Kapitola IV Na nepřátelském území

Druhého dne vyšla Česká družina pěšky do Lvova. Přišel rozkaz, abychom sundali bíločervené pásky zdobící naše čepice, a tím padla jediná viditelná známka rozlišující naše chlapce od ruských vojáků. Brzy za Radzivilovem přišli jsme na místo, kde bývala hranice obou říší. Rakouský černožlutý sloup válel se pohozen na pokraji silnice. Hoši se na bývalé hranici zastavili a zamyslili se nad skutečností, jak ten pevný, přesně zakreslený bod je pohyblivý a dá se pře­místit společným úsilím, pevnou snahou a válečným štěstím.

Překročení hranice nejvíce působilo na bratra Řacha. Zastavil se na místě, které bývalo ruským, narovnal se a učinil prvý krok. Zastavil se, pušku spustil k noze a hroze rukou proti neviditelnému nepříteli, vrčel: „Jebu vašu mať, sukyni syni, tak jsem zde! Dvacet pět let jsem bloudil světem a celou tu dobu těšil se na tento den. Utíkal jsem z té padlé říše jako voják-psanec a nyní přicházím opět jako voják, avšak český voják, abych pomáhal trestat. Těšte se, holomci! Však starý Řach vám ukáže, co ještě dovede!“ Tahal se tolik za vousiska, že jsem měl obavy, že si je vytrhá, a proto jsem ho upozornil: „Řachu, dej pozor, aby ti ty vousy nezůstaly v ruce!“ Řach mne popadl za ramena a počal se mnou cloumat ze strany na stranu. Vrčel ne jako kocour, ale jako rozdrážděný tygr, a volal: „Adame, přál bych si jen jedno na světě. Kdyby mně tak ten starý Procházka vlezl někde do drápů, to by byl tanec, který svět neviděl.“ „To víš, Řachu, my dva to rozhážeme.“ Hoši vycítili kus humoru a rozesmáli se. Zazněly povely, hoši se řadili, aby nastoupili pochod po bývalé rakouské půdě. Vysoký, šedivý praporečník bratr Hejduk pozvedl vysoko prapor České družiny a hoši vykročili v tempu známé písničky „Už já více přes hranice mašírovat nebudu...“ a pevně věřili, že zpět přes tuto starou říšskou hranici nikdy nepůjdou. Šlapalo se vesele za zvuku různých písní. V Brodech byl oběd a zase se šlo dále různými cestami, často i přes močály, polními cestami plnými bláta. Přestal smích a veselí a počalo se nadávat na blbost, proč nás velitel zavedl v ta neschůdná místa. Nastával večer a cíl cesty byl ještě daleko. Řady se natahovaly, mnozí hoši zůstávali vzadu a hlavní proud došel do vesnice, ve které se mělo nocovat, až za naprosté tmy. Unaveni byli všichni a každý se snažil co nejdříve se uložit k zaslouženému odpočinku. Teprve ráno jsme se dověděli, že jsme nocovali ve vesnici zvané Čechy. Bylo to pro nás zajímavé a dlouho jsme na tuto vesnici vzpomínali.

Tento první pochod do vesnice Čechy byl velmi těžký, neboť se šlo cestou necestou a hoši nebyli na takové pochody zvyklí. Odřeli sobě nohy a přetíženi nejen nutnými, ale i mnohými zbytečnými věcmi, došli utahaní do nemožnosti. Odchod z vesnice byl proveden časně ráno, ač všichni doufali, že po takovém úmorném pochodu bude den odpočinku. Padalo mnoho sakrů a šťavnatých ruských nadávek, ač úplně na nic, neboť byl zde rozkaz. Když hudba zahrála pochod, hoši vesele vykročili a zapomněli na únavu z předešlého dne. Nikdo ani nevzpomněl, že bolely kdysi nohy, šlapalo se jako při kutálce. Večer jsme přišli do Krásna, kdež nás ubytovali v jakémsi vyrabovaném zámečku. Tam se příštího dne odpočívalo a každý léčil své odřené nohy. Každý poznal, jak je důležito, aby onučky byly pěkně na noze omotány, aby noha netrpěla. Příštího dne jsme došli do Kurovců, kde jsme přenocovali. Bylo to již nedaleko Lvova, do kterého jsme nastoupili pochod dne 19. října. Daleko před Lvovem jsme viděli první drátěné překážky, opuštěné rakouské zákopy a u silnice rozbité vozy a pohozené nejrůznější součástky vojenské výzbroje. Díry po vybuchnuvších granátech svědčily, že se zde již válčilo doopravdy.

Podotkl jsem Vaškovi Šidlíkovi: „Vašku, tak se zdá, že zde byl pořádný koncert!“ Vašek však odpověděl jaksi bezstarostně: „Nepotřebuješ se o to ani zajímat, oni ti brzy zahrají, že ti bude v uších zaléhat a nebudeš vědět, na kterou nohu máš skočit. Přemýšlej o tom, jak ty Austrijáky dohnat!“ „O mne, Vašku, nejde, teď vidíš, že jsem ve výhodě. Smával jsi se mně, že mohu spávat v troubeli od fajfky, ale rád bych tě viděl, jak budeš bříškem natřásat, až tě tak čtyři Austrijci budou honit. To bude podívaná pro bohy.“ Vašek – jako nazloben – zabrblal: „Adame, moje bříško nech v pokoji a mluv o něm vždy s patřičnou úctou, neboť ani nevíš, jaký kapitál jsem do něj vložil. Kdybys to věděl, přišel bys každé ráno a s největší úctou ho pohladil.“ Za takového všelikého škádlení rychle cesta ubíhala a stanuli jsme brzy před Lvovem. Byl dán odpočinek, hoši se očistili, aby, pša krev cholera, na Poláky učinili dojem. Vkročili jsme do města za zvuků hudby a první Židé zjistili, kdo to přichází. Dávali hlavy dohromady, nadávali nám. Poláci také nebyli námi nadšeni, škaredili se na nás a po straně odsuzovali. Věděli jsme dobře, že haličtí Poláci jsou vyložení austrofilové a že stojí věrně při císaři, a proto jsme se cítili povýšeni, že přicházíme s vítězným vojskem. Ulice byly plny živlu nám nepřátelského a hoši, aby obyvatele poškádlili, zapěli: „Spějme dál, statně dál za sokolským praporem...“

Ubytovali nás v rozlehlých kasárnách s rozbitými okny. Bylo nutno se vyspat na špinavé, rozdrcené slámě, hostící miliony vší. A když i oběd byl prabídný a chléb se dostal jen jako na ukázku, tu nadávalo se, až vlasy na hlavě vstávaly. Štábní kapitán Pluto zkoušel na nás, kolik se dá ušetřit, předpokládaje, že hoši mají ještě peníze a mohou sobě jídla nakoupit ve městě. V kasárnách, která nás hostila, bylo také etapní komando a dvůr byl stále zaplněn rakouskými zajatci. Hoši byli stále kol nich, nacházeli mnoho známých a nebylo konce dotazům. Všichni zajatci tvrdili, že nedali ani ránu. Vyhlíželi velmi uboze, tak, že – třeba „nepřátelé“ – vzbuzovali jen soucit. Rozdali jsme jim poslední kousky chleba, o který ti ubožáci sváděli rvačky snad na život a na smrt. Ve Lvově jsme zůstali několik dnů a Židé ovšem chtěli využitkovat příhodné chvíle. Zvyšovali ceny do nemožnosti, až několik těch synů Israele dostalo namláceno a několik přišlo o pejzy, pak teprve se stávali rozumnými. Spěšně zase zlevňovali potraviny, aby se jen Čechů zbavili. S radostí jsme uvítali zprávu, že 23. října odjedeme na západ. Sluha velitele nám prozradil, a byla to nejzaručenější zpráva, že pojedeme do Jaroslavi. Lvovské nádraží jen povzbuzovalo nás, neboť spatřili jsme zde celé vlaky různé válečné kořisti. S nejrůžovějšími nadějemi do budoucna jsme sedali do dvou vlaků a velkým obloukem přes Rávu Ruskou jsme odjeli k Jaroslavi. Nedojeli jsme přímo do Jaroslavi, vystoupili jsme z vlaků před městem a šli jsme pěšky. Jaroslav byla obsazena po velmi úporných bojích teprve několik dní před tím ruskými vojsky a všude to bylo patrno. Vojáci pohřbívali zabité, jiní sbírali pušky a vše, co zde Rakušáci zanechali. Jaroslav je pěkné město na řece San a hostilo tenkráte štáb 3. ruské armády a slavného jejího velitele, bulharského junáka Radko Dmitrijeva. Toho znal každý z našich chlapců, neboť nikdo nezapomněl činů hrdinného generála z bojů bulharsko-tureckých, kdy vítězně vedl své šiky a porážel nepřítele v celém válečném tažení. Přidělení České družiny k vojskům tohoto slavného Bulhara všechny dobrovolce velmi uspokojilo.

Česká družina byla ubytována ve vilové čtvrti, kde dříve bydleli státní úředníci a rakouští důstojníci, v pěkných domcích, nyní úplně opuštěných, zanechaných zde s úplným zařízením. Vždy četa okupovala byt a zařídila se úplně podomácku, jak se to nejlépe dalo. Že se upotřebilo k pohodlnému pobytu vše, co jen se dalo, je samozřejmé, neboť to již nese sama sebou snaha každého vojáka, aby třeba jen na chvilku cítil se více člověkem. Proto dle toho ihned byty vypadaly. V pokojích sneseny na podlahu koberce, plachty, oděv, peřiny a vše možné, jen aby si kaž­dý pohodlně odpočinul bez pronásledování celým kádrem hmyzu.

Bylo nám oznámeno, že příštího dne, tj. 26. října 1914, si Českou družinu přehlédne generál Radko Dmitrijev. Všichni jsme měli nevýslovnou radost a všichni jsme se těšili, že zblízka uvidíme nedávného vítěze u Rávy Ruské a nyní na Sanu, a na kterého jsme kladli ty největší naděje. Příštího dne ráno vycházely roty našich chlapců ve vyčištěném oděvu na nedaleké pole a přesně ve stanovenou hodinu přišel generál s několika důstojníky. Malý, statný však pán přísné tváře, pronikavých černých očí plných života a energie, připomínající v mnohých rysech velikého Napoleona. Vlna jakéhosi vzrušení přelétla řadami dobrovolců, nastalo hlášení a pak přehlídka jednotlivých rot. Generál se často zastavoval u některého dobrovolce, pozeptal se na ledacos, zajímalo ho hlavně, odkud dobrovolec je a co dělal v Rusku. Byl asi velmi s námi spokojen, neboť přehlídku ukončil pěkným proslovem. Vítal dobrovolce v ruském vojsku a vyslovil potěšení, že jako vždy dříve, tak i nyní přišli Češi, aby se se slovanským národem postavili proti společnému nepříteli. Vzpomenul účasti dobrovolců – Čechů v jeho armádě v poslední válce balkánské a pravil, že rád přiznává a vzpomíná jejich práci, která byla vždy nanejvýše čestnou, odvážnou i hrdinnou. Dodal pak: „Přišlo vás asi šest set. Jako dobrovolců mnoho, ale jako vojáků málo. Musíme vás proto co nejlépe využíti a hlavně využitkovat vašich vzácných vědomostí o nepřátelském vojsku. Vím, že mnozí z vás sloužili v rakouské armádě, znáte řeči, zvyklosti i způsoby tamního vojenského života. Těchto vašich vědomostí plně využijeme ve prospěch ruského vojska. Budete tykadly, očima a ušima armády. Udělám z vás rozvědčíky, abychom úplně využili vašich vědomostí. Do zákopů a k útokům máme vojáků dost. Vy půjdete před řady těch vojáků, abyste jim připravili cestu k úspěšným útokům, abyste ty řady chránili před neočekávaným překvapením. Čekají vás úkoly nejen čestné, ale i významné a cenné. Doufám, že naše očekávání nezklamete a rozmnožíte starou slávu Čechů na poli válečném. Nezapomeňte, že jste v mojí armádě a že jsem vaším přítelem. Očekávám od vás velmi mnoho dobré práce v zájmu společných cílů. Věřím, že společným úsilím a společnou prací s našimi spojenci zvítězíme. Tím se uskuteční i vaše tužby a přání. Vašim budoucím pracím a našemu spo­lečnému úsilí volám vaše české ‚Na zdar!‘“

Tam poprvé hromadně a společně odpověděla Česká družina jako jeden muž důrazným „Zdar!“, což jistě bylo upřímným díkem generálovi za jeho krásná otcovská slova. Všichni jsme cítili, že v generálově osobě setkali jsme se s vzácným člověkem, který nám rozumí a nás zná. Rozcházeli jsme se radostně oživeni a povzbuzeni, s největšími nadějemi do budoucna. Slíbili jsme si, že toho milého a chrabrého generála nikdy nezklameme a dokážeme, že jsme hodni jeho důvěry. Ještě toho dne jsme se dověděli, že se chystá jakási tajná akce, kterou budou pověřeni provésti vybraní, nejschopnější dobrovolci. Určitého však se nevědělo nic a nejrůznější dohady napínaly jen naši rozrušenou mysl. Radostné setkání s generálem Radko Dmitrijevem pokazil úplně štábní kapitán Pluto, který nás nedostatečně a úplně ledabyle zásoboval. Rozhořčení bylo tak velké, že vyvrcholilo v akci organizovanou v 1. rotě, kde sepsáno obsáhlé memorandum, objasňující nepříznivé poměry v České družině a žádáno, aby se stala náprava a Pluto byl odstraněn ze svého místa. Všichni dobrovolci se na memorandum podepsali a do Kyjeva ho odvezli bratři Koníček a Amort. Tím ovšem náprava nebyla ihned zjednána, ale představitelé československých spolků a organizací v Rusku byli informováni a dověděli se, že poměry v České družině nejsou zdravé a že nutno hledati nápravu. Zásobování bylo jistě prachbídné.

Bystrým očím našich budoucích rozvědčíků neušlo, že některá místa v zahradách a ve sklepích byla pokryta čerstvě navrstvenou hlínou. Vedeni zvědavostí a předtuchou, že by tam mohlo být něco ukryto, dali se do odvážné práce a brzy se ukázalo, že předpoklady byly správné. Nelenil jsem a podezřelá místa jsem svědomitě prohledával. Rýpal jsem lopatkou na zahradě a narazil jsem na kovový předmět. Odkryl jsem hlínu a na světlo boží vytáhl hrnec plný vonícího sádla. Takovým nenadálým úspěchem povzbuzen jal jsem se prohledávat i sklepy. Dařilo se mně dobře, našel jsem bednu lahví, a když jsem okusil obsah, zjistil jsem zde znamenitou jeřabinku. Ukryl jsem všechno pod schody, vyzval jsem Vaška Šidlíka, Jarku Čižmáře a Honzu Maršíka, aby vzali svoje kotlíky a nenápadně šli za mnou. Poslechli a šli za mnou a ohromeni zůstali stát překvapením, které jsem jim nachystal. Můj úspěch nezůstal utajen, mnozí hoši následovali mého příkladu a jejich práce byla také korunována dobrým výsledkem. Zásoby všeho možného byly nalezeny a našli se ihned i kuchaři mezi chlapci. Z komínů vystupoval kouř a náramně líbivá vůně se linula všude kolem, znamení, že ve vilách se statečně kuchtí, peče, smaží k uspokojení hladových žaludků bojovníků. Byly to hody. I mrzutá nálada, vzniklá zásobovací kalamitou, pominula. Likéry a víno rozvázaly jazyky, hlahol zpěvu se ozval v podvečer ve čtvrti, kterou jsme v tu dobu směle mohli nazvat českou.

Bavili jsme se znamenitě, ale Jarka Čižmář byl odvolán a dlouho se nevracel. Když se konečně vrátil, usedl stranou jako zařezán. To mně nedalo pokoje a zeptal jsem se: „Jarko, co ty tam sedíš jako nějaký potentát?“ „Víš, Adame, rozloučíme se. Vybrali mne pro zvláštní, sice velmi nebezpečný úkol, ale jistě čestný a důležitý. Později ti všechno povím.“ Když všechno usnulo, Jarka mně počal vyprávět: „Štáb armády chce vyslat několik našich lidí do Rakouska. Jedná se o šest dobrovolců. Mají vyšetřit některé úkoly vojenské a pokusit se v Čechách splnit poslání politické. Vzpomněli si také na mne, ostatní jsou z druhé roty.“ „Hrome, kluku, já ti závidím, to se dostaneš moc brzy domů. Musíš zajít i k nám a potěšit moji matičku.“ „Zajdu,“ pravil Jarka, „ale to nebude první úkol. Ještě nevím, co nám uloží vykonat, ale dle dosavadních dispozic bude se jednat o věci velmi důležité. Než odejdu, řeknu ti, oč se jedná. Prosím tě však, nezmiňuj se prozatím o tom nikomu.“ Rozešli jsme se každý na svoji postel. Já měl zase jednou královskou postel. Našel jsem ve skříních spoustu kožešin a hedvábí a usoudil jsem, že jich nejlépe využiji, když se na té měkké vzácnosti vyspím. Nemohl jsem dlouho usnout, myšlenka stíhala myšlenku. Myslel jsem na Jarku a viděl jsem, že nadchází doba činů, že můžeme býti v každé chvíli povoláni, abychom splnili sliby zpečetěné přísahou a uskutečnili úkoly na sebe vzaté.

Nespal i Jarka. Byl si plně vědom, že béře na sebe velký úkol, nesnadno proveditelný a nanejvýše nebezpečný. Stane se vyzvědačem, aby pomohl ruskému vojsku a připravil možnosti dalšího vítězství. Půjde i dále a bude-li mu osud jen poněkud přízniv, dostane se i na Moravu a k vůdci našemu, aby jej informoval, co podnikáme v Rusku. Viděl všechna možná nebezpečí pásma přifrontového, viděl se ve vlaku a posléze v hlubokých lesích Valašska. Představoval sobě, jak vyhledá v noci svého otce. Nemohl usnout a časně ráno byl zase volán do kanceláře. Přišli tam i druzí bratři k tomu úkolu vybraní. Tři bratři však odřekli, ale místo nich se ihned rádi přihlásili jiní. Nakonec byli vybráni bratři Nessy, Vaněk, Frühauf, Čižmář a dva bratři Poskertové, tedy celkem šest chlapců. Adjutant, tj. pobočník velitele Družiny, praporčík Brovko jim sdělil, že půjdou v civilním oděvu, který si musí opatřit z bytů opuštěných domů ve městě. Hoši opatřili sobě oděv, krátce se rozloučili a nastoupili nebezpečnou cestu. Odešli do štábu armády pro nějaké papíry. Zároveň Česká družina obdržela rozkaz, aby se připravila na další cestu. Na tu jsme se připravili poučeni některými zkušenostmi. Vzali jsme s sebou sádlo, mouku, neboť nebylo valné naděje, že by štábní kapitán Pluto prováděl zásobování lépe nežli dosud. Já se také obohatil – novou, velkou kožešinovou čepicí, kterou mně ušil bratr Maršík ze vzácné kožešiny nalezené v jedné almaře. Hudba hrála, když jsme vycházeli z Jaroslavi na západ k Lancutu, abychom co nejdříve dohonili ruská vojska pronásledující ke Krakovu statečně prchající Rakušany. Nedošli jsme daleko, když nás předhonilo auto vezoucí našich šest špionů. Letmo jsme se s nimi naposled rozloučili hromovým: „Zdar!“ Dlouho jsem hleděl za autem a mnoho přemýšel o tom podniku. Oslovil jsem Vaška, který se ke mně přitočil: „Nezdá se ti, Vašku, že tamti, no v tom autu, jsou zřejmě obětováni na smrt? Celá ta výprava se mně nelíbí. Ty přípravy měly vypadat docela jinak a ne tak, aby každý židovský špion v Jaroslavi všechno lépe o tom věděl, než my. Nemohu sobě pomoci, ale Sozentovič se mně nelíbí a myslím, že je téže kvality jako štábní kapitán Pluto.“ „Adame, přiznám se ti,“ pravil Vašek, „i mne do toho lákali, ale já si to rozmyslel, neboť jsem viděl naprostou neserióznost jednání velitele. Mluvil jsem o tom s Husákem, který tím není nijak nadšen a myslí, že toto podnikání je předčasné.“

Družina statečně šlapala na západ za praporečníkem Hejdukem, který měl prapor v takové úctě a byl tolik hrdý na čest, že jemu byl prapor svěřen, že nedopustil, aby mu někdo pomohl nésti. Bedlivě pozoroval procházející kol ruské vojáky, zda vzdávají praporu předepsanou čest. Byl to jistě zajímavý obrázek. Šedivý starý pán s plnovousem a odznaky státního rady v hodnosti generála – a nese prapor. Bývalo to vyhraženo šikovateli, nanejvýše podpraporčíku.

Podplukovník Sozentovič a štábní kapitán Pluto byli zlými duchy České družiny a bylo zřejmě pozorovat, jak se navzájem doplňují. Zdálo se, že se všemožně starají, aby neklid a nespokojenost neubývaly, ale naopak, aby jich ještě přibývalo. Zásobování bylo hanebné a nápravy nebylo možno se dovolat. Ozval-li se někdo, byl z toho velký křik a samé tresty. Nestrojová rota naše, kde sloužili samí ruští vojáci, se měla jmenovat rotou mučedníků, neboť byli pod velením štábního kapitána Pluta. Hlavním jejich úkolem bylo, že na každém novém místě, kam jsme přišli, museli najíti pro svého velitele Pluta co nejvíce alkoholu. Našlo-li se větší množ­ství, tu zahazoval věci k jídlu a naložil na vůz samé nádoby s alkoholem, aby měl vždy zásobu. Jednou v opilosti ztratil šavli. Nechal nastoupit celou nestrojovou rotu a řval na všechny, že jsou banda zlodějská, darebáčci, sukyni syni, a že je postřílí jako psy, jestli mu jeho šavli nepřinesou. „Marš, svoloč, prašivci, mať vašu jebu, ať je šavle ihned zde!“ Vojáci se rozeběhli a šťastně šavli našli v příkopu, kde se byl dříve válel opilý Pluto. Byli odměněni zase jen hrubými, pustými nadávkami od svého velitele.

Šli jsme stopami války. Cestou se válely rozbité vozy, výzbroj a velmi často i koňské mršiny. Často jsme kráčeli kol čerstvě navrstveného hrobu, jehož prostý dřevěný kříž svítil do světa jako bílá ramena trčící k nebi a prosící o smilování pro ty ostatní. I cestování za vítězi bylo velmi smutné, neboť tou samou cestou před chvílí kráčela smrt, která nese s sebou jen zklamané naděje, neštěstí a zármutek. Každé vítězství bylo velmi draze zaplaceno, neboť se platilo hotově – potoky lidské krve. O tom všem jsme nepřemýšleli. Pochodovali jsme a k večeru naše Česká družina byla roztažena v dlouhý řetěz, jehož konec tvořila vždy jedna a tatáž parta, která nespěchala a pevně věřila, že dojde a ničeho nezmešká. V cestě nám leželo městečko Ropčice, které bylo vyhlédnuto, abychom si v něm odpočinuli. Hladoví, unavení, bez naděje na nějaké sousto, ohlíželi jsme se, kde by se dal ukojit rostoucí hlad. Vyšel jsem na rozvědku, ač velmi unaven. V jednom obchodě jsem objevil místnost, která mně byla nápadnou. Na podlaze byl navrstven písek, ale když jsem náhodou dupnul, divně to zadunělo. Poodhrnul jsem písek, odšoupnul prkno – a hle! Objevila se mně ohromná cementová nádrž naplněná vápennou vodou a desetitisíci vejci určenými pro vývoz. Božský to objev. Hoši ubytovaní ve škole mačkali hladem bolící žaludky a já usilovně zde lovil do tlumoku drahocenná vejce. Představoval jsem si kluky, jak se budou tvářit, až přicestuji s batohem plným vajec. Kluci byli u vytržení, když jsem rozložil před jejich zraky bohatství tlumoku. Odevzdal jsem vejce Vaškovi, aby je nějak upravil, a zorganizoval jsem novou výpravu na vejce. Hoši se tísnili na prknech nad nádrží a já trnul obavami, kdy se některé prkno zlomí a kluci vletí do těch vajec. Než jsem to domyslel, stalo se. Prkno sklouzlo z okraje a čtyři kluci spadli do nádrže mezi vejce. Trapná situace, ale přitom to byla ohromná psina, dívati se na ty chlapce, jak čmachtají ve vejcích. Ostatní stáli na okraji nádrže a smáli se, jen se ohýbali. Připadalo mně to, jako když se obecenstvo baví v zoologické zahradě pohledem na několik hrochů či krokodýlů. Když jsem viděl, jak se ti kluci ohýbají smíchy a stojí na kluzkém a úzkém okraji nádrže, hned jsem věděl, že ještě některého postihne to samé neštěstí. Najednou se jeden zapotácel a po hlavě spadl do vajec. Bouře smíchu otřásla barákem, když se kluk vynořil na povrch a po jeho vlasu se táhly žloutky z rozbitých vajíček. Vytáhli jsme chlapce z té vaječnice a bylo zase dobře.

Štábní kapitán Pluto také hned vystihl situaci a poznal, že se zde dá něco vydělat. Dal rozkaz, že příští den se vařit nebude, poručil vydat každému kousek sádla a soli, aby si mohl každý upravit vejce dle své libosti. Byla to učiněná vaječná pohroma. Každý se snažil snísti desítky vajec a i starý Řach jich zmohl třicet kusů, když se byl před tím v to se mnou vsadil. Když jsem viděl, jak se chlapci předstihují v jídle vajec, přepadly mne obavy, aby chlapci z toho neonemocněli. Věděl jsem, že v tom případě by pomohlo jedině trochu nějaké „šnáby“. Najedl jsem se, ale s rozumem, a vytratil jsem se ze školy. Moji pozornost upoutala fara sousedící se školou. Měl jsem již značné zkušenosti a vědomosti a věděl jsem již z domova, že důstojní otcové mívají ve sklepě samé dobré věci. Vklouzl jsem opatrně do sklepa a pátral, co je tam uskladněno. Oči moje se zastavily na dvou bečkách, nemeškal jsem a bez hluku jsem jednu navrtal. Sudy byly plné výborného likéru. Přinesl jsem plný kotlík a když jsem šel kol Řacha, na kterého již zřejmě účinkovalo třicet vajec, trhl sebou a již pelášil za mnou. Prosil, žebronil na kolenou alespoň o slzu, vždyť prý se mu zdá, že má v žaludku hromádku kamení. Když jsem starého dobráka potrápil, podal jsem mu kotlík a žasnul jsem, jak to do sebe leje. Kotlík likéru byl jako kapka v moři. Zorganizoval jsem novou výpravu na faru, ale do sklepa jsem nepustil nikoho. Čepoval jsem a kotlíky podával okénkem, až jsem vyčepoval poslední kapku likéru. Bylo mně velmi líto pana faráře, přišel o veškeren výborný likér, který jistě zabránil veliké katastrofě, která na naše chlapce čekala. Vyhladovělé a zesláblé žaludky hoši přeplnili vejci a konce by byly jistě smutné, kdyby nebylo rychlé pomoci ze zásobnice páně farářovy. I Vašek mně děkoval: „Adame, ty jsi měl vnuknutí od Boha, že jsi panu farářovi zkontroloval sklep. Jó, mládenci, to je tak. Komu Pánbůh, tomu všichni svatí. Tomu panu farářovi ale asi ani Pánbůh a ani jeden svatý, ač je s nimi v tom nejužším spojení.“ Přerušil jsem povídání Vaškovo: „Ty kluku pitomá, neřečni a hleď, aby ses uložil.“ Vašek náhodou neodporoval, ulehl a spokojeně si hladil své úctyhodné bříško. Za chvíli spal jako novorozeně.

Druhého dne se šlo dále, ale ne příliš vesele. Jednoho bolelo břicho, druhého hlava, ale to vše nemohlo zamezit, aby si nenabrali na cestu na tvrdo uvařených vajec. V Lancutě konečně přišel rozkaz, že 1. rota České družiny jest přivtělena ke 44. pěší divizi a 2. rota ke XII. armádnímu sboru. Bratři se loučili a rádi odcházeli na přední místa válečných operací za svým úkolem. V takovém okamžiku se zdálo, že každý velitel cítil by tu povinnost povzbuditi odcházející a pro­mluviti k nim několik laskavých slov, aby vojáci pocítili, že mají někoho, kdo se o ně stará, o jejich osud se zajímá. Podplukovník Sozentovič nebyl však člověk takové kvality. Před odchodem obou rot nechal nastoupit celou družinu, jak všichni se domnívali, aby loučení bylo slavnostnější. Přišel s adjutantem a po hlášení nevrle, s čelem zamračeným a pohledem zlým všechny obhlédl. Monotónním, ale silným hlasem pravil, že nastal konečně den, kdy odcházejí roty do bojové práce. Připomínal, že na Českou družinu se kladou velké naděje a ty nesmí být nikdy zklamány. Každý dobrovolec se musí snažit vykonat věci, které povznesou slávu celé části tak, aby se na každého mohlo dívati jako na výkvět vojenské zdatnosti.

To by bývalo přijatelné, ačkoliv jsme cítili, že k nabádání k hrdinským činům jej nevede zájem o to, aby Česká družina se pokryla slávou, ale aby také na něho, který bude v blízkosti štábu armády, snesl se odlesk ve viditelném znamení nějakého kříže a povýšení. Závěr řeči ohromil však všechny dobrovolce, poněvadž z něj čpěla jedině nenávist k celé České družině. Postavil se pevněji, zvýšil hlas a řekl důrazně, aby tomu každý dobře rozuměl: „Prožrali jste ruské vládě již padesát tisíc rublů. Váleli jste se dost a práce ještě nevykonali ani za kopějku. Nesete na hřbetě velký dluh a vynasnažte se přinést Rusku nějaký užitek.“ Všichni stáli jako ohromeni nestydatou řečí v okamžiku, kdy nastupovali s nejlepším úmyslem a plní ideálů do bojových pozic. Svěšené hlavy byly důkazem, jak je tíží potupa vmetená jim ve tvář. Pohlédl jsem na Vaška a Maršíka a četl jsem v jejich zraku: „Adame, ty jsi měl tenkráte pravdu, když jsi nás před ním varoval.“ Dvě roty odešly doprovázeny hudbou. Hoši šli zamlkle, bez radosti, zklamáni v oka­mžiku, na který se nejvíce těšili. Byla to událost v životě České družiny jistě významná, uvážíme-li, že dobrovolci odešli na svá místa, aby některé roty byly od sebe odloučeny několik let a sešli se všichni zase až v roce 1917 před bitvou u Zborova.

Třetí a čtvrtá rota zůstaly ještě, k nemalé radosti chlapců, u štábu České družiny, až teprve 12. listopadu třetí rota rozdělena na dvě půlroty, a sice druhá a třetí četa tvořila prvou půlrotu a první a čtvrtá četa druhou půlrotu. První půlrota byla přidělena k 5. ruské divizi a vedl ji velitel poručík Ivšin. Druhá půlrota byla přidělena ke štábu 42. divize a vedl ji praporčík Husák. Jelikož jsem byl ve třetí četě, šel jsem s prvou půlrotou k 5. divizi. Musel jsem se rozloučiti s dobrými druhy a kamarády, a věru velmi těžce se mně od nich odcházelo. Na vojně, kde lidé žijí životem úzce vytyčeného okruhu, musí se sbližovat, častá společná nebezpečí shlazují dřívější rozdíly stavovské i mravní. Vojáci mají mnoho společných zájmů, bolestí i radostí, a v takovém prostředí rodí se ta nejvěrnější přátelství a bratrství, která nemají jinde příkladu. Vašek Šidlík, Maršík a já odešli jsme již z Varšavy co nejlepší kamarádi a zůstali jsme jimi i v České družině. Teprve odchodem k různým divizím jsme se rozešli. Litovali jsme, že náš přátelský kruh byl roztržen, ale byl zde rozkaz a odvolání nebylo.