Kapitola VII Na ústupu

Osudný okamžik dostavil se dříve, než jsme se toho nadáli. Těsně po půlnoci 1. května 1915 do té doby na celkem klidné frontě zahřměly tisíce ran rakouských děl všech možných kalibrů. Všude nastalo velké znepokojení a všichni velitelé ruských částí 5. divize usilovně žádali Čechy-rozvědčíky na frontu, kteří by zjistili, co nepřítel zamýšlí. Už cestou z návrší za Pawęzówem jsme pozorovali, že události budou neobyčejně vážné, neboť rakouská dělostřelba byla tak intensivní, že ruské zákopy přímo zasypávala vybuchujícími náboji. Ruská děla také zařvala, ale brzy byla umlčena, neboť Rakušáci věděli o každém ruském dělu, kde přesně stojí, a marná byla obrana. Celý den a noc bouřilo na frontě a od Gorlice přímo uragánem nesl se hukot a řev. K večeru proskakovaly zprávy, že pod Karpatami je zle a Rusové tam ustupují. Kdo se podíval na mapu, viděl jasně, jaké nebezpečí hrozí ruskému vojsku. Pod Gorlicí se ohýbala karpatská fronta v pravém úhlu k severu, a jestliže v těch místech učinil nepřítel průlom, tu daly se očekávati události a následky rázu přímo katastrofálního. Nazítří 2. května 1915 vidělo se již, že 5. divize nevydrží rakouský dělostřelecký oheň a soustředěné útoky nepřátel, které sice byly odráženy, ale převaha byla přece jen na straně nepřátelské. Zákopy silné a upravené jako pravé tvrze sesouvaly se pod přesnými dopady těžkých střel, zasypávaly a ubíjely „krestíky“, kteří ještě den předtím se chlubili, že jsou posláni za čestným úkolem dobýti Krakova. Ti staří mužové, otcové rodin, stáli hrdinně, neustoupili, ač měli velmi málo střeliva. Jako praví hrdinové odráželi nesčetné útoky nepřátel jedině bodáky, když neměli ani jediné patrony. Neubránil jsem se slzám, když jsem viděl mnohé ty tatíky, jak slzy lítosti jim smáčí jejich vrásčité tváře. Ruská vojska konečně zakolísala a dán rozkaz k velkému ústupu ruské armády.

Těžké chvíle nastaly i nám, neboť jsme odstupovali poslední a chránili, kde jsme jen mohli, odstupující ruské vojáky. Kolem nás vlekly se houfy raněných a na jejich špinavých, začouzených tvářích byly patrny jedině úžas a zděšení. Mlčky kráčeli, nutili se do spěšného kroku, jen aby co nejdříve byli vzdáleni strašného pekla na Dunajci. Ti tatíci domobranci, kteří vyvázli bez úrazu, odcházeli zmlklí, zesmutnělí se svými krestíky na čepicích a v černých uniformách připomínali funebráky jdoucí z pohřbu ruských iluzí o brzkém vítězství. Nastal všeobecný ústup. Po prvém zmatku ruské vojsko ustupovalo plánovitě do předem připravených zákopů a posic. Celý den se pochodovalo, a když v noci ruské vojsko odpočívalo, tu my odcházeli na rozvědky. Byli jsme brzy vysíleni, ale odpočinku žádného. Ruské velení tenkráte již dobře vědělo, koho má z vojska nechati jako poslední. Dobrovolci České družiny byli jediní spolehliví, o kterých se s určitostí vědělo, že ani jediný nepůjde do rakouského zajetí. Chránili jsme poctivě a čestně naše ruské bratry, byla to služba těžká, úmorná a vysilující. Těžko dnes vypsati mnohé a mnohé zápasy na život a na smrt s nepřítelem za nocí, kdy jsme vysíleni nejen tělesně, ale co horšího, duševně, ploužili se na rozvědky, abychom po bezesné vzrušující noci bez nejmenšího oddychu nastoupili další pochod za odstupujícím ruským vojskem. Od vesnice k vesnici jsme ustupovali, zadržovali rakouské kavaleristy, obrněné automobily, nedávající nám oddechu a pokoje. Kolikráte jsme byli v situaci velmi kritické a jen duchapřítomnost a štěstí nám napomáhaly, že vyvázli jsme bez velkých ztrát. A nikdy jsme se nepoddali.

Když bylo nejhůře, dělával jsem Poláka a velmi nábožně jsem zdravíval hospodyně, které jediné s dětmi a starci skrývaly se ve vesnicích. Přicházíval jsem s pozdravem: „Něch bendže pochválený Jezus Kristus!“ To byla vždy má nejlepší pomoc, potřeboval-li jsem, aby mně žena poradila, jak se ubírati dále, anebo aby mně – vyhladovělému – dala něco k jídlu. Uměl jsem tenkráte znamenitě hovořit polsky, a proto jsem se dodělával snadno úspěchů. V Haliči Poláci nenáviděli „moskaly“ a litovali všechny své soukmenovce, kteří byli nuceni sloužit ruskému caru. Využitkovával jsem tuto okolnost, neodcházel jsem nikdy s prázdným, a tam, kde pro Rusy selky nenalezly ani brambor, já býval vždy dobře pohoštěn. Byli jsme odtrženi od základen, které nás živily, zásobování bylo rozvráceno, a tak jsme byli odkázáni každý sám na sebe.

Byli jsme již daleko od Tarnova a já – hladový do nemožnosti – slídil po vesnici, kde by se co dalo získat k jídlu. Rusové dávno již vesnici vyklidili a my byli vysláni do ariergardu (zadní voj), kde jsme měli pozorovat počínání nepřítele a dle okolností a možností ho zdržovat. V jedné chalupě jsem uviděl mladou Polačku, rozběhl jsem se k ní a nejsladší polskou mluvou jsem prosil něco k jídlu. Když jsem se tak pěkně polsky hlásil, tu mladá hospodyně byla plná ochoty a přinesla mně ihned mísu mléčné polévky s kroupami. Počal jsem usilovně polévku házet do sebe a již zde byli hoši a vyzývali mne, abych spěchal, že Rakušáci jsou již u samé vesnice. Nedal jsem se touto zprávou vyrušit, postavil jsem se do dveří chalupy, abych viděl na celou náves, a jen jsem jedl. Nervosně jsem stříhal ušima a koulel očima jako výr. Hospodyně se přívětivě a mnohoslibně usmívala a stále jen litovala, že tak mladý a už prý musím sloužit ve vojsku. Šlehala černýma, krásnýma očkama, a přistoupivši blíže, navrhovala mně, abych zůstal u ní a neodcházel s moskaly. Tak slaďounce vrkala, že jako Polákovi se mně nemůže nic stát, ona prý mě dobře schová a až později mohu do jejich Rakouska odejít, kde budu se mít zase dobře. Přikyvoval jsem hezké Polačce, jako bych s ní souhlasil, a jen statečně a usilovně dlabal polévku. Hospodyně radovala se z úspěchu a přinesla mně ještě kus chleba s máslem a zvala mne jen dále do světnice, podotýkala stále, že je v celé chalupě sama. Z toho by mohlo něco být, napadlo mne, škoda, děvčico, že jsem se s tebou setkal za tak výjimečných okolností.

Dojedl jsem polévku a vzal od hospodyně krajíc chleba s máslem, když se mně na druhém konci vesnice mihly rakouské modré uniformy. Rychle jsem poděkoval zklamané Polačce a uká­zav na Rakušáky, řekl jsem: „Paní, řekněte těm vašim Rakušákům, že zde byl před nimi Čech také z Rakouska, a že je nechá pozdravovat, aby si přišli pro něho do Ruska.“ Hospodyně zůstala jako omráčená a volala za mnou: „Pan tedy není Polák?“ „Není, není,“ křičel jsem. Něco jsem zaslechl o těžké choleře, ale více jsem neměl možnost vyslechnout, neboť nebezpečí pro mne se stávalo povážlivým. Rozběhl jsem se po louce asi šest, snad sedm set metrů široké, kterou jsem musel přeběhnout, abych se dostal na most vedoucí přes řeku. Učinil jsem pár skoků po louce a kol uší mně hvízdaly rakouské kuličky, které mne vybízely k rekordnímu běhu.  Rakušáci mě měli jako na dlani, proto jsem nasadil rekordní tempo a mohu se pochlubit, že jsem utíkal skvěle. Doběhl jsem as do středu louky, když mě na vteřinu zastavil ohlušující výbuch, z místa, kde byl můj spásný most, se hnal sloup černého dýmu k nebi, a já poznal, že most byl vyhozen do povětří. Tempo finiše přinutili mne zvýšit nepřátelé, kteří salvami se stále ozývali, a můj znamenitý sportovní výkon se končil ve vodě řeky, kterou jsem byl přinucen přebrodit na druhý břeh. Vymáchal a zchladil jsem se znamenitě, ač vody bylo jen něco nad pás, a ačkoliv jsem byl o několik kilogramů těžší, nemohl jsem se zdržovat a nasadil spurt znovu. Za řekou mně bylo již veseleji, zvláště když v křoví jsem nalezl jednoho z bratrů. Běželi jsme vytrvale, ač ne již tak rychle, pospolu a snažili jsme se dostat co nejdříve do ruských obranných posic. Na louce se objevili kavaleristé, a my, přece již trochu bezpečni, si nemohli odpustiti, abychom za nimi nevyslali pár kuliček. Zdržovat jsme se dlouho nemohli, poněvadž ruské zákopy byly až za druhou říčkou, přes niž vedl dobrý dřevěný most. Viděli jsme, že rakouské kavaleristy vyhozený most nezadrží, proto jsme znova nasadili rychlejší tempo a hnali se k mostu. Avšak hrůza boží! Z mostu se již zase nějak povážlivě kouřilo. Přidali jsme do běhu, ale než jsme doběhli, most již povážlivě hořel. Na břehu stál zástup vesnických lidí se starostou v čele a všichni rozčileně nadávali všem Rusům, z plného, nevybíravého slovníku polských nadávek. Starosta udával tón a křičel jako šílený. Ruští vojáci na protějším břehu stojící uviděli nás a povzbuzovali, že ještě přeběhneme. Most nehořel dlouho, a proto jsem předpokládal, že prkna nebudou ještě prohořelá. Hodil jsem přes hlavu stanové plátno a hnal se přes hořící most, což i můj kamarád učinil. Přeběhli jsme oba bez úrazu.

Nevýslovně unaven usedl jsem a pozoroval, co se kolem děje. Starosta z protějšího břehu nadával nám všem nestydatě a nabádal občany, aby most hasili. Poněvadž žádných varovných slov ruských vojáků neuposlechl a počal most hasit, byl ruskými vojáky zastřelen. Rakušané však nelenili a za malou chvíli počali naše posice obstřelovat a kavaleristé zajížděli do boku, aby nás snad překvapili. Neměl jsem již co u mostu dělat, proto jsme s kamarádem odcházeli, abychom vyhledali naši rotu. Přišli jsme ke skupině domů podél cesty rozložených a našli jsme za nimi skrytý oddíl kozáků. Upozornil jsem důstojníka na rakouské kavaleristy. Důstojník ihned vyjel blíže k hořícímu mostu, prohlédl terén a již se řítil jeho oddíl dolů k řece, kterou bleskurychle přebrodil, a po louce načaly pravé dostihy. Rakouští kavaleristé utíkali a kozáci je honili. Naši měli lepší koně, Rakušany obkroužili, neutekl ani jediný. Zajatce dovedli k chatám, byli to maďarští husaři, ale nemohl jsem se s nimi dohovořit. Překvapila mne jedině ta lehkost, s jakou se vzdávali, a korigoval jsem velmi podstatně svůj názor o rytířskosti a hrdinství maďarském.

Nezdržovali jsme se dlouho a rychle jsme odcházeli, abychom dohnali svoji rotu. V Rozwadówě jsme našli ohromné sklady mouky, chleba, cukru, konserv a jiných poživatin. Nikde jsem nepozoroval sebemenší snahu tyto zásoby odvézti do bezpečí a zachrániti pro armádu. Však jsme již v té době pozorovali všichni, že v ruské armádě je cosi nezdravého. Byla ohromná skladiště zásob a ve vojsku byl hlad. Vojáci neměli patron ani granátů, nebo velmi málo. Tam, kde byl nedostatek potravin a přebytek nábojů, se dovážely jedině náboje a naopak. Jinde jsme viděli celé stohy dělostřeleckých nábojů, které se nehodily do žádného děla. Prý je sem poslali omylem, patřily prý na kavkazský front. Takových nedopatření bylo velmi mnoho. Naši chlapci, když toto všechno viděli, ztráceli dobrou náladu, a stálé neúspěchy ruských vojsk, dlouhé vysilující pochody rozleptávaly nadšení, které jim bylo tak vlastní. Šli stále tam, kam nechtěli. Prožívali krizi, která byla velmi těžkou zkouškou. Zpěv a smích jako by z jejich řad zmizel. Srovnávali si veškeré rány, které ze všech stran na ně dopadaly, nacházeli rovnováhu, aby sebe samé zachránili před malomyslností a nevírou v budoucnost. Dnes mohu říci, že Česká družina vydržela to hrozné zklamání roku 1915, neboť věřila ve spravedlnost a vítězství dobré věci, za kterou bojovala. Byly to velké mravní hodnoty, které ji sílily, a byla to ta naprostá oddanost velké myšlence osvobodit národ, která je sílila v těch nejtěžších dobách.

Nepříliš daleko za Rozwadówem přešli jsme již velký, úplně nový most přes řeku San překlenutý, který byl pravým mistrovským dílem ruského zákopnického oddílu. Za mostem přidružil jsem se k Řachovi, který, zklamán a zmlklý, sklesle šel a čím dále dělal menší kroky. Dobíral jsem si ho, že dělá kroky jako „kurica“ (slepice), pokusil se dělat kroky větší, ale nešlo to. Byl přece jen starý a pochody ve dne i v noci bez konce a bez řádné stravy ho vysilovaly. Nenaříkal si ani nestěžoval, jakýsi pohroužený v sebe sama, smutný a zklamaný vlekl se dále. Tolik se těšil, že půjde co vítěz Rakouskem, a zatím vynakládal poslední síly, aby od toho nenáviděného Rakouska se dostal co nejdále. Oh, jak ten člověk nenáviděl tu říši, která znamenala pro něj jen neštěstí a zklamání všech nadějí!

Bratr Vamberský kráčel vždy poslední. Na jeho kulaté tváři nezdála se pozorovat sebemenší změna. Příšerně zapáchající lulku nepouštěl z úst a chvílemi v pravidelných intervalech, aby se příliš neunavil, nadával. Zvolna, s důrazem střídal různé citoslovce české, ruské a polské, aby vyjádřil pravý svůj duševní stav a podiv, jak že k tomu přijde, že stále a každý den musí dělat takové nemilosrdné pochody. Nedalo se nic dělat. Museli jsme šlapat všichni bez výjimky, proto musel šlapat i bratr Vamberský. Mně do smíchu také nebylo a nejraději jsem se přidružil k Novotnému vulgo Hajbišovi, na kterého pochody nijak nepůsobily a zůstával stále stejně veselý a zábavný. Jednou mne bratr Novotný předběhl a dohnal ruskou rotu, kterou vedl důstojník. Ten si všiml vojáka, který zvolna kráčel a do kroku si zpíval: „Furt se de...“ nářečím, kterému on nerozuměl. Navázal s Novotným rozhovor, což jsem včas zpozoroval, a jelikož jsem Hajbiše dobře znal, věděl jsem určitě, že vyvede nějakou hloupost. Pospíšil jsem, abych Novotného, bude-li třeba, z bryndy vytáhl. Naslouchal jsem jejich rozhovoru. Důstojník mu asi nerozuměl, a proto se zeptal: „Ty kakoj časti? (Kterého jsi pluku?)“ Novotný pohlédl na něho svým klaunovským pohledem, klidně a vážně česky odpověděl: „Ale strašně špatné časy. Naši stále utíkají a já musím furt pryč za nimi. Ví sám čert, že tak natahují, vždyť je nemohu za nic na světě dohonit.“ Důstojník z toho byl jistě ne moc chytrý, neboť porozuměl jediné slovo, a sice „časy“, což rusky znamená hodiny, ale jinak vůbec nechápal, co Hajbiš povídal. Podíval se podezřele na Novotného a zlobivě řekl: „Kakoje časy, ty durak? (Jaké hodiny, ty hlupáku?)“ Novotný zase uslyšel to nešťastné slovo časy a myslel, že důstojník se ho táže na počasí. Podíval se klidně po nebi a odpovídal zvolna česky: „I žádné starosti, dnes pršet nebude, nezmokneme, a když, tak nejdříve zítra.“ Viděl jsem, že je nejvyšší čas, abych vpadl do jejich rozhovoru, neboť důstojníkova nagajka se divně chvěla a neslibovala pro Hajbiše žádné slasti. Přistoupil jsem blíže, vzdal čest a důstojníkovi vysvětlil, kdo jsme. Zároveň jsem omluvil Novotného neznalost ruského jazyka. Ihned se důstojník usmíval a ubezpečil nás, že Čechy-rozvědčíky dobře zná. Novotnému to ještě nedalo pokoje a hlasitě na mne hovořil: „Adame, nezdá se ti, že ten důstojník je nějakej tumpachovej? Já na něho hovořím pěkně pomalu, vysvětluji mu jasně a on jako by ani slova nerozuměl. Ten bude nějakej hodně natvrdlej!“ Přemáhal jsem se, abych se nesmál, a proto jsem hleděl Hajbiše dostat z nebezpečného ovzduší. Velmi vlídně nás důstojník propustil, a když jsme již odcházeli, zaslechl jsem, jak si vojáci jeho roty povídají. „Čerti vědí, co je to za národ. Ani jediného slova jim není rozumět,“ k čemuž přidali na konec obvyklou ruskou nadávku „job jejich mať“, aby zdůraznili svoje velké překvapení. Když jsme byli již z dosahu, vynadal jsem Novotnému a slíbil jsem, že již nikdy ho z bryndy vytahovat nebudu, jestli bude dělat stále takové voloviny. Hajbiš však vedl stále svoji. „No, Adame, neboj se, ten chlap byl hloupější než já, třeba byl důstojníkem. Považ, vždyť on ani česky neuměl! Ten by se mnou neprovedl nic chytrého.“ „No právě proto, ty slone,“ již rozezleně jsem se na něj osopil.

Bez dalších zvláštních příhod došli jsme do městečka Nisko, ležícího na řece San. Byl tam pěkný zámeček s velkou překrásnou květinovou zahradou a za budovou s vzorně ošetřovanou zahradou ovocnou. Zámek byl zpustošen. Nejen granáty dělové poškodily značně budovu. I vojáci rozbili, co se rozbít dalo. Ze stěn strhali obrazy, vzácné originály, rámy rozlámali, aby přiložili pod kotlíky na oheň, když vařili čaj. Nádherná velká knihovna vypadala tak, že slzy se draly do mých očí. Knihy ve vzácných drahých vazbách válely se po podlaze a vojáci po nich šlapali jako po slámě. Pravda, řádili tam negramotní ruští vojáci, kteří neznali uměleckých děl, ale na pováženou bylo, že důstojníci netečně přihlíželi k takovému vandalství. Zvláště obrazů mně bylo velmi líto. Všude bylo dostatek dřeva na pálení, ale toho vojáci nepoužili. Ničili vzácné rámy, trhali a rvali plátno vzácných obrazů. Park a zahradu použili kozáci za pastviště pro koně. Svázali koním nohy a pustili je do nádherných záhonů kvetoucích květin, aby se napásli. Večer je uvázali u cizokrajných krásných stromů, z jejichž kmenů do rána koně kůru okousali a tím stromy byly zničeny. Byl jsem vždy milovníkem květin, příroda to byla, která mne uchvacovala a těšila. Srdce mně krvácelo nad tou spouští. Bloudil jsem zámečkem, dvorem i parkem a seznámil jsem se s panským zahradníkem, který byl náhodou Čech. Byl to šedivý, starý pán, dobrý a milý dědoušek stříbrného vousu i vlasu. Usedli jsme na lavičku u jeho obydlí a dědoušek mně vyprávěl smutný svůj osud. Měl dvě dcery. Starší byla provdána a kojila novorozeně. Mladší byla velmi hezká devatenáctiletá bruneta. Tu stihl smutný osud. Při prvním příchodu ruských vojsk přijeli prý nějací kavaleristé v černém oděvu s velkými černými čepicemi, uviděli děvče, které násilím odvlekli do pokoje a zneuctili. Starý otec musel bezradně poslouchat zoufalý křik dcery, ale pomoci jí nemohl. Děvče od té doby bylo nemocné, neboť hrozné utrpení rozrušilo jeho nervy do té míry, že nevycházelo z pokoje a ustrašeně zalézalo do nejzazšího kouta, kdykoliv zaslechlo nějaký hluk. Starší dcera plakala, když starý otec vyprávěl zlé jejich osudy. Neměli skorem co jíst a zvláště cukru postrádali. Bylo mně líto těch nešťastných lidí, proto jsem odběhl domů, kde jsem měl zásobu cukru. Vzal jsem pytlík s obsahem dvou kilogramů cukru, kořist to z Rozwadówa, a zanesl zahradníkově dceři. Díky projevila slzami v očích a starý dědoušek tiskl mně vřele ruku. Když jsem chlapcům vylíčil bídu zahradníka – krajana a jeho rodiny, tu chlapci sebrali ještě od každého něco cukru a čaje a odnesli dědouškově dceři. Měl jsem radost z chlapců, jak se snažili zmírniti nezaviněné hoře, kterého bylo všude kolem nás i ještě více. Neštěstí a utrpení hledělo na nás ze všech míst. Byla to vojna, ve které trpěli nevinní nevinně a nezaslouženě, byla tím největším neštěstím lidstva.

Ruská vojska byla v kritickém postavení, ustupovalo se na všech stranách. U Niska držela se vojska 3. armády statečně na břehu řeky Sanu a ohrožovala posice protivníkovy. Počítalo se tam s velkou akcí, která měla býti vedena v bok nepřítele. Ve štábu horečně pracovali. Když jsem se vrátil od zahradníka, právě přicházel poručík Ivšin a dle rozkazu divize hlásil, že nutno udělati důležitou rozvědku. Úloha byla jako obyčejně. Vyšetřiti za každou cenu, jaké národnosti je vojsko nepřítele. Upozorňovali, že protivníkovy zákopy jsou neobyčejně dobře maskovány, ale přesto nutno je zjistiti a na situačním plánku zakresliti se zvláště označenými kulometnými hnízdy. Přihlásilo se nás šestnáct a hlásil se také bratr Řach. Nevím proč, snad z nějakého podvědomí, rozmlouval jsem mu to, nabádal jsem ho, aby raději nechodil, poukazoval jsem, že je mladších dosti na takový nebezpečný výlet. Docílil jsem konečně, že Řach zůstal doma.

V přírodě byl krásný letní den, všude zeleň a květy. Jen pohled na malý počet obdělaných polí rušil obvyklý obraz venkovského kraje. Hoši šli, jako již nesčíslněkrát, bezstarostně, nemyslíce, že možná tam někde čeká a kosu brousí smrt. Je věru velmi dobře zařízeno, že člověk nikdy neví, kdy bude všeho naposled. Takové chmurné myšlenky si nikdo nepřipouštěl. Bavili jsme se vesele, žertovali a smáli se a ani jsme nepozorovali, jak nám cesta ubíhá. Plány, jak vykonáme daný úkol, nás neznepokojovaly. O tom se muselo uvažovat až na místě, poněvadž jsme šli do nového, neznámého kraje. Nohy nás vybídly k odpočinku. Usedli jsme do příkopu, náhodou se některý z chlapců ohlédl dozadu a zvolal: „Koukejte, hoši, někdo z našich pospíchá za námi!“ Stoupl jsem na okraj cesty a poznal jsem bratra Řacha. Zahromoval jsem: „Zatracený dědek, co jsem se ho napřemlouval, aby zůstal doma, a on, starý osel, ještě si to rozmyslel.“ Počkali jsme, až nás dohonil, a já mu řádně vynadal. Odpočinek jsme prodloužili, poněvadž starý bojovník také potřeboval oddychu. Po cestě se ke mně Řach přidružil a hleděl si mne zase udobřit. „Adame,“ pravil, „to stálé ustupování mne zničí. Ty nevíš, jak mi je, když musíme před těmi pacholky utíkat. Adame, jen si to rozvaž, my utíkáme před Rakušákama. Uvědomuješ si to? Věř, že nemohu to déle již snášet. Stále na to myslím, je mně již hanba sama před sebou. Tolik krásných plánů jsme měli a neuskutečnili jsme nic. Ustupujeme a ustupujeme a změny pozorovat není.“ „No mlč, Řachu,“ konejšil jsem ho, „nesmíme přece zoufat. Podívej se na ty ‚zemljáčky‘, jsou také zklamáni, nemají patron, myslí si a mluví, že je zradili, prodali, a přece vykonávají přesně každý rozkaz. Přinášejí mnoho obětí a zajisté doufají, že ne nadarmo.“ Tak jsem klidnil starého kamaráda, který zase zvedl hlavu, nakroutil si vousiska a zavrčel. Šlapali jsme vedle sebe polní cestou k ruským zákopům. Bylo již k večeru, když jsme k nim dorazili. Zákopy byly primitivní, bez drátěných překážek, kterých, jak jsme té noci zjistili, nebylo ani u nepřítele. Rozhlédli jsme se po terénu, od důstojníků v zákopech jsme dostali první informace, ujednán plán celé rozvědky, který jsme také hned uskutečňovali. Odložili jsme tlumoky v zákopech, ponechali jsme si jen pušky a patrony a vyšli před zákopy. Roztáhli jsme se v linii a zvolna se plazili jako hadi, majíce v tom již neobyčejný výcvik. Postupem času, tak jako u vše­ch lidí vystavených stálému nebezpečí, vyvinul se u nás všech zvláštní, řekl bych, smysl. Bylo to něco zcela nového, dříve nám neznámého. Mohu se pochlubit, že jsem byl v neobyčejné míře nadán touto vlastností. Stávalo se mně velmi často, že plazil jsem se za naprosté, neproniknutelné tmy a nočního ticha k nepřátelským zákopům. Pojednou, ač zrakem a sluchem jsem naprosto nic nezjistil, přece jsem zjistil, úplně jako bych cítil, že nebezpečí je na blízku. Zvýšil jsem pozornost na tu nejvyšší míru a nikdy jsem se neklamal. Nepřítel byl na blízku.

Rovněž toho večera jaksi zvláště silně jsem cítil nebezpečí, pokračovat dále se mně zdálo zvláště nebezpečné, proto jsem na to chlapce upozornil. Rozhodli jsme se zůstati na místech, která jsme právě zaujali, jelikož překážela nám také naprostá tma, a vyčkati, až se jen poněkud rozsvětlí. Snažili jsme se ani nedýchati, abychom zachytili každý zvuk a postřehli i nejmenší šelest. Brzy jsme poznali, že nepřítel je jistě velmi blízko, a ze zaslechnutých několika vět jsme zjistili, že proti nám stojí říšští Němci. „Hoši, pozor!“ jsme jeden druhého vybízeli. Počalo se ne sice rozednívat, ale temnota byla jako potrhána. Poznali jsme, že jsme v povážlivé blízkosti nepřátelských zákopů, které byly na pokraji lesa výborně maskovány. Místo, kde my jsme se nacházeli, bylo celkem volné, jen ojedinělé keře byly sem tam roztroušeny. Kreslili jsme zákopy, abychom byli dříve hotovi, než se rozední, neboť zůstati zde poněkud déle znamenalo složiti zde své kosti navždy. Bratr Řach byl na levém křídle naší linie a od něho vlevo as dvacet kroků rostl keř. Řach se plazil za keř, který by mu skýtal výborný kryt, za kterým by mohl se postaviti a tak lépe přehlédnouti nepřátelské zákopy. Myšlenka byla dobrá, také nikdo ho z toho úmyslu nezrazoval. Kreslil jsem zákopy, a když jsem se podíval doleva, uviděl jsem Řacha stojícího za keřem a pozorujícího rajon vlevo. Již jsem chtěl ještě poslední kousek zakreslit, a když jsem popatřil k lesu, zdálo se mně, že krev moje ztuhla. Hrůzou bych vykřikl, však hrdlo moje toho nedokázalo. Uviděl jsem v křoviskách u lesa hlavy dvou německých vojáků a pušky mířící na Řacha. Než jsme mohli dáti Řachovi sebemenší znamení, třeskly rány. Řach, aniž by jen hlásek pronesl, vypnul se, zvolna se otočil čelem vzad, tedy zády k rakouským zákopům, a skácel se na keř. Nepadl na zem. Zůstal jako opřen o keř stát, ani pušku nepustil z rukou. Zůstala stát jakoby opřena o jeho prsa. Zřetelná rána přímo do čela svědčila, že není mu pomoci, že dokonal. Tak skonal nezapomenutelný, starý dobrý kamarád bratr Řach, s puškou v ruce proti nepříteli, jak se na pravého revolucionáře slušelo.

Než nebylo času na úvahy. Němci odkryli po nás silnou palbu z pušek. Donutili nás couvnout as třicet kroků zpět pod nízkou mez, kde jsme byli, ač nedostatečně, ale přece trochu chráněni. Když jsme k večeru byli v ruských zákopech, dověděli jsme se, že batalion Galického pluku přijde ráno na polanku ne příliš vzdálenou od nynějšího našeho rozpoložení a tam budou dělat zákopy. Znali jsme ležérnost a bezstarostnost, s jakou Rusové takové přesuny konali, a proto jsme vyslali jednoho bratra, aby upozornil velitele, že rakouské dělostřelectvo je výborně zastřeleno právě na polanku, aby byli nejvýše opatrni. Když batalion přišel, setrval opatrně v lese, na jehož okraji budoval zákopy. Naším včasným zakročením byl ušetřen velkých ztrát, jak to i velitel pluku sám přiznal. Jediná naše snaha byla nyní dostat alespoň mrtvolu bratra Řacha do bezpečí. Pokoušeli jsme se o to všemi možnými způsoby, i lstí, ale marně. Rozdělili se na partie, abychom nepřítele upoutali na jiné místo, ale vše marně, bratra Řacha jsme nedostali. Němci se nedali vylákat, naše snahy mařili i kulometným ohněm.

Mrtvola bratra Řacha stála tam opřena svírající pušku v upracované poctivé ruce. Nedošel. Padl na haličských pláních daleko od domoviny, kterou tolik miloval a po které tolik toužil. Zlý, nespravedlivý osud nedopřál mu jediné radosti, kterou žil, aby viděl poražené Rakousko a osvobozenou českou zem. Nebylo mu dopřáno, aby odpočíval alespoň v ruské zemi, kterou vždy považoval za svoji druhou vlast. Musel složit kosti na tolikráte jím proklínané půdě rakouské.

Obdrželi jsme rozkaz ze zákopů, abychom se posunuli více vpravo, vyšetřili rajon u vesnice Moziarni a za každou cenu udrželi nepřítele v šachu potud, pokud batalion si nepřipraví zákopy. Předpokládali jsme, že Němci jsou za říčkou, která v těch místech protékala, ale ukázalo se, že obsadili také les před ní. Přivítali nás silnou střelbou, ale když jsme poznali, že jsou to pouze silné hlídky, shodli jsme se k útoku ručními granáty, což se nám znamenitě podařilo. Les jsme potřebovali nevyhnutelně míti ve svých rukou, abychom využili jeho výhod. Hlídky jsme vytlačili za říčku, kde jsme je chtěli mít. Zjistili jsme, že nepřítel buduje za říčkou opevnění a zákopy. Nedali jsme jim klidu, stálou střelbou jsme je znepokojovali, přičemž jsme měnili rychle místa, takže způsobili jsme dojem, že je nás mnoho. Neštěstí však nechodí jen po horách. Bratr Vítkovský, přebíhaje na nové místo, byl střelen do prsou. Ač jsme mu poskytli okamžitě první pomoc a odnesli do zákopů Gorlického pluku, kde ho ošetřil vzorně lékař, po nějaké chvíli skonal. Již jsme ztratili dva bratry a ze zákopů namísto posily přišel rozkaz vydržet nejméně do čtvrté hodiny odpoledne. Nás jen hrstka a Němci uvedli v boj kulomety i děla. Zdálo se mně, že nacházíme se v pravém pekle. Lesík, který jsme ručními granáty dobyli, německá artilerie přímo rozorala. Ani nevím, jak jsme tenkráte vydrželi. Bohužel další ztráty nás stíhaly. Brzy po poledni prostřeleno levé rameno bratru Záryckému a zanedlouho na to raněn bratr Wiegner šrapnelovou kuličkou do levého lokte. Konečně přišel rozkaz opatrně opustiti posice, jelikož batalion má již dostatečně připravené zákopy.

Unavení, černí, hladoví jsme odpočívali v zákopech. Důstojníci velmi pochvalně se vyslovovali o naší odvaze a statečnosti, ale my to neslyšeli, netěšilo nás to dnes. Výsledek dne byl přece jen žalostný. Dva bratři mrtví a dva ranění. Byl jsem zničen tolik, že teprve v klidu, po malém odpočinku, jsem si počal uvědomovat, co se vlastně stalo. Na den 4. června 1915, kdy padl bratr Řach, jsem nemohl nikdy zapomenout. Šel jsem domů ze zákopů s bratry, aniž bychom jediného slova vyměnili. Hlavou mojí se honily myšlenky jedině připomínající starého šedivého hrdinu. A bratr Vítkovský zase, hošík mladý, počínající teprve žít, ukončil svůj krátký život ve službách národa, který nevěděl, jak a kde umírají jeho synové, aby českým zemím vzešlo osvobození. Nevesele jsme přišli domů. Podával jsem zprávu o rozvědce veliteli poručíku Ivšinovi. Byl to těžký úkol. Když jsem stručně oznámil, že daný úkol jsme splnili, podal jsem veliteli náčrtky, krátce jsem vzpomněl vše, co jsme celou noc a den konali, a dodal jsem: „Vaše blahorodí, zabili nám bratra Řacha a Vítkovského a zranili bratra Záryckého a Wiegnera.“ Poručík stanul přede mnou bledý, a když jsem mu vylíčil, jak se vše stalo, slzy jako hrachy řinuly se po jeho tváři. Ten statný kozák, prošedší tolika boji a celým dobrodružstvím japonské vojny, slzel nad ztrátou svých hochů dobrovolců, které si byl tolik oblíbil. Dlouho neřekl jediného slova, jen přecházel pokojem. Konečně se u mne zastavil a řekl: „Križ, ty víš dobře, že já jsem již od samého počátku zdůrazňoval, abyste se chránili a nevystavovali zbytečně nebezpečí. Podívej se, je vás zde jen několik set, dobrých, inteligentních lidí, ale v Rusku kapka v moři. Rusko má sto osmdesát milionů obyvatel. Může postavit milionové armády, ale nemůže od vás žádat, abyste zde umírali. Vy se musíte zachovat a vrátit se domů do vlasti, kde vás budou velmi potřebovat. Jste ve válce, ale ruskému vojsku přinášíte svojí prací tolik užitku, že nesmí se od vás bráti oběti na životech. To přenechte těm milionovým armádám ruských statečných lidí. Není sice války beze ztrát, ale ztráty mezi vámi jsou nenahraditelné. Pamatuj, co jsem ti nyní řekl, pověz to i druhým a řiďte se dle mé rady.“ Nevýslovně mne potěšilo, že nezklamal jsem se v oblíbeném veliteli, který tolik správně ocenil práci svých dobrovolců, maje k tomu tolik vzácného pochopení a citu pro celý národ.

Odcházel jsem potěšen, že odkryl jsem tak vřelé lidské srdce u člověka, kterému jsme byli podřízeni. Již dávno jsem vystihl, že poručík Ivšin byl nejrozumnější ze všech ruských důstojníků v České družině. Nebyl z těch, kteří mysleli jen na sebe a drali se i přes mrtvoly svých vojáků výše a jen za svojí kariérou. Poručík Ivšin zaujal také rozumné stanovisko k hmotným poměrům svých vojáků. Často jsem s ním hovoříval ne jako s velitelem, ale více jako s dobrým kamarádem, a rád vzpomínám, jak se vyslovil: „Vím, že jste většinou v Rusku osamoceni, nevzpomene na vás nikdo. Slyšel jsem, jak jste byli všichni dobře v Rusku postaveni a vaše práce honorována. Nyní máte měsíčně platu sedmdesát pět kopějek, trochu polévky a někdy snad i kaši. Avšak práce vaše se nedá žádnými tisíci zaplatit. Sám nemám tolik peněz, abych vás mohl podporovat i v tomto smyslu, ale přece jsem to zařídil ve váš prospěch. Rozvědky, které podnikáme, a užitek, který přinášejí, musí býti odměněny. Na to máme vyznamenání. Ta mají tu výhodu, že jednak nesou sebou povýšení, a pak na Kříž sv. Jiří béře se měsíčně již na nejnižší čtvrtý stupeň tři ruble. To je jistě důležité. Postarám se, aby každou vaši práci ve štábu divize znali a řádně ocenili, a vždy, jak jen bude možno, budu pro vás žádat vyznamenání.“ To bylo pro nás velmi cenné rozhodnutí a nutno přiznat, že poručík Ivšin jen nesliboval, ale také prováděl. Několik těch rublů za vyznamenání byl jediný příjem dobrovolců, kteří stáli v tom přece jen cizím pro­středí úplně opuštěni, ponecháni svému osudu.

Někteří naši čeští důstojníci, zdálo se mně, že na poručíka Ivšina nevraží, nebo snad mu závidí sympatie, kterým se mezi dobrovolci té roty těšil. Rozhlašovalo se o něm, že se o rotu do­statečně nestará. Nebyla to pravda. V třetí rotě jsme byli všichni přesvědčeni, že dělá všechno, co se v těch poměrech dělat dalo, a snad i více, nežli ti, kteří ho podezřívali. Samozřejmě, byl to ruský dobrý důstojník, proto se na něj muselo něco špatného vymyslet, třeba neoprávněně, ač na druhé straně špatnosti českého důstojníka, věrohodně doložené, se kryly a tajily. Nikdy nás poručík Ivšin nenechal na frontě samy sobě, náhodnému osudu, aby sám žil v Kyjevě v pohodlí, s veselými děvčaty. Tehdy také někteří naši důstojníci hlásali, že šli do vojska za ideály a ne za kříže a vyznamenání. Byla to pravda, která platila hlavně o prostých dobrovolcích. Viděli jsme však velmi dobře, že tito idealisté, kteří se styděli opatřit pro své prosté vojáky kříž neb medaili za skutečnou práci, aby brali o ten mizerný rubl více, nezapomínali na sebe a rámusili, jestliže byli nahoře opomenuti. Zadarmo nedostal nikdo ničeho, ale bylo potřebné správně cenit činy a zásluhy spravedlivě odměňovat. Pak se jistě nemohlo stát, aby rota byla „oholena“ a její velitel se skvěl v záři nesčetných vyznamenání. O kolik byl lepší takový ruský poručík vniklý do poměrů svých vojáků a pomáhající našim lidem, když na ně jiní a bližší zapomínali, to snad netřeba dlouho rozsuzovat.

Dlouho jsem uvažoval o smrti bratrů Řacha a Vítkovského, nic mne netěšilo a okolí mně stále připomínalo ztracené dobré druhy. Rozhodl jsem se požádati velitele o přeložení do půlroty praporčíka Husáka, kde byla většina mých přátel již z Varšavy. Činil jsem tak proto, abych uklidnil své myšlenky. Poručík Ivšin nerad tak činil, ale pochopil mne a konečně dal svolení.