Na počátku všeho bylo vydáno speciální číslo Legionářského směru věnované událostem na Slovensku v letech 1918–1919. Plánované putování Legiovlaku po slovenských městech v první polovině roku se z důvodů nezajištění financování ze strany slovenského ministerstva obrany neuskutečnilo, ale díky nezlomnosti a neutuchající iniciativě přátel z Nadace Milana Rastislava Štefánika vlak nakonec na Slovensko vyrazil. A nejen jednou, ale dokonce na tři týdny a to v květnu, červnu a srpnu. V následujících řádcích se pokusím shrnout alespoň ty nejvýznamnější akce z jara a léta letošního "stovkového roku".

 

Připomínka tragické smrti M. R. Štefánika

Připomínku 100. výročí tragické letecké nehody M. R. Štefánika si Slovensko připomínalo sérií vzpomínkových, společenských a kulturních akcí. Štefánik s velkým náskokem vyhrál celostátní anketu Největší Slovák, jejíž výsledky byly těsně před oslavami zveřejněny. Po něm jsou na Slovensku pojmenovány ulice a náměstí v řadě měst, vztyčeno mnoho pomníků a jeho jméno nese slovenská vojenská jednotka a také bratislavské letiště. K 100. výročí Štefánikovy smrti vydalo Slovensko sběratelskou i pamětní minci a také poštovní známku. Zástupce Československé obce legionářské v čele s předsedou bratrem Pavlem Budinským zařadil ministr obrany České republiky Lubomír Metnar do své delegace. Na Slovensko ve spolupráci s Nadací Milana Rastislava Štefánika vyrazil na tento týden také Legiovlak a služební minivan se skupinou bratrů v legionářských stejnokrojích, aby všichni společně uctili památku prvního československého ministra války. V předvečer 100. výročí jeho smrti, 3. května, se bratr předseda, spolu s dalšími vzácnými hosty, zúčastnil tradiční vzpomínkové akce Nadace MRŠ u pomníku letce M. R. Štefánika na novém nábřeží v Bratislavě. Čestnou stráž tam spolu s profesionální jednotkou slovenské armády drželi naši bratři v legionářských uniformách.

Bratr předseda ve svém krátkém výstižném projevu vyzdvihl: "Na piedestal jej vyneslo to, že byl ihned připraven vše obětovat – plody své píle, houževnatosti a umu – a dal své schopnosti, znalosti i svůj život plně k dispozici pro boj za demokratický československý stát svobodných občanů." Po pietním aktu se br. Budinský sešel s vedením Nadace na malé koordinační jednání, zatímco stejnokrojovaní bratři v čele s tajemníkem projektu Legie 100 Jiřím Charfreitagem odjeli na letiště do Ivanky, aby tam přímo na místě havárie italského letounu položili kytici se stuhou ČsOL.

Vzpomínkové akce na Slovensku vyvrcholily 4. května shromážděním u mohutné mohyly na vrchu Bradlo nad Štefánikovou rodnou obcí Košariská. Oficiální část vzpomínkové akce zahájil přelet formací vojenských letadel armád České republiky, Francie, Itálie a Slovenska, tedy zemí, v nichž Štefánik působil. Kromě vrcholných politiků Slovenska a představitelů dalších států se u mohyly shromáždil mohutný dav lidí. Část z nich si ale přinesla vlajky SNS a také krajně pravicové strany Kotleba-Lidová strana Naše Slovensko a snažili se narušit důstojný průběh oslav. V závěru programu pak byly v rozích mohyly zapáleny vatry a z vrtulníku vyskočili parašutisté s vlajkami zúčastněných států a s podobiznou Štefánika. I Československá obec legionářská se těchto oslav aktivně účastnila. Naši místopředsedové-veteráni byli součástí oficiální české delegace, stejnokrojovaní bratři drželi čestnou stráž na mohyle a na nádraží v Brezové pod Bradlom stál po celou dobu oslav Legiovlak, který navštívilo 5 500 návštěvníků.

 

Po stopách M. R. Štefánika a J. Šnejdárka

Návštěvě míst spojených s tragickou smrtí Milana Rastislava Štefánika a s působením dalšího vynikajícího československého velitele, plukovníka Josefa Šnejdárka, se věnovala vzpomínková pouť Československé obce legionářské na střední Slovensko ve dnech 7. až 9. června. A opět neprobíhala samostatně, neboť celý týden putoval po slovenských městech Legiovlak, skupina režiséra J. Taberyho zahájila natáčení dalšího dílu seriálu Legie 100 a projekt Legie 100 připravil na sobotu 8. června vojensko-historickou ukázku z bojů s armádou Maďarské republiky rad (Maďarské sovětské republiky).

Na počátku vzpomínkové cesty se poutníci zastavili u válečných hrobů ve Strečně a Martině a ve vojenském muzeu v Banské Bystrici, aby si v předstihu připomenuli 75. výročí Slovenského národního povstání, které vypuklo 29. srpna 1944 a probíhalo právě na středním Slovensku. Od vojenského hřbitova na předměstí Banské Bystrice v Majeru, se pak poutníci věnovali návštěvám míst spojených s válkou s Maďary v roce 1919. Po obdržení poslední nóty Dohody s určením demarkační linie předal prezident Maďarské republiky hrabě Mihály Károlyi vládu do rukou levicových sil, které 21. března 1919 vyhlásili Maďarskou republiku rad. Revoluční vláda v čele s komunistou Bélou Kunem znárodnila továrny, doly, banky a velkostatky a v květnu 1919 zahájila útok na Slovensko, s cílem jeho opětovného připojení k Maďarsku. V Badíně výprava shlédla obnažené základy zničeného pomníku československým legionářům, kteří padli v bojích s maďarskou armádou, a od ředitele Odboru pro veterány MO ČR plk. gšt. Eduarda Stehlíka vyslechla informace o krocích k jeho obnovení.  V nedalekém Sliači se na lesním hřbitově konal malý pietní akt u upraveného hrobu vojáka 102. čs. pěšího pluku Jozefa Vodolana, který padl 11. června 1919 v Rybároch.

Na náměstí ve Zvolenu položili poutníci kytici k pamětní desce plukovníka Šnejdárka a připomenuli si jeho úlohu a význam v bojích o Slovensko. Josef Šnejdárek byl v lednu 1919 v hodnosti francouzského podplukovníka jmenován velitelem československých vojsk na Těšínsku, kde se mu podařilo získat nejdůležitější část sporného území pro Československo. V době všeobecného ústupu čs. jednotek před maďarskou armádou na konci května převzal již v hodnosti plukovníka velení rozvrácené a demoralizované 2. pěší divize. Během několika dnů se svým nevelkým štábem dokázal konsolidovat stav podřízených jednotek a pozvedl bojový duch divize tak, že počátkem června 1919 dokázala v těžkých bojích zastavit postup Maďarů a přejít do protiútoku. Velice příjemným překvapením bylo neplánované setkání se správcem obchodního domu rodiny Wittmanových Ing. Hvojníkem, který poutníkům ukázal mnoho cenných relikvií z pozůstalosti generála Šnejdárka.

V sobotu ráno se poutníci zúčastnili slavnostního zahájení předvedení Legiovlaku v Hronské Dúbravě, které ve spolupráci s osádkou vlaku a slovenskou armádou organizovala Nadace Milana Rastislava Štefánika. Legiovlak tentokrát nebyl vystavován na jednom místě, ale během týdne navštívil Vrůtky, Hronskou Dúbravu, Banskou Štiavnici a Lučenec a na všech místech probíhalo slavnostní zahájení. Bohužel na slavnostní zahájení výstavy Legiovlaku v Hronské Dúbravě nedorazil místní starosta, který se rozhodl nepodpořit vzpomínkové akce ve své obci. A škodil i dále, když nerozhlásil informaci o konání ekumenické bohoslužby a pietního aktu na hřbitově v Hronské Breznici. A tak jen díky poutníkům z České republiky se hřbitov zaplnil a představitelé různých církví v naprosté shodě a spolupráci zde připomenuli všechny oběti války před 100 lety. Následoval pietní akt Nadace Milana Rastislava Štefánika a Československé obce legionářské, kteří svorně po 100 letech uctili památku padlých vojáků obou tehdy znepřátelených stran. Odpoledne vyvrcholily vzpomínkové akce na události před 100 lety vojensko-historickou ukázkou připomínající těžké boje v této oblasti. Při postupu československý jednotek pod velením plukovníka Šnejdárka na Zvolen byla Hronská Breznice nečekaným přepadem ze dvou stran 12. června 1919 dobyta a proti útokům Maďarů ubráněna. Této ukázce, stejně jako křtění knihy "Učitel na frontě. Deník legionáře Josefa Dudka", které ji předcházelo, se podrobně věnoval článek v minulém speciálním čísle legionářského směru.

Ale ukázkou den ještě nekončil. Následovala cesta do asi 20 km vzdálené Banské Štiavnice, kde před vjezdem do města plk. gšt. Eduard Stehlík poutníkům ukázal stanoviště velitele 2. československé pěší divize plukovníka Šnejdárka ze známé fotografie pod Kalvárií. Poté jim při pietním aktu u hrobu vojína 94. pěšího pluku Františka Brože z Malé Libíče u Turnova, který zde padl téměř před 100 lety 12. června 1919, vysvětlil složité peripetie, které provázely tento náhrobek. Před několika lety totiž někdo zaměnil v nápisu na pomníku "zde leží voják ČA" zkratku ČA - Československá armáda za Červenou armádu (Rudá, neboli sovětská armáda) a v roce 2015 zde byl vztyčen náhrobek neznámému vojákovi Rudé armády. Trvalo dva roky, než se pracovníkům odboru pro válečné veterány ve spolupráci s místním zastupitelem Martinem Machárikem podařilo tuto chybu napravit.

Plukovník Stehlík pomohl i v obci Dekýš, kde za současným hřbitovem navedl výpravu do divokého porostu ke dvěma společným hrobům sedmi vojáků 2. čs. pěší divize, kteří padli v bojích u Dekýše mezi 15. až 22. červnem 1919. Prostý kříž zde připomíná vojíny Antonína Černého z Uničova, Tomáše Holáně z Pržné u Vsetína, Josefa Kocha ze Mcel u Nymburka, Aloise Kšandu ze Staré Huti u Příbrami, svobodníka Františka Kytnera z Křížovic u Tišňova a dva neznámé čs. vojáky. Je jen škoda, že jeden z potomků zde pohřbených vojáků, si nepřeje úpravu místa na zaniklém hřbitově či vybudování nového pomníku. Po pietním aktu poutníci přejeli zpět do Banské Štiavnice, kde po ubytování v historickém domě v centru města, zbylo ještě dostatek času na individuální prohlídku historického středu města, které se nachází v kráteru bývalé sopky.

Poslední den cesty byl věnován připomínce 100. výročí tragické smrti Milana Rastislava Štefánika. Nejprve poutníci navštívili místo tragické letecké nehody u letiště v Ivanke pri Dunaji a následně položili věnec u pomníku Milana Rastislava Štefánika na dunajském nábřeží v Bratislavě. Cestou domů se poutníci ještě zastavili u Pomníku Svornosti v Břeclavi, jehož obnovu v minulém roce u příležitosti 100. výročí vzniku Československa iniciovali i členové Československé obce legionářské z jednoty Břeclav.

 

Vzpomínková pouť na Slovensko a Podkarpatskou Rus

Neuplynul ani měsíc a Československá obec legionářská ve spolupráci s Ministerstvem obrany ČR v rámci projektu Legie 100 vypravila na Slovensko další autobus s poutníky. Cílem devítidenní poutě od 2. do 10. července bylo východní a jižní Slovensko a západní část bývalé Podkarpatské Rusi, tedy místa, kde před 100 lety probíhaly též těžké boje s Maďary. Československo celkově přišlo v bojích o více než 1 000 vojáků, na 350 jich bylo zajato nepřítelem a dalších téměř 2 000 mužů se pohřešovalo.

V původních plánech se počítalo, že se zopakuje a poněkud rozšíří badatelská výprava Československé obce legionářské a ministerstva obrany na Slovensko z roku 2014. To znamenalo během jednoho týdne navštívit na 20 pohřebišť československých vojáků na jižním a východním Slovensku, které jsou zavedené v evidenci Ministerstva obrany ČR. V době příprav jsme se ale seznámili s mladým slovenským badatelem Stanislavem Šimčíkem z Prešova a s výsledky jeho badatelské práce uvedené na internetových stránkách bojoslovensko.wordpress.com. Tam má uvedeny desítky pohřebišť, o kterých jsme neměli dosud žádné informace. A navíc nám elektronicky zaslal sken knihy "Obete pri obrane Slovenska 1919", kterou sestavil Ján Krasko a která byla vydána v roce 1929 v Bratislavě. Tím se plánování značně rozšířilo jak do počtu dní, tak především do počtu zastávek. Finální itinerář pak čítal provedení 60 pietních aktů, položení 75 věnců či kytic a to vše v 9 dnech při ujetí necelých 3 000 kilometrů. Cílem vzpomínkové cesty bylo uctít památku československých obětí války s Maďarskem, a tak jsme putovali převážně po válečných hrobech československých vojáků. I přesto se, jako na ostatních poutích Československé obce legionářské, ale nerozdělovalo, kdo byl vlastní a kdo nepřítel a vzdávali jsme úctu všem mrtvým v této válce.

Přihlásit se na takovou cestu znamenalo velkou odvahu a výzvu, neboť navíc byly předpovídány tropické teploty. Mnoho prvotních zájemců se tak po obdržení bližších informací odhlásilo, a o to více je třeba obdivovat dobrovolníky, kteří 2. července ráno vyrazili z Prahy na Slovensko. Jim všem a též i těm, kteří si přizpůsobili vlastní program, aby mohli alespoň i část cesty absolvovat, patří velký dík za reprezentaci Československé obce legionářské a za šíření vojenských tradic naší vlasti. Jen ten, kdo si to již vyzkoušel, dokáže ocenit poutníky, kteří absolvovali denně desítky kilometrů v autobuse, výstupy ke hřbitovům, které jsou na východě většinou na kopci nad vesnicí, hledání válečných hrobů ve vysoké trávě či mezi pomníky a provedení sedmi ale někdy i desíti důstojných pietních aktů denně včetně zpívání původní Československé hymny. Nelze nezmínit ani naše slovenské bratry Ferdinanda Vrábela a Pavla Púčika, kteří nás úspěšně provázeli všemi zákoutími Slovenska. Bratr Feďa nás v průběhu celé poutě navíc informoval o výsledcích svého bádání a o místech, kde se nacházíme. Zvláštní poděkování si zaslouží příslušníci čestných stráží, kteří měli na sobě repliky historických stejnokrojů, stejně jako kazatelka Církve československé husitské sestra Jana Šmardová Koulová, která měla, po dobu co s námi putovala, u každého válečného hrobu malé kázání či modlitbu. A bezproblémové zajištění logistiky a ubytování v průběhu poutě, které připravila sestra Marcela Ludvíková, ocenil každý z poutníků.

A jak takový průběh poutě probíhal? Psát jako v ostatních zprávách chronologicky o každém hřbitově, o každém hledání a každém položení věnců by nejenom zabralo mnoho tiskových stránek, ale bylo by pro čtenáře i únavné. Stručně bych chtěl zrekapitulovat jen nejdůležitější události a tím přiblížit i atmosféru celé vzpomínkové poutě. Od prvního dne jsme naráželi na situace, které se podobně opakovaly po celé naší cestě. Před odjezdem rozeslal Pavel Filipek prostřednictvím slovenského ministerstva vnitra všem místním orgánům informace o naší cestě s pozváním na pietní akt. A tak nás někde čekala starostka, starosta, či jejich zástupci, aby s námi absolvovali pietní akt, jinde alespoň vysekali, vyčistili či upravili pietní místo, ale na hřbitov se nikdo nedostavil. Všechna setkání s místními obyvateli dodávala poutníkům energii, neboť v naprosté většině ocenili tuto nevšední činnost Československé obce legionářské a vyjadřovali nám obdiv a podporu. Obecně lze konstatovat, že obyvatelé na východním Slovensku i na Podkarpatské Rusi nevzpomínají na vznik společného státu ve zlém a uvědomují si, že toto období jejich regionům pomohlo. Chtěl bych tímto poděkovat všem zástupcům obcí (a zjistili jsme, že na Slovensku dnes stojí v čele menších obcí ve většině ženy), kteří se s námi přišli poklonit památce vojáků padlých před 100 lety a také všem těm, kteří se o hroby československých vojáků starají, a vždy nás potěšilo, když jsme našli pomníky vyčištěné či dokonce opravené a na hrobech květiny či svíčky, nebo dokonce, jako v případech Zalužic a Rybníku, postavené úplně nové pomníky.

Na mnoha místech ale nikdo na pozvánky nereagoval a válečné hroby tam byly zarostlé a zapomenuté. Zde byla nejspíše přetrhána historická kontinuita a dnešní představitelé obce a obyvatelstvo ani neví, že na jejich hřbitově jsou pochováni českoslovenští vojáci, kteří padli při bojích o celistvost a existenci společného státu. A tak jsme viděli i hroby zcela opuštěné, zarostlé, rozpadlé a neudržované, ale naštěstí jich nebyla většina. Zde jsme se shodli, že je potřebné vyzvat slovenské ministerstvo vnitra s výzvou k nápravě. A opět bych chtěl v tomto případě poděkovat poutníkům, kteří se je s minimem vybavení a ve slavnostním oblečení snažili alespoň provizorně vyčistit. Každý den se nám též většinou nepodařilo nějaký válečný hrob vůbec nalézti. Ale naopak mnohdy měl Ing. Filipek v záloze ještě další místo, kam jsme vyrazili, abychom ho prozkoumali a pomníček dohledali. Podrobnější popis hřbitovů včetně bohaté obrazové dokumentace je uveřejněn na portálu Aktuálně.cz ve článku Jana Gazdíka "Proti rudým Maďarům. Češi v krvavé válce bojovali za Slovensko, stále jsou nedoceněni" a určitě stojí za zhlédnutí.

A nyní alespoň ve zkratce k vlastnímu průběhu poutě. První den jsme navštívili 7 hřbitovů v okolí Prešova a průvodce nám dělal přímo Stanislav Šimčík. Díky tomu jsme nemuseli hrobová místa dlouho hledat a navíc jsme si mohli poslechnout komentář nejenom o pohřbených vojácích, ale i o bojích, které v této oblasti probíhaly. Další den jsme navštívili nejvýchodnější pohřebiště v okolí Michalovců a přejeli na Ukrajinu, respektive na bývalou Podkarpatskou Rus, od jejíhož připojení k Československu uběhlo 100 let. I zde jsme v následujících dvou dnech položili věnce u pomníků připomínajících naší společnou historii a naše zakladatele státu a i zde nám pomáhali a doprovázeli nás místní lidé, kteří nám pomohli identifikovat i místa pohřbení obětí bojů v letech 1938 a 1939. Velké poděkování patří i jednateli česko-ukrajinského fondu Viza, Volodymyru Čubirkovi, který nám pomohl s kontakty a zabezpečením naší cesty po tomto kraji. Na hřbitově Na Šachtě v Užhorodě jsme si připomenuly dlouhou a trnitou cestu při úpravě tohoto místa a jednání na magistrátu města snad pomohlo k urychlení výstavby důstojného pietního místa. Po návratu na Slovensko jsme navštívili pohřebiště v okolí Košic a dále ve směru na Lučenec. Na mnoha hřbitovech v tomto regionu jsme se setkali s činností Českého spolku v Košicích v čele s předsedkyní Dagmar Takáčovou, která dva týdny před námi spolu s delegací z Vysokého Mýta objížděla válečné hroby v tomto regionu. Košice nás příjemně překvapily svou pohostinností, upraveným centrem města a muzeem, ve kterém jsme navštívili dvě zajímavé výstavy připomínající události před 100 lety a naši společnou minulost.

Šestý a sedmý den cesty od Lučence přes Šahy do Nových Zámků vedl podél jižní hranice Slovenska. Během těchto dvou dní jsme navštívili 20 hřbitovů a i přes blízkost maďarské hranice byla většina hrobů udržovaných a i navštěvovaných. V Nových Zámcích pro nás připravil místní badatel Ing. Daniel se svými spolupracovníky návštěvu míst spojených s bojem a smrtí pplk. Jiřího Jelínka, který zde byl těsně před uzavřením příměří s maďarskými bolševiky smrtelně zraněn. A na pietní akt u obnoveného pomníku na hřbitově dorazil i český velvyslanec na Slovensku Tomáš Tuhý. Jeho přítomnost na slavnostním aktu a především na jednání s primátorem města pomohla uspíšit rozhodnutí rady města o umístění již vyrobené busty pplk. Jiřího Jelínka vedle pomníku. Odpoledne čekalo na poutníky ještě pět pietních aktů a návštěva zámku v Topolčankách, kde měl letní sídlo prezident T. G. Masaryk.

V poslední podvečer pak na venkovních terasách sportovního hotelu Relax Inn v Šoporné proběhlo pracovní vyhodnocení poutě. Slavnostní vyhodnocení cesty pak proběhlo následující den u mohyly M. R. Štefánika na vrcholu Bradlo. Zde jsme si nejprve poslechli odbornou přednášku o životě a smrti Milana Rastislava Štefánika z úst bratra Ferdinanda Vrábela a poté obdrželi všichni poutníci na tomto symbolickém místě pamětních mincí projektu Legie 100 s motivem 100. výročí bojů na Slovensku. Uniformované čestné stráže pak ještě dostali pamětní medaili připomínající 100. výročí připojení Podkarpatské Rusi k Československu a řidič autobusu br. Jiří Blecha Pamětní medaili Československé obce legionářské III. stupně. Ještě před tímto slavnostním vyvrcholení poutníci dopoledne provedli improvizovaný pietní akt na místě odstraněného pomníku italského legionáře v Seredi a navštívili Vojenské muzeum v Piešťanech a muzeum v rodném domě M. R. Štefánika v Košáriskách. Poslední pietní akty celé cesty proběhly při návratu do Česka v obci Prietrž u desek připomínajícího místního rodáka, ruského legionáře Dušana Hatalu, který padl jako příslušník 7. čs. střeleckého pluku "Tatranského" v bojích u Bachmače.

Na závěr bych chtěl ještě jednou poděkovat všem poutníkům za jejich účast. Jejich vystoupení během prvních červencových dnů na Slovensku a Podkarpatské Rusi mělo smysl a svým příkladem přispěli k připomínce událostí, které proběhly před 100 lety. A stejně jako tehdy, kdy na Slovensku bojovali v nevyhlášené válce po Velké válce tisíce československých vojáků, zatímco v Praze a dalších místech probíhal normální "civilní" život a válka na Slovensku byla „strašně“ daleko, tak i nyní, sice již bez strádání a ohrožení života, putovala po Slovensku skupina lidí, kteří bez zájmu většiny médií a společnosti, se snažili vzdát úctu těm, kteří zde před 100 lety obětovali své životy pro svou vlast.

 

br. Milan Mojžíš