a za tu lež, kterou nás u Kazaně živil. A hovořili dále, že když ten bordel je největší, že to vevalí všechno chudákovi Švecovi na hřbet. Copak tam nemají žádného, kdo by byl odpočinutý, zdravý, aby tu divizi převzal, než si Švec odpočine a se zotaví? Tak se hovořilo mezi vojáky ve vagonech, a myslím, že i právem. Jakési výčitky byly vidět v každém slově vojáků, neboť hovořili, ať prý zase jdou na frontu ti, co obklopují Národní radu v Jekatěrinburku, a na co potřebujeme sjezdy a delegáty. To si mají nechat, až bude po vojně. Potom prý mohou schůzovat třebas každý den. Ale teď mají vzít pušku a zkusit zasedat v zákopech. Pak by se jim jistě nechtělo hádat se mezi sebou.

Nedivil jsem se chlapcům, že tak hovoří, neboť to byli vojáci, kteří již tolik vytrpěli, a stále bylo vidět tytéž lidi, žádného nového. Plukovník Švec byl jeden z těch nejnešťastnějších, neboť v jakém stavu a za jakých okolností, v naprosté beznadějnosti, převzal divizi? Národní rada a velitelství armády neuznaly a neocenily ohromnou práci plukovníkem Švecem vykonanou, nenašly ani jednoho, který by převzal na čas divizi, aby si Švec mohl odpočinout, zotavit se, a svěží a zdravý aby mohl konat dále práci, která nikdy a nikým nemůže být doceněna.