V květnu 2018 uplynulo 100 let od vystoupení Československého armádního sboru v Rusku proti bolševikům. Legionáři odmítli snahy politiků o jejich "bezpečnost", vzepřeli se svému politickému vedení a vystoupili proti přesile, aby si "vlastním pořádkem" probojovali cestu domů. Rozptýlené a povětšinou odzbrojené skupiny legionářů obsadili železniční stanice a úseky tratí, na kterých se právě nacházeli, a v průběhu několika týdnu porazili daleko silnější nepřátelské jednotky a získali kontrolu nad rozsáhlým územím v Povolží, na Uralu, v centrální Sibiři, v okolí Bajkalského jezera a Vladivostoku. Po třech měsících bojů se 31. srpna celá Transsibiřská magistrála od Volhy až k Pacifiku ocitla v československých rukou. Zásluhou Čechoslováků bylo zablokováno obrovské množství německých, rakouských a maďarských zajatců, kteří měli být použiti v ofenzívě na západní frontě. Americký prezident Wilson na základě těchto událostí a po jednání s T. G. Masarykem vyhlásil 28. června změnu cílů USA a podpořil rozpad Rakousko-Uherska. Československý národ byl oficiálně prohlášen spojencem dohodových mocností a Čechům a Slovákům bylo přiznáno právo na vytvoření samostatného státu. Na podzim roku 1918 pak ustupovaly československé pluky I. divize bez pomoci slibovaných spojeneckých a ruských posil před přesilou bolševiků z Povolží. Jednotky II. čs. střelecké divize, které se přesunuly z centrální Sibiře, se probíjely Uralem k Permu. Bylo naší povinností se u příležitosti 100. výročí těchto, pro náš stát tak klíčových událostí, poklonit památce těch, kteří padli, abychom my zde mohli být.

Československá obec legionářská měla na rok 2018 v rámci projektu LEGIE 100 v plánech  Ministerstva obrany ČR zapracovány dvě vzpomínkové cesty do RF v měsících květen a srpen. Jejich cílem bylo - uctění památky padlých čs. dobrovolníků v místech prvních střetů u stávajících   pomníků v Penze, Syzrani, Čeljabinsku a uctění památky padlých v dalších bojů u stávajících pomníků v Uljanovsku, Pugačevu, Buzuluku, Jekatěrinburku, Nižním Tagilu, Kynu, Kunguru, a Kazani. Současně měly být odhaleny postavené pomníky v Bugulmě a Miassech a projednány problémy spojené s výstavbou pomníků v Lipjagách a především v Samaře. Cesty byly zapracovány i do materiálu "Připomínka a oslava významných výročí roku 2018 spojených s naší státností (1918, 1968, 1993)", který byl projednán ve Vládě ČR dne 23. 5. 2018 usnesením č. 353 O SPOLEČNÉM STOLETÍ. 

Vše bylo připraveno, přesto byly naplánované a rozpracované cesty z různých důvodů rušeny. Nejprve jsme obdrželi informaci, že ze strany Velvyslanectví ČR v Ruské federaci a ani od Úřadu přidělence obrany v RF, nelze získat žádnou pomoc s logistickým zabezpečením cesty. Československá obec legionářská toto akceptovala a "svým pořádkem" si zajistila veškerou logistiku sama a dokonce objednávala ubytování i dopravu pro účastníky cesty z řad ministerstva obrany. V květnu 2018 se ale protáhlo schvalování cesty tak, že již nebyl prostor pro získání vstupních víza. Termín sloučené cesty do Povolží a na Ural byl ze srpna přesunut z důvodu dovolených na září. Ministerstvem obrany stanovený zářijový termín, byl z důvodu změny priorit letadel přesunut na období od 6. do 10. října 2018. V červenci k této cestě proběhly koordinační jednání a s drobnými úpravami byl program cesty schválen a ČsOL objednalo dopravu a ubytování v Rusku. O to bylo větší zklamání na konci srpna, když jsme obdrželi nejprve informaci, že místo velkokapacitního letadla dostáváme k dispozici malý speciál a po dvou dnech nám bylo oznámeno, že ani malé letadlo nebude k dispozici! Jen osobní zásluhou náčelníka Generálního štábu Armády České republiky a jeho úcty k obětem boje za naši samostatnost a smyslem pro udržování vlasteneckých tradic v Armádě České republiky, byla nalezena možnost letět do Ruské federace a uctít zde památku padlých legionářů v bojích za naši vlast, kteří jsou zde již 100 let pochováni. Posun letu přinesl i zrušení jednoho místa přistání. Proto rozhodlo vedení Československé obce legionářské o vyslání skupinu potomků a členů obce do Jekatěrinburku na náklady ČsOL, aby se zde ve spolupráci s našimi ruskými členy a přáteli poklonili našim pomníkům na Uralu. Pro samarskou skupinu znamenalo zrušení jednoho místa pro přistání zvětšení některých dojezdových vzdáleností a změny rezervací ubytování a transportů. A opět v době finišování příprav na cestu, se objevily snahy naši pouť omezit a některá místa vůbec nenavštěvovat. Ale v duchu starého přísloví: "V nouzi poznáš přítele", i Československá obec legionářská poznala skutečné přátele a bratry, kteří zasáhli a pomohli nám pouť uskutečnit v plánovaném rozsahu. 

A tak v pátek 5. října 2018 odletěl v 8:00 hodin z letiště Praha Kbely vojenský speciál s 90 poutníky na palubě. V čele delegace byla paní náměstkyně ministra obrany JUDr. Netolická a s ní letěli pracovníci odboru pro válečné veterány, vojensko-historického ústavu a ministerstva obrany. V delegaci Československé obce legionářské, kterou vedl řídící tajemník ČsOL bratr Milan Mojžíš, byli zastoupeni potomci legionářů, kteří na Rusi před 100 lety bojovali, novodobí váleční veteráni, příslušníci AČR a aktivních záloh AČR, a to především tankové roty AZ  "Československých legií", historici ČsOL a na 30 členů ČsOL v historických uniformách s replikami historických praporů, kteří pomáhali důstojně realizovat pietní akty. Na základě "Memoranda o spolupráci na projektu Legie 100" se poutě zúčastnila i delegace Církve československé husitské v čele s vikářem Janem Kohoutem a též předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel sestra Dagmar Martínková. Po přistání se k poutníkům přidali pracovníci našeho velvyslanectví v Ruské federaci v čele s panem velvyslancem Vladimírem Pivoňkou a tým zpravodaje České televize v RF Miroslava Karase. Stejný den večer, pak odletělo 10 našich členů včele s bratrem Viktorem Šinkovcem a průvodcem Benem Panušem komerční linkou do Jekatěrinburku, aby ve spolupráci s naším generálním konzulátem a naší jednotou ČsOL v Rusku, uctili památku padlých československých legionářů u stávajících pomníků v Jekatěrinburku, Nižním Tagilu, Kynu a Kunguru.

I upravený plán vzpomínkové poutě byl založen na rozdělení celé delegace na 6 samostatných skupin (včetně skupiny Ural) čítajících od 10 do 40 osob. Každá skupina měla své dva vedoucí, svého mentora z řad diplomatického sboru a ČsOL pro ni zajistila vozidla pro transport a ubytování. Jen tak se podařilo obsáhnout všechny vybudované, či budované pomníky v oblasti Povolží a dojat  až k Uralu. Toto rozdělení delegace sebou ale přinášelo daleko větší nároky na logistické zabezpečení. Naštěstí měla Československá obec legionářská vynikajícího pomocníka, který pro nás dokázal zabezpečit vozidla pro transporty a ubytování v jednotlivých destinacích. Byl jím dlouholetý spolupracovník a majitel cestovní kanceláře "Ekaterinburg Guide Center“ pan Konstantin Brylyakov. I přes četné změny, úpravy tras, změny počtů dokázal na vše reagovat a zapracovat. Jeho osobní nasazení a jeho zkušenosti velkou měrou přispěly k úspěchu celé pouti. I on a jeho zaměstnanci si zaslouží velký dík. Uznání patří i jeho rodině, neboť díky neustálým změnám cesty, jsme nakonec přiletěli do Ruska v době, kdy byl v dalekém předstihu naplánované dovolené v Itálii, a on po večerech komunikoval a řešil vzniklé problémy. A poděkování mu patří i za vysokou úroveň ubytovacích služeb, neboť dokázal citlivě vyvážit požadavky na kvalitu s požadavky na ekonomiku a v některých destinacích i s kapacitou ubytovacích míst. Svou důležitou roli v celém plánování měla i sestra Marcela Ludvíková, která též dokázala reagovat na všechny změny v průběhu přípravy a nakonec se zdárně zhostila i zabezpečením putování naší největší skupiny.  

Ihned po přistání v Samaře se oddělila třináctičlenná skupina Miassy, která vyrazila do 800 km vzdáleného uralského města Miassy, aby na místním hřbitově v sobotu 6. října odpoledne odhalila nově vybudovaný pomník, na jehož umístění jsme se významně podíleli. Při zpáteční cestě pak navštívili členové skupiny Zlatoust a Ufu, aby zde jednali o postavení našich pomníků. V pondělí 8. října se skupina včlenila do skupiny Bugulma. Ostatní skupiny prozatím absolvovali společný program v Samaře. Je zcela evidentní, že se týkal několik let budovaného pomníku pohřbeným československým legionářům. I přes loňské sliby a ubezpečení nebyl pomník před a ani po fotbalovém šampionátu postaven a opět bylo české straně předloženo nové místo pro jeho instalaci. Tentokrát u evangelického kostela na ulici Kujbyševa. Jan Boček z Církve československé husitské k Samaře napsal: "Po odbavení  na letišti Samara-Kuromoč se první pietní  akt konal ve městě Samaře na místě, kde dříve stával hřbitov. Při pietním aktu byly k podstavci budoucího pomníku položeny věnce ČsOL a CČSH. Slovem a modlitbou nám posloužil bratr vikář J. Kohout a po modlitbě zazněla česká státní hymna. Pietní akt, kterému přihlíželo i obyvatelstvo Samary, byl natáčen Českou televizí. Dokument, který uváděl zpravodaj M. Karas, byl odvysílán na ČT 1 v pátek 5. 10. 2018.

V době Sovětského svazu byl hřbitov, kde byli legionáři pohřbeni, zrušen a na jeho místě byla postavena továrna, která byla nedávno zbouraná a dnes tam stojí nákupní středisko. Ze hřbitova nebyl zastavěn pouze malý parčík. Právě tam je umístěn podstavec pod budoucí pomník legionářů, který ale město již více jak 8 let nechce povolit osadit, a  proto je umístěn ve skladišti v Samaře. Pokud se podaří pomník postavit, bude připomínat i 17 legionářů, kteří padli 8. června 1918 při osvobozování Samary. Po vstupu Čechoslováků do města, jeho obyvatelé vyšli do ulic a děkovali legionářům za osvobození. Za tři dni na to, 11. června 1918, vyšly tisíce samařanů do ulic, aby se poklonily padlým Čechoslovákům. V osvobozeném městě se pomalu vracel život do normálních kolejí. V budově městské radnice probíhal odvod dobrovolníků do rodící se Národní armády. Členové socialistické strany (eseři) a zástupci menších stran svobodně zvoleného Ústavodárného shromáždění, které nechal Lenin v Petrohradu rozpustit, zahájilo jednání o ustanovení nové svobodné vlády. Na hřbitově byl  pohřben také oblíbený velitel 4. střeleckého pluku "Prokopa Holého" poručík J. Gayer, který podlehl těžkému zranění v bitvě u Lipjag. Bohužel přání umírajícího, aby jeho popel spočinul ve svobodném Československu, nemohl být splněn, protože po I. světové válce Sovětský svaz nepovolil exhumaci jeho těla a dnes najít jeho hrob již není možné. 

Nedaleko podstavce pro pomník se nachází pamětní deska a pomník bolševikům, kteří byli zastřeleni kontrarozvědkou bílých. V České republice se  v současnosti nachází víc jak 1000 sovětských válečných hrobů a v ohromném Rusku je jich dnes pouze 18 legionářských, za jejichž výstavbu zaplatila Česká republika miliony korun za minimálního příspěvku Ruské federace.   

Přístup představitelů Samary je zarážející i přesto, že v letech 1922-23, kdy byl v bolševickém Rusku hladomor, Československý červený kříž v Samaře zachránil asi 30 tisíc lidí od smrti hladem. Není bez zajímavosti, že dodávku jídla a léků v Samaře řídil československý legionář Alois Babka. V Samaře je velmi pěkné nové interaktivní muzeum, kde je spousta historických informací, ale zrovna o čs. pomoci při hladomoru  se nedozvíte."

V sobotu 6. října ráno se ze Samary všechny skupiny rozjely do různých směrů, aby zahájily své individuální putování. Nejpočetnější skupina Bugulma odjela do Buzuluku. Informace o osudech této skupiny zachytil písemně Jam Boček a jsou uvedeny v samostatném článku. Na jihozápad do Pugačeva odjela nejmenší skupina, aby zde mimo pietní akt u stávajícího pomníku, pátrala po dalších hrobech našich vojáků. Této skupině se dostalo tradičního srdečného přijetí od místní administrativy a ve spolupráci s pracovnicemi muzea navštívili i mohyly z občanské války. Poslední dvě skupiny zatím odjely společně na sever do Simbirska, kde na hřbitově u pomníku padlých čs. legionářů se zástupcem starosty města položily věnce a u nové pamětní desky věnované generálu Kappelovi kytici a poté jim byl ukázán historický střed města včetně rodného domu V. I. Lenina. V pondělí se již cíle obou skupin lišily a skupiny se oddělily. Skupina Kazaň postupoval dále na sever, aby dosáhla města, které se stalo symbolem vzepětí vystoupení československých legií. Stalo se ale také symbolem nenaplnění slibů, jak spojeneckých, tak i ruských, o pomoci Čechoslovákům. Zde právě před 100 lety osamoceně bojovali a umírali příslušníci nejstaršího pluku naší novodobé armády, 1. československého střeleckého pluku Mistra Jana Husi. V těžkých ústupových bojích proti několikanásobné přesile nepřátel poznali, že se mohou spolehnout pouze druh na druha, bratr na bratra. Informace o poškození čs. pomníku ve Vrchní Usloni se ukázaly jako zastaralé, neboť vše bylo již opraveno. Po pietním aktu u pomníku se skupina v pondělí večer vrátila do Samary. Skupina Penza dojela do stejnojmenného města, které se stalo vstupní branou na magistrálu, a kterým projeli všichni naši legionáři. Zde docházelo k potupnému odzbrojování Čechoslováků a zde na konci května došlo k urputným bojům a prvním ztrátám. Po celou dobu pobytu ve městě se o tuto skupinu vzorně starala paní Věra. Při pondělním návratu do Samary byly položeny věnce u čs. pomníku v Syzrani a potomci legionářů měli možnost spatřit Alexandrovský most, jehož dobytí bylo pro Penzenskou skupinu klíčové.

Na úterý 9. října byl naplánován pietní akt u rozestavěného československého pomníku na nádrží v Lipjagách. Ještě před tím, než dorazily skupiny Bugulma a Miassy, vyrazili zbylí poutníci do Bezenčuku. V okolí této železniční stanice probíhaly v průběhu bitvy u Lipjag velké obranné boje. Bolševici se s posilami z Moskvy pokoušeli vpadnout našim jednotkám bojujícím u Lipjag do zad. Poručík Čeček musel nasadit veškeré volné jednotky, které útok odrazily a bolševiky zahnaly. Těchto bojů se účastnil i ruský legionář František Krejčí, jehož krásně ilustrované vzpomínky, vydala Československá obec legionářská v edici Paměti. A zde na tomto místě byla po 100 letech uvedena v život jeho kniha. Před nádražní budovu nastoupila čestná jednotka s historickým praporem 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi a řídící tajemník Milan Mojžíš spolu s Janou Šmardovou Koulovou, Václavem Petříkem a Eduardem Stehlíkem představili novou knihu. Poté již autobus uháněl podél železnice na nádraží Lipjagi, kam mezitím dorazily zbývající dvě skupiny poutníků. Líčení dalších událostí opět přenechávám Janu Bočkovi: "V úterý 9. října ráno opouštíme Bugulmu a Tatarstán a asi po 5 hodinách (cca 300 km) jsme dorazili  do města Lipjagi, kde jsme se spojili s ostatními skupinami, které měli odlišný program, než skupina Bugulma. Přijeli jsme k železniční stanici Lipjagi, kde již na nás čekali protestující obyvatelé a také hanlivé nápisy na betonovém podstavci, kde jednou možná bude umístěn již hotový legionářský pomník. Pietní akt byl zahájen za šumu a výkřiků protestujících, ale po promluvě br. vikáře Kohouta a následující modlitbě v ruském jazyce bylo rázem ticho a jako zázrakem nejezdily ani žádné vlaky,  který by rušily toto slavnostní shromáždění. A opět jsme si uvědomovali, jakou sílu má modlitba a naštěstí se tak nenaplnily očekávané protesty a narušování pietního aktu. K popsanému betonovému podstavci postupně kladly věnce představitelé ministerstva obrany, legionáři, potomci zde bojujících veteránů a naše delegace CČSH. Po zpívané české hymně jsme v blízkosti památníku pietně odebrali prsť, která bude umístěna do nového kostela v Brandýse nad Labem. Pietní akt natáčela Česká televize a ten samý den ho mohli vidět diváci ČT 2. Po uctění památky legionářů byl br. vikář Kohout a sestra kazatelka J. Šmerdová Koulová předmětem zájmu ruských novinářů. 

Protestující Rusové si neuvědomují, že legionáři se štěstím unikli německé přesile u Bachmače a po uzavření Brest-Litevského míru překáželi bolševickému režimu. Od Bachmače se posouvali po železnici na východ a jejich cílem se stal přístav Vladivostok, odkud se měli přepravit na francouzské bojiště. Vrchní velitel bolševické armády Lev Trocký vydal dne 25. 5. 1918 rozkaz, Čechoslováky začlenit do Rudé armády, nebo odzbrojit, a ty, kteří neuposlechnout, tak zastřelit.  Protože se jednotlivé transporty nacházely rozptýlené po celé Transsibiřsské magistrále, měly být snadnou kořistí bolševiků, kteří měli i značnou početní převahu a mnohem více zbraní. Oproti bolševikům ale měli legionáři mnohem lepší morálku, a bojovali o přežití a za svobodný stát Čechů a Slováků. Pokud by bolševici nebránili legionářům přepravit se do Vladivostoku, nemuselo dojít k bojům a ztrátám na bolševické i legionářské straně.

Od lipjagského nádraží jsme se autobusem přesunuli do Ruských Lipjag, kde jsme si připomenuli boje u zdejšího kostela. Nezapomněli jsme se rovněž zastavit na místě bývalé cihelny, kde byli pohřbeni padlí bolševici a legionáři. Z cihelny zbyl už pouze komín, na kterém je pamětní deska věnovaná bolševikům, kteří zde padli 3. a 4. června 1918 v boji s bílými Čechy. Býval zde i hrob tří legionářů, ale při přestavbě byl odkryt a jejich ostatky byly vloženy do mohyly k bolševikům. I zde se konal pietní akt, kde nám br. vikář Kohout posloužil slovem i modlitbou, a poté jsme uctili památku padlých položením věnců a zpěvem naší hymny. 

Bitva u Lipjag bývá někdy označovaná jako druhý Zborov. Proti legionářům stálo na čtyři tisíce bolševiků (Rusové, Němci, Maďaři, Lotyši, Češi a Slováci), kterým velel komisař Kadomcev. Jeho zástupcem byl bývalý německý nadporučík Schmit. Jejich výzbroj byla impozantní - 13 děl, 180 kulometů, 2 pancéřové automobily a pancéřový vlak. Legionáři měli celkem 1600 vojáků, kterým velel nadporučík S. Čeček a jeho zástupcem byl poručík J. Gayer. Jejich výzbroj byla 7 děl, 32 kulometů a pancéřový vlak Orlík I. V bitvě padlo 1500 bolševiků (mezi nimi i komisař Kadomcev a jeho zástupce nadporučík Schmit) a dalších 300 bolševiků se  utopilo v močálech. Zajato bylo asi 2000 vojáků. Většina ruských zajatců byla propuštěna  po slibu, že již nebudou bojovat proti legionářům. Tento slib ale bohužel nedodrželi. Bolševici, kterým se podařilo uprchnout, v Samaře způsobili paniku. Legionářů padlo 33, mezi nimi i poručík Gayer, který podlehl těžkému zranění, a dalších 89 bylo zraněno. V bitvě legionáři ukořistili 6 bolševických vlaků s vojenským materiálem, 1 sanitní vlak, 13 děl, 180 kulometů, 2 pancéřové automobily, 3 vagony výbušnin, několik vagónů výstroje a potravin, 6 polních kuchyní, pokladnu s 96 000 rubly a plány obrany Samary. Tímto drtivým vítězstvím se legionářům otevřela cesta na  Samaru. O měsíc později, na svátek M. J. Husa 6. července 1918, se legionáři spojili s Čeljabinskou skupinou. Ovládnutím magistrály, legionáři zabránili návrat více jak 500 000 německých, rakouských a maďarských vojáků  ze zajateckých táborů na západní frontu." 

Na místě bojiště byla koncem 40. let minulého století postavena rafinérie, kolem které vyrostlo stotisícové město Novokujbyševsk. Jeho historii jsme si prohlédli v moderní expozici místního muzea, zatímco vedení delegace se odjelo podívat na místní hřbitov, kde je nám nabízeno místo pro výstavbu pomníku. Poté jsme společně odjeli do Samary, abychom strávili poslední večer v Rusku. Ráno jsme se přesunuli na letiště Kurumoč, kam pro nás z Prahy přiletěl vojenský speciál.

V rámci Vzpomínkové poutě do Ruska, vyslala Československá obec legionářská komerční linkou na Ural samostatnou skupinu Jekatěrinburk, která ve spolupráci s generálním konzulátem a naší jednotou ČsOL v Jekatěrinburku navštívila  naše válečné hroby na Urale. Více o tom napsal Viktor Šinkovec, který tuto skupinu vedl: "V raních hodinách 7. října na na letišti v Jekatěrinburku přivítal místní člen naší jednoty historik Alexandr Kručinin a zástupce našeho konzulátu Štěpán Gilar. Společně jsme odjeli do Vojenského muzea ve Vrchní Pyšmě, jehož ředitelem je předseda naší jednoty v Jekatěrinburku Alexandr Emeljanov. V muzeu jsme si odpočinuli po nočním letu a především si prohlédl jeho neustále zvěttšující se expozici. Bylo obrovskou škodou, že důkladnou prohlídku desítek venkovních exponátů nám stěžoval prudký déšť. Poté jsme navštívili místa spojená s ukrýváním a hohřbením ostatků carské rodiny. Hlavním bodem sobotního programu byl pietní akt na Michajlovském hřbitově v Jekatěrinburku, na kterém jsme se sešli i s generálním konzulem. Druhý den se k nám přidal permský historik Dimitrij Lobanov. Nejdříve jsme se zastavili u pamětní desky ve Věrchném Něvjinsku, a pak dále pokračovali do Nižného Tagilu, kde jsme položili věnce u památníku našich legionářů v areálu dětského domova. Krátce jsme navštívili tovární muzeum Uralvagonmašzavodu, kde bylo v průběhu 2. světové války vyrobeno na 20 000 tanků T 34. V 15 hodin jsme vyrazili směrem na Kinský závod, západně napříč Uralem. Hned po výjezdu česká část výpravy, která se orientovala podle navigace mapy.cz, zpochybnila správnost cesty, ale ruští průvodci včetně řidiče (používajíc googlemaps) suverénně prohlásili, že tam cesta vede a že touto zkratkou běžně jezdí. Po překročení hranice Evropa – Asie a třech hodinách jízdy, jsme zjistili, že most přes řeku Čusovaja tam opravdu stále ještě není a těch zbývajících 12 km do Kinského Zavodu neprojedeme. Průvodce si pak  vzpomněl, že tam sice před časem opravdu projel, ale v zimě po zamrzlé řece. V 5:00 hodin ráno následujícího dne a po 350 km cesty jsme dojeli do Kynského Zavodu, kde nás čekala včerejší bohatá večeře. Po krátkém odpočinku jsme v 10:00 hodin položili květiny u pamětní desky na železniční stanici Kyn, která je autentická od doby bojů našich legionářů v oblasti. Během dalšího přesunu do Kunguru jsme se zastavili v Lysvě, kde jsme navštívili místní muzeum přileb. Tento závod vyrobil v průběhu 2. světové války na 5 miliónů přileb. 

V úterý jsme spolu s naším konzulem a se zástupkyní Slovenského konzula, místními historiky a ředitelem místního muzea kupectví uspořádaly pietní akt v Kunguru u pomníku padlých legionářů na Urale. Po přejezdu 280 km do Jekatěrunburku jsme navštívili administrativu Sverdlovské oblasti. Krátce jsme se setkali s místním ministrem kultury a ředitelem oblastního archivu a vyměnili si názory na možnosti přístupu do archivů, ve vztahu k válečným veteránům i legionářům včetně možnosti další spolupráce. Večer jsme měli poslední možnost se projít ulicemi Jekatěrinburku a ve středu 10. října brzy ráno jsme odletěli do Prahy. Před odletem jsme poděkovali místním historikům a našemu konzulovi, kteří nás celou cestu provázeli."

Závěrem bych chtěl poděkovat všem účastníků vzpomínkové poutě, kteří se nezalekli potíží a obětovali své pohodlí při dlouhých přesunech, abychom přímo na místech bojů a u válečných hrobů, uctili památku legionářů, kteří svou smrtí přispěli ke vzniku československého státu. V delegaci bylo mnoho potomků legionářů i jejich velitelů, kteří tak mohli navštívit místa, kde jejich předci bojovali a podělit se s ostatními o vzpomínky na tyto boje. Obrovské poděkování patří Konstantinu Brylyakovovi, který, díky bezchybně fungující dopravě a ubytování, přispěl ke zdárnému výsledku akce. A ještě jednou bych chtěl poděkovat všem, kteří se nevzdali a přes veškeré nástrahy pomohli vzpomínkovou pouť uskutečnit, neboť si váží našich předků, kteří v daleké Rusi před 100 lety umírali za naši samostatnost. Ještě jednou díky, bratře Pavle, Milane, Davide a Honzo.

 

br. Milan Mojžíš